ECLI:CZ:US:1997:1.US.309.96
sp. zn. I. ÚS 309/96
Usnesení
I. ÚS 309/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele J.B., zastoupeného advokátem JUDr. J.P., o ústavní stížnosti na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Plzni, takto:
Návrh s e odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se svým návrhem domáhal, aby Ústavní soud přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby jej neprodleně propustil z vazby na svobodu. Navrhovatel se uvedeného rozhodnutí domáhal z toho důvodu, že podle jeho stanoviska Krajský soud v Plzni, který jeho vyšetřovací věc vracel k došetření státnímu zástupci, rozhodl zároveň neoprávněně o dalším trvání vazby a Vrchní soud v Praze v návaznosti na to zamítl navrhovatelovu stížnost proti rozhodnutí krajského soudu. Navrhovatel je toho názoru, že byl ponechán ve vazbě neoprávněně, neboť vazba v přípravném řízení může trvat pouze šest měsíců, potom musí být soudem prodloužena. Vzhledem k tomu, že věc byla vrácena k došetření, vrátila se do přípravného řízení, přitom vazba trvala déle než
I. ÚS 309/96
šest měsíců a nebyla zákonným způsobem prodloužena. Navrhovatel nesouhlasí s odůvodněním vrchního soudu, které vychází ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu, č. j. Tpjn 20/94, a je přesvědčen o tom, že uvedené stanovisko je v rozporu s čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a jeho svoboda může být omezena pouze na základě zákona a ne výkladu zákona.
Z ústavní stížnosti i přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že navrhovatel byl usnesením Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 4 T 13/96, kterým byla trestní věc vrácena státnímu zástupci k došetření, ponechán ve vazbě, neboť trvaly vazební důvody podle §67 písm. a) trestního řádu.
Proti tomuto usnesení podal navrhovatel stížnost k Vrchnímu soudu v Praze, který usnesením, sp. zn. 4 To 142/96, stížnost zamítl s odůvodněním, že podle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu, č.j. Tpjn 20/94, při vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle trestního řádu běží lhůty uvedené v §71 odst. 2 trestního řádu znovu, není proto třeba rozhodovat o prodloužení vazebních lhůt uvedