ECLI:CZ:US:1997:1.US.279.95
sp. zn. I. ÚS 279/95
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů C. M. a ing. M. M. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 1995, čj. 38 Ca 150/95 - 9, ve spojení s návrhem na zrušení §2 odst. 3, §4 odst. 1, části ust. §5 odst. 3 a 4, a části ust. §17 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění zákona č. 210/1993 Sb. a zákona č. 90/1996 Sb., jakož i části ust. §5 odst. 3 písm. a) zákona č. 344/1992 Sb., ve znění zákona č. 89/1996 Sb., a ustanovení §33 až §35 vyhlášky č. 190/1996 Sb., takto:
Ústavní stížnosti se vyhovuje a usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 6. 10. 1995, čj. 38 Ca 150/95 - 9, se
z r u š u j e .
Návrh na zrušení §2 odst. 3, §4 odst. 1, části ust. §5
odst. 3 a 4 a části ust. §17 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění
zákona č. 210/1993 Sb. a zákona č. 90/1996 Sb., dále ust. §5
odst. 3 písm. a) zákona č. 344/1992 Sb., ve znění zákona č.
89/1996 Sb., a ust. §§33 až 35 vyhlášky č. 190/1996 Sb., podaný
spolu s ústavní stížností, se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 7. 12. 1995, došlou Ústavnímu soudu
dne 11. 12. 1995, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
6. 10. 1995, čj. 38 Ca 150/95 - 9, které nabylo právní moci dne
27. 10. 1995, tedy ústavní stížností podanou včas ve smyslu
ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
se stěžovatelé domáhají zrušení tohoto usnesení pro porušení čl.
1 a 2 odst. 2, čl. 9 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky a čl.
2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních
lidských práv a svobod. Dále pak stěžovatelé navrhují, aby Ústavní
soud vydal nález, kterým dojde ke zrušení některých ustanovení
zákona, o zápisech vlastnických a jiných věcných práv
k nemovitostem, v platném znění, jakož i zákona o katastru
nemovitostí České republiky (katastrální zákon) v platném znění,
případně příslušné prováděcí vyhlášky.
Materiálním základem této ústavní stížnosti je skutečnost, že
rozhodnutím Katastrálního úřadu Praha - město ze dne 29. 4. 1993,
čj. V-1/2656/93/3070/Ku byl povolen vklad vlastnického práva pro
ing. Z. S. a pro Z. S., každému k ideální 1/3 domu čp. 715,
k ideální 1/3 stavebního pozemku p. č. 1911 a k ideální 1/3
zahrady p. č. 1912, nemovitostí zapsaných na LV č. 746 pro
katastrální území S. na základě darovací smlouvy ze dne 6. 4.
1993 s účinností od 21. 4. 1993. Toto rozhodnutí nebylo
stěžovatelům oznámeno.
Proti tomuto rozhodnutí byla podána dle §250 odst.
2 o. s. ř. žaloba odůvodněná tím, že ze strany spoluvlastnice 2/3
podílu uvedených nemovitostí, paní M. P., bylo porušeno předkupní
právo stěžovatelů k předmětným nemovitostem. Stěžovatelé přímo
uvádějí, že první žalobkyně C. M. byla a je účastnicí řízení před
Katastrálním úřadem Praha - město ve smyslu ustanovení §14 odst.
1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), neboť
byla tímto rozhodnutím přímo dotčena. To proto, že ve smyslu
ustanovení §603 odst. 3 občanského zákoníku jí převodem
nemovitostí se současným porušením předkupního práva ze strany
paní P. vzniklo právo požadovat na manželích S., aby jí
nemovitosti nabídli ke koupi.
Rozhodnutí Katastrálního úřadu Praha - město, jež nebylo
doručeno stěžovatelům, nebylo tedy oznámeno v souladu
s ustanovením §51 správního řádu a nemohlo tak dle ustanovení §52 odst. 1 správního řádu, ve vazbě na ustanovení §5 odst. 3
zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných
práv k nemovitostem, v platném znění, nabýt právní moci. Přesto
byl zápis do katastru nemovitostí proveden. Došlo tak k porušení
zejména povinnosti řádného zjištění okruhu účastníků dle
ustanovení §14 správního řádu a nebylo získáno jejich stanovisko
(§33 odst. 2 a §3 odst. 2 správního řádu).
