ECLI:CZ:US:1997:1.US.276.96
sp. zn. I. ÚS 276/96
Usnesení
I. ÚS 276/96 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele L.B., zastoupeného advokátem JUDr. K.S., proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 1994, sp. zn. 18 Ca 87/93, ve věci odvolání proti rozhodnutí České správy o přiznání invalidního důchodu, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, a České správy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh s e odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel svým podáním ze dne 10. 10. 1996 napadl rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 1994, sp. zn. 18 Ca 87/93. Tímto rozhodnutím bylo k odvolání navrhovatele potvrzeno rozhodnutí České správy, č. 401 117 441, ze dne 22. 4. 1992, ohledně zamítnutí žádosti navrhovatele o invalidní důchod pro nesplnění podmínek §29 zák. č. 100/1988 Sb. Správní rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že podle posudku posudkové komise Okresní správy, ze dne 17. 3. 1992, navrhovatel není invalidní a invalidní důchod mu proto nenáleží. Ve věci proběhlo odvolací řízení u Vrchního soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 6. 1. 1995, sp. zn. 3 Cao 304/94, rozsudek krajského soudu jako soudu
I. ÚS 276/96
prvého stupně potvrdil. Navrhovatel následně uplatnil ve věci ještě návrh na obnovu řízení, který byl zamítnut usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 7. 1995, sp. zn. 18 Ca 87/93. V odvolacím řízení vrchní soud v Praze usnesením, sp. zn. 3 Cao 248/95, ze dne 26. 2. 1996, rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil. Navrhovatel se obrátil v dovolacím řízení k Nejvyššímu soudu ČR, který jeho dovolání usnesením ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. 1 Cdon 20/96, odmítl.
V rámci doplnění a upřesnění své ústavní stížnosti navrhovatel uvedl, že obecné soudy rozhodly v rozporu s články 90, 96 odst. 2 Ústavy ČR a č1. 26 odst. 3, č1. 30 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Současně uvedl, že si je vědom toho, že ústavní stížnost uplatňuje po lhůtě stanovené zák. č. 182/1993 Sb. V tomto směru požádal Ústavní soud, aby zvážil okolnosti zmeškání lhůty, spočívající v tom, že celý spor trval od roku 1993, přičemž navrhovatel v této době podstoupil řadu lékařských vyšetření, absolvoval řadu konzultací s odborníky a ušla mu skutečnost, že v zákoně o Ústavním soudu jsou stanoveny lhůty pro možnost podání ústavní stížnosti.
Ze zprávy Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 1997 Ústavní soud zjistil, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 18 Ca 87/93, ze dne 21. 9. 1994, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 1. 1995, sp. zn. 3 Cao 304/94, nabyl právní moci dne 9. února 1995. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 7. 1995, sp. zn. 18 Ca 87/93, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 1996, sp. zn. 3 Cao 248/95, pak nabylo právní moci 20. 3. 1996. Konečně usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. 1 Cdon 20/96, nabylo právní moci dne 22. 7. 1996.
Ústavní soud v daném případě zejména zkoumal otázku náležitostí ústavní stížnosti, mezi něž náleží i uplatnění ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu stanovené zákonem č. 182/1993
I. ÚS 276/96
Sb. Ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 citovaného zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1). V daném případě zcela jednoznačně uplatnil navrhovatel svou ústavní stížnost daleko za touto lhůtou, čehož si je také vědom. Ústavní stížnost byla podána 10. 10. 1996, přičemž rozhodnutí prvostupňového soudu ve spojení s rozhodnutím odvolacím nabylo právní moci 9. 2. 1995. Lhůta k podání ústavní stížnosti uplynula dne 10. 4. 1995. V této souvislosti pouze na okraj poukazuje Ústavní soud na skutečnost, že i v případě, pokud by navrhovatel napadal ústavní stížností rozhodnutí, týkající se jeho návrhu na obnovu řízení, i zde by se jednalo o opožděné podání, neboť v tomto případě k nabytí právní moci došlo dne 20. 3. 1996. Lhůta k podání ústavní stížnosti tedy uplynula 20. 5. 1996.
Za této situace se navrhovatel dovolává ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ačkoliv navrhovatelovo zdůvodnění aplikace tohoto ustanovení je poněkud nepřesné. Navrhovateli jde zřejmě o to, aby Ústavní soud jeho ústavní stížnost neodmítl, protože svým významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na své usnesení IV. ÚS 107/95, ze dne 19. 9. 1995. V případě předmětné ústavní stížnosti je zcela nesporné, že stěžovatel uplatnil svou ústavní stížnost daleko po lhůtě k tomu zákonem určené. Pokud tvrdí, že svým významem tato ústavní stížnost podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy a dovolává se ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., je třeba uvést, že aplikace tohoto ustanovení v daném případě možná není. Použití uvedeného ustanovení přichází totiž v úvahu, s ohledem na jeho znění, pouze v těch případech, je-li ústavní stížnost nepřípustná, tedy v případech, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Tak tomu však v tomto případě není, neboť stěžovatel, jak sám uvádí v obsahu ústavní stížnosti a je to patrno i z obsahu příloh
I. ÚS 276/96
k ústavní stížnosti připojených, využil všechny řádné opravné prostředky.
S poukazem na skutečnosti shora uvedené proto Ústavní soud ČR ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 29. ledna 1997 JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu ČR