ECLI:CZ:US:1997:1.US.295.97
sp. zn. I. ÚS 295/97
Usnesení
I. ÚS 295/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L.M., zastoupeného advokátkou JUDr. R.H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 1997, č.j. 13 Co 193/97-33, takto:
ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl potvrzen rozsudek obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 11. 1996, č.j. 15 C 20/96-25, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, aby byl žalovaný - Česká republika, zastoupená Ministerstvem financí ČR - uznán povinným zaplatit mu podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, částku 60 000 Kč jako finanční náhradu za převzetí jeho majetku státem. Důvodem zamítavých rozhodnutí byla skutečnost, že stěžovatel prý svůj nárok uplatnil až po zákonem stanovené lhůtě.
Odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání,
I. ÚS 295/97
neboť se prý v souzené věci jedná "o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ohledně výkladu §13 zák. č. 87/1991 Sb. [§293 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.)].
Tento rozsudek stěžovatel napadl ústavní stížností, v níž uvedl, že napadeným rozsudkem byla porušena zejména jeho základní práva na rovnost v právech podle č1. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 odst. 1 Listiny zakazující diskriminaci, č1. 4 odst. 3 Listiny, podle něhož musí zákonná omezení základních práv a svobod platit stejně pro všechny případy, č1. 14 odst. 1 a 2 Listiny zakotvující svobodu pohybu a pobytu a konečně čl. 10 Ústavy, stanovící bezprostřední závaznost mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Jak je uvedeno výše, městský soud v napadeném rozsudku v souladu s ustanovením §239 odst. 1 o.s.ř. dovolání výslovně připustil. Z přípisu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 9. 1997 vyplývá, že v souzené věci dovolání podáno bylo.
Ústavní soud již dříve judikoval, že dovolání je posledním prostředkem soudní ochrany, jehož vyčerpáním je podmíněna přípustnost ústavní stížnosti (srov. např. Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C.H. Beck Praha 1995, str. 311). V souzené věci dovolání výslovně připuštěno bylo. Pokud tedy stěžovatel podal ústavní stížnost ještě před rozhodnutím o podaném dovolání, je ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl
[ustanovení §43 odst. 1 písm. f) citovaného zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 1997
JUDr. Vojen Güttler soudce zpravodaj