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 1995, čj. 38
Ca 150/95 - 9, bylo řízení zastaveno s odůvodněním, že práva
a povinnosti spoluvlastníků, kteří nejsou účastníky smlouvy,
nejsou předmětem řízení o vklad práva do katastru nemovitostí,
o jejich právech a povinnostech není jednáno a jejich práva
a povinnosti nejsou přímo dotčena.
Pokud se týká předkupního práva, toto je dotčeno jen nepřímo,
neboť zůstává zachováno i po povolení vkladu. Je zde možnost
žalovat nabyvatele, aby oprávněným osobám věc nabídl ke koupi
a neučiní-li tak, jejich předkupní právo trvá i vůči novému
spoluvlastníku. Z těchto důvodů nelze považovat spoluvlastníka za
účastníka tohoto řízení a tudíž stěžovatelé nemohou mít postavení
žalobců ve smyslu ustanovení §250 občanského soudního řádu.
Argumentace stěžovatelů vychází z v té době platné právní
úpravy: Tím, že po vydání zákona č. 265/1992 Sb. procesní stránka
při převodu spoluvlastnického podílu přešla pod režim správního
řádu, změnil se i okruh účastníků takového řízení. V předmětné
věci se tato skutečnost odráží zejména ve vymezení okruhu
účastníků řízení. Rozhodnutím o povolení vkladu práva vzniká
spoluvlastníkům, jejichž předkupní právo bylo porušeno, právo
uplatňovat vůči nabyvatelům ve smyslu ustanovení §603 odst. 3
občanského zákoníku, aby jim předmětná nemovitost byla nabídnuta
ke koupi. Zamítavým rozhodnutím pak těmto ostatním spoluvlastníkům
zaniká právo uplatňovat relativní neplatnost smlouvy podle §40a
občanského zákoníku, neboť právní mocí rozhodnutí zaniká jejich
naléhavý právní zájem na takovém určení dle ustanovení §80 písm.
c) občanského soudního řádu. Stěžovatelé tedy dovozují, že
jestliže vydáním rozhodnutí v předmětném řízení vznikají,
zachovávají se nebo zanikají nějakému subjektu určitá práva, pak
je přímo takovým rozhodnutím dotčen.
Dále stěžovatelé, pokud se týká určení rozsahu účastníků při
řízení dle zákona č. 265/1992 Sb., dovozují, že zde není obsažena
speciální úprava okruhu účastníků tohoto řízení - je tedy ve
smyslu ustanovení §3 odst. 2 tohoto zákona třeba v této otázce
aplikovat ustanovení §14 odst. 1 správního řádu, dle něhož je
účastníkem řízení jen ten, o jehož právech, právem chráněných
zájmech nebo povinnostech má být v řízení jednáno nebo jehož
práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být rozhodnutím
dotčeny. Účastníkem řízení je i ten, kdo tvrdí, že může být
rozhodnutím ve svých právech, právem chráněných zájmech nebo
povinnostech přímo dotčen, a to až do doby, než se prokáže opak.
Stěžovatelé tedy argumentují tím, že první stěžovatelka byla
v době zahájení řízení účastnicí řízení se všemi důsledky, tj.
zejména dle §18 odst. 3 správního řádu (právo na oznámení
zahájení správního řízení), §33 správního řádu (právo na
navrhování důkazů, vyjádření se atp.), §51 správního řádu (právo
na oznámení rozhodnutí). Tato práva nevylučuje ani ustanovení
§5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., které určuje pouze hlediska,
ze kterých katastrální úřad listinu zkoumá, nikoliv však již
důkazy, které je třeba provést k naplnění požadavků dle ustanovení
§3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 správního řádu ke spolehlivému
zjištění skutečného stavu věci.
Městský soud v Praze vydal své usnesení, aniž ve smyslu
ustanovení §244 a §247 občanského soudního řádu přezkoumal
zákonnost předcházejícího rozhodnutí, a konstatoval, že
navrhovatelé nejsou účastníky smlouvy a nemohou tedy ani být
účastníky správního řízení, neboť nejsou dotčeni správním
rozhodnutím. Soud se ve svém usnesení ztotožnil se stanoviskem
katastrálního úřadu k této věci a v rozporu se zákonem jim odepřel
právo na přezkum rozhodnutí. Došlo tedy dle stěžovatelů k porušení
ustanovení čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 9 odst. 3 a čl. 90 Ústavy
České republiky, jakož i čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl.
36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti napadají rovněž zpětnou
účinnost rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického práva do
katastru nemovitostí. Správní rozhodnutí nabývá ve smyslu
ustanovení §52 správního řádu právní moci, je-li podle §51 téhož
zákona řádně oznámeno všem účastníkům řízení a nelze-li se proti
němu odvolat, resp. podat ve smyslu ustanovení §5 odst. 3 zákona
č. 265/1992 Sb. opravný prostředek. Vykonatelnost rozhodnutí
nastupuje s právní mocí. Jak dovozují stěžovatelé, byla v době
zahájení řízení katastrálním úřadem účastníkem první stěžovatelka,
do jejíchž práv vstoupil v průběhu řízení mj. druhý navrhovatel,
který má nyní právo na nerealizované oznámení rozhodnutí. Podle
§2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb. nastanou účinky rozhodnutí
zpětně ke dni podání návrhu na zahájení řízení o povolení vkladu
vlastnického práva. V důsledku toho takto zpětně obdarovaným
vznikne spoluvlastnictví k nemovitostem, přičemž spoluvlastníkům
nemovitostí by mělo vzniknout právo požadovat na obdarovaných
nabídku k jejich odkoupení (§603 odst. 3 občanského zákoníku),
případně uplatnění relativní neplatnosti podle §40a občanského
zákoníku. Tato práva však má pouze spoluvlastník, jehož
spoluvlastnická práva existovala ke dni přechodu spoluvlastnického
podílu na základě smlouvy, kterou bylo předkupní právo porušeno,
takže právo uplatňovat prostředky na ochranu tohoto porušení
zákonného předkupního práva nemá nikdo z minulých ani současných
spoluvlastníků.
Zpětnost účinků rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického
práva do katastru nemovitostí (§2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb.)
tedy nepřípustně mění obsah spoluvlastnictví a omezuje je, neboť
především v případech úmyslného porušování předkupního práva
znemožňuje ostatním spoluvlastníkům v některých situacích
uplatnění jejich zákonných práv, a to bez jakékoliv náhrady - tak
je tedy dán rozpor s ustanovením čl. 4 odst. 3 a čl. 11 odst.
1 a 4 Listiny základních práv a svobod.
Není-li v zákoně č. 265/1992 Sb. obsažena speciální úprava
účastníků řízení, pak ustanovení §5 odst. 3 tohoto zákona v první
větě ("...rozhodnutí, kterým se vklad povoluje, lze provést
zápisem ve spisu...") porušuje čl. 1 a čl. 4 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod, neboť je narušena rovnost občanů
- spoluvlastníků nemovitosti a účastníků správního řízení, kdy
některým těmto subjektům je rozhodnutí oznamováno a některým
nikoliv. Současně jsou porušeny meze ochrany absolutních práv
spoluvlastníků nemovitostí, neboť je jim odpíráno právo na
informaci o vzniku jejich relativních práv (práv, která vzniknou
z porušení zákona).
Ze stejných důvodů je navrhováno zrušení ustanovení §5 odst.
4 citovaného zákona ("...rozhodnutí o zamítnutí vkladu se doručuje
všem účastníkům smlouvy nebo jiným oprávněným osobám..."). Toto
ustanovení totiž omezuje právo účastníků řízení na oznámení
rozhodnutí.
Závěrem je navrhováno zrušení §37 až §39 vyhlášky č.
126/1993 Sb., resp. později §33 až §35 vyhlášky č. 190/1996 Sb.,
a to proto, že podle čl. 2 Ústavy České republiky a čl. 2 odst.
2 Listiny základních práv a svobod lze státní moc uplatňovat jen
v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který
zákon stanoví - veškeré procesní normy, včetně norem upravujících
postup ve správním řízení, musí být upraveny zákonem. Jestliže
však ustanovení §17 zákona č. 265/1992 Sb. obsahuje zmocnění
příslušných ústředních orgánů státní správy republik upravit
vyhláškami podrobněji mj. postup při vkladu, pak v tomto rozsahu
odporuje uvedeným článkům ústavních dokumentů.
Ústavní soud si vyžádal stanovisko Městského soudu v Praze
jako účastníka k ústavní stížnosti obou stěžovatelů. Ve svém
přípisu ze dne 7. 8. 1996 se Městský soud v Praze postavil za
názor, že stěžovatelé nebyli v řízení před katastrálním úřadem
o povolení vkladu k této části spoluvlastnického podílu, kterou
nevlastnili, účastníky řízení. Nemohli mít tedy postavení žalobců
podle §250 občanského soudního řádu.
Podle něho ústavní stížnost zcela pomíjí změnu v postavení
spoluvlastníků, k níž došlo novelou občanského zákoníku provedenou
zákonem č. 509/1991 Sb. a která má prioritní význam při posuzování
věci. Zatímco před novelou byl převod spoluvlastnického práva
- nešlo-li o případ převodu na osoby výslovně uvedené v §140
občanského zákoníku, o který v dané věci nejde - vázán na souhlas
dalších spoluvlastníků, po novele ustanovení §140 občanského
zákoníku zakotvuje pouze předkupní právo dalších spoluvlastníků.
Nerespektování zákonného předkupního práva nečiní však smlouvu
neplatnou.
Ústavní soud si dále vyžádal stanovisko vedlejšího účastníka,
Katastrálního úřadu Praha - město, který ve svém vyjádření ze dne
11. 3. 1996 sděluje k věci následující stanovisko: "Pokud se týká
rozsahu přezkumných pravomocí, je tento dán §5 odst. 1 zákona č.
265/1992 Sb. Je-li listinou převáděn spoluvlastnický podíl, není
katastrální úřad povinen přezkoumávat, zda ze strany účastníka
bylo dodrženo ustanovení §140 občanského zákoníku, ani posuzovat,
zda smluvní volnost účastníka není omezena předkupním právem podle
§603 občanského zákoníku. Při této úvaze katastrální úřad vychází
z dikce ustanovení §40 občanského zákoníku o relativní
neplatnosti právních úkonů. Pokud se týká okruhu účastníků, je
katastrální úřad toho názoru, že okruh účastníků je dán zákonem č.
265/1992 Sb., který zde platí jako lex specialis vůči správnímu
řádu, účastníky jsou tedy jen ve smlouvě uvedení převodce
a nabyvatel. Nelze tedy užít §14 odst. 1, jakož i §3 odst. 4,
§32 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení
(správní řád). Relativní neplatnost právního úkonu, tak jak je
stanovena v občanském zákoníku, zajišťuje dostatečně práva
spoluvlastníků nemovitosti, cítí-li se tito poškozeni ve svých
právech. K porušení ústavněprávních principů by naopak došlo
v případě stanovení jakéhosi "práva veta" spoluvlastníkům
nemovitosti. Takto by mohly být smlouvy o převodech nemovitostí
i blokovány, čímž by došlo k porušení smluvní volnosti účastníků
podle §3 odst. 1 občanského zákoníku."
Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním
orgánem ochrany ústavnosti; podle čl. 87 odst. 1 Ústavy České
republiky tento soud rozhoduje také o ústavních stížnostech proti
pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu veřejné moci do ústavně
zaručených práv a svobod, došlo-li k porušení základního práva
nebo svobody, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou
podle čl. 10 Ústavy České republiky.
Na základě předložené ústavní stížnosti, vyjádření vedlejšího
účastníka Katastrálního úřadu Praha - město a vyžádaného soudního
spisu se Ústavní soud zabýval nejprve napadeným usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 1995, čj. 38 Ca 150/95 - 9,
kterým bylo řízení o žalobě podle ustanovení §250d odst. 3
občanského soudního řádu zastaveno. Ve své argumentaci městský
soud vychází z §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech
vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, kdy katastrální
úřad přezkoumá listinu z hlediska oprávnění účastníků nakládat
s předmětem smlouvy, zda je úkon učiněn v předepsané formě, zda
smluvní projevy účastníků jsou dostatečně určité, srozumitelné
a zda smluvní volnost není omezena. Jsou-li splněny tyto podmínky,
rozhodne, že se vklad povoluje, v opačném případě návrh zamítne
(§5 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb.). Z této dikce Městský soud
v Praze dovozuje, že v řízení o vkladu se jedná o právech
a povinnostech účastníků smlouvy. Práva a povinnosti
spoluvlastníků, kteří nejsou účastníky smlouvy, nejsou podle něj
předmětem daného řízení, neboť jejich práva a povinnosti nejsou
přímo dotčena. Předkupní právo mohlo být dotčeno jen nepřímo,
neboť jim zůstává zachováno i nadále poté, co katastrální úřad
rozhodl.
Jestliže tedy spoluvlastníci, kteří nejsou účastníky smlouvy,
nejsou účastníky správního řízení, nemohou mít postavení žalobců
v řízení o přezkum správního rozhodnutí podle §250 občanského
soudního řádu. Podle tohoto ustanovení totiž je žalobcem fyzická
nebo právnická osoba, která tvrdí, že byla zkrácena rozhodnutím
správního orgánu ve svých právech, popř. osoba, která měla být
účastníkem správního řízení, ale jako s účastníkem řízení s ní
nebylo jednáno. Za žalobce se podle tohoto ustanovení považuje
osoba, která byla, resp. měla být, účastníkem správního řízení.
Dle právního názoru Městského soudu v Praze však nelze takto:
postupovat vzhledem k závěru, že spoluvlastníci podílu, který není
předmětem smlouvy, předložené katastrálnímu úřadu k rozhodnutí
o vkladu, nejsou účastníky správního řízení. Za žalobce tyto osoby
nelze považovat ani podle ustanovení §250 odst. 3 občanského
soudního řádu, neboť rozhodnutím správního orgánu nebyli zkráceni
ve svých právech, ani nejde o případ, kdy by šlo o nerozlučné
společenství práv, když předmětem řízení nebyl jejich
spoluvlastnický podíl. Vzhledem k tomu soud řízení zastavil podle
§250d odst. 3 občanského soudního řádu, neboť žaloba byla podána
osobou neoprávněnou.
Městský soud v Praze se nicméně zabýval otázkou, zda a do
jaké míry je omezena smluvní volnost spoluvlastníků při prodeji
spoluvlastnických podílů předkupním právem ostatních
spoluvlastníků, a tedy otázkou, za jakých okolností by mohl
katastrální úřad v řízení o vkladu dojít k závěru, že smluvní
volnost prodávajících spoluvlastníků je omezena tak, že svůj podíl
nemohou platně převést a návrh na vklad by bylo nutno zamítnout.
Porušení ustanovení §140 občanského zákoníku má za následek pouze
relativní neplatnost právního úkonu podle §40a občanského
zákoníku - právní úkon je platný, nedojde-li k dovolání se
neplatnosti právního úkonu. Městský soud v Praze tedy dovozuje, že
jestliže prodávající svou nabídkovou povinnost nesplnil a porušil
tím ustanovení §140 občanského zákoníku, avšak další
spoluvlastník nenamítne neplatnost kupní smlouvy podle ustanovení
§40a občanského zákoníku, považuje se právní úkon za platný.
Rozhoduje-li katastrální úřad o vkladu a do okamžiku jeho
rozhodnutí neučinil spoluvlastník úkon, kterým se dovolává
relativní neplatnosti smlouvy o převodu spoluvlastnického podílu
ve smyslu ustanovení §40a občanského zákoníku, považuje se taková
smlouva za platnou a smluvní volnost účastníků za neomezenou.
Z toho vyplývá, že katastrální úřad by mohl zamítnout návrh na
vklad pro porušení §140 občanského zákoníku s odkazem na omezení
smluvní volnosti jen za současného splnění dvou předpokladů
- prodávající spoluvlastník nesplnil svou nabídkovou povinnost
a současně další spoluvlastník před rozhodnutím katastrálního
úřadu učinil právní úkon, kterým namítl relativní neplatnost
smlouvy o převodu.
Ústavní soud porovnal stanovisko a důvody Městského soudu
v Praze v této věci s námitkami stěžovatelů v ústavní stížnosti,
že byla porušena jejich základní práva a svobody podle ústavních
předpisů, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Tím, že Městský soud v Praze svým usnesením zastavil řízení
ve věci stěžovatelů, jako by žaloba byla podána osobou
neoprávněnou, dopustil se odepření spravedlnosti, protože podle
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se každý může
domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého
a nestranného soudu a podle čl. 38 odst. 1 téže Listiny má právo,
aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů
a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným
důkazům.
Pochybení Městského soudu v Praze vycházelo ze závěru, že
spoluvlastníci podílu, který není předmětem smlouvy předložené
katastrálnímu úřadu k rozhodnutí o vkladu, nejsou účastníky
správního řízení. Vycházel přitom ze zákona č. 265/1992 Sb. v té
době platného, zejména jeho §4 a §5 a jeho interpretace, že
účastníky řízení o povolení vkladu jsou jen účastníci právního
úkonu; stejně toto ustanovení již tehdy interpretoval
i katastrální úřad a později bylo zpřesnění v obdobném smyslu
provedeno i novelou zákona o zápisech vlastnických a jiných
věcných práv k nemovitostem uveřejněnou pod č. 90/1996 Sb.
Nesprávná interpretace spočívala a spočívá i nadále v tom, že
v tomto případě angažované orgány veřejné moci pokládají tento
zákon za lex specialis v takovém rozsahu, že jeho interpretací
docházejí k izolaci tohoto zákona v právním systému a nehodlají
respektovat ani stěžejní zásady správního řádu. Citovaný zákon
výslovně v §3 odst. 2 uvádí, že na řízení o povolení vkladu se
vztahuje zákon o správním řízení, pokud zákon č. 265/1992 Sb.
resp. zákon č. 90/1996 Sb. nestanovil jinak. Toto ustanovení
"jinak" však nezpůsobuje derogaci správního řádu a ponechává
v platnosti taková ustanovení, jako je §14 odst. 1: "Účastníkem
řízení je ten, o jehož právech, právem chráněných zájmech nebo
povinnostech má být v řízení jednáno nebo jehož práva, právem
chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být rozhodnutím přímo
dotčeny; účastníkem řízení je i ten, kdo tvrdí, že může být
rozhodnutím ve svých právech, právem chráněných zájmech nebo
povinnostech přímo dotčen, a to až do doby, než se prokáže opak".
Zavazuje tedy k interpretaci předmětných ustanovení v jejich
vzájemné souvislosti.
Zejména poslední věta v citovaném §14 odst. 1 má právě svůj
nejvýraznější význam, jde-li o spoluvlastnictví. Ve
spoluvlastnickém vztahu nelze vystačit s tvrzením, že vkladem
provedeným bez vědomí spoluvlastníka se vlastně nic nestalo,
i když bylo výslovně porušeno ustanovení §603 občanského
zákoníku, protože on o své předkupní právo, konstituované ve
smyslu platného práva, nepřišel.
Spoluvlastnictví velmi úzce navazuje na ochranu vlastnického
práva, poskytovanou zejména podle čl. 11 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, která je zaručována všem vlastníkům se
stejným zákonným obsahem. Spoluvlastnictví je výrazem vlastnického
vztahu ke společné věci s tím, že spoluvlastník může svým podílem
nakládat jen s ohledem na zájmy ostatních spoluvlastníků. A proto
stejně tak, jak nikdo v zásadě nemůže být spravedlivě nucen, aby
setrvával ve spoluvlastnickém vztahu, tak nemůže být nucen, aby
přijal jiného spoluvlastníka bez projevu vlastní vůle. V obou
případech při neshodě rozhoduje soud.
Nepochybně ani §32 správního řádu nelze opomenout pro jeho
principiální působnost: "Správní orgán je povinen zjistit přesně
a úplně skutečný stav věcí a za tím účelem si opatřit potřebné
podklady pro rozhodnutí. Přitom není vázán jen návrhy účastníků
řízení." Ve světle tohoto ustanovení pak vyznívá §5 zákona
o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem
odlišně od současné praxe a přivádí blíže k realizaci
spravedlivého procesu. Vždyť i podle §46 správního řádu musí být
rozhodnuto v souladu se zákony a ostatními právními předpisy
a nemělo by tak být opomenuto zjistit skutečný stav věci, tj. zda
byla respektována práva spoluvlastníků. A tak mimo pozornost soudu
nemůže zůstat ani §18 odst. 3 správního řádu (povinnost uvědomit
o zahájení řízení účastníky, v tomto případě spoluvlastníky), §33 odst. 2 (právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí), i §51
(právo na oznámení rozhodnutí).
Současný přístup katastrálního úřadu i Městského soudu
v Praze tedy nerespektuje ustanovení občanského zákoníku
o podílovém spoluvlastnictví (§137, §139), o předkupním právu
spoluvlastníků (§140, §142), případně o předkupním právu při
kupní smlouvě (§603). Navíc podle §2 odst. 3 zákona č. 265/1992
Sb., nyní zákona č. 90/1996 Sb., účinky vkladu nastávají nikoliv
dnem vkladu, ale dnem, kdy byl návrh na vklad doručen
katastrálnímu úřadu, takže ve spojení s ostatními neodůvodněnými
interpretacemi není splněna jeho základní povinnost, aby stav
katastru stále odpovídal skutečnému stavu věci a občanu není
umožněno, aby k úředním zápisům přistupoval v dobré víře.
Z uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu než rozhodnutí
- usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 1995, čj. 38 Ca
150/95 - 9, zrušit pro rozpor s ustanovením čl. 11 odst. 1, čl.
36 odst. 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Čl.
11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zaručuje, že každý má
právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný
zákonný obsah a ochranu. Článek 36 odst. 2 citované Listiny
stanoví, že ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen
rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby
přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon
jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání
rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny
základních práv a svobod. Navíc podle čl. 38 odst. 2 této Listiny
každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez
zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke
všem projednávaným důkazům. Ústavní soud neshledal nutným pro své
rozhodnutí zabývat se dalšími námitkami porušení základních práv
a svobod, které stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, a považuje
výše uvedené důvody za dostačující.
Jinak je tomu v případě požadavku stěžovatelů na zrušení výše
uvedených právních předpisů. Je třeba dovodit, že k uvedenému
porušení základních práv a svobod došlo pro nesprávný výklad,
zejména co do okruhu účastníků předmětného řízení. Zastavení
řízení podle §250d odst. 3 občanského soudního řádu by v souzené
věci přicházelo v úvahu tehdy, jestliže by žalobce postavení
účastníka řízení neměl. Tento názor však Ústavní soud, jak je výše
uvedeno, nesdílí.
Vzhledem k tomu, že k porušení základních práv a svobod došlo
v zásadě nesprávnou aplikací právních předpisů, shledal Ústavní
soud návrh na zrušení v něm uvedených právních předpisů za zjevně
neopodstatněný a z tohoto důvodu jej odmítl (§43 odst. 1 písm. c)
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu České republiky se nelze odvolat.
V Brně dne 11. června 1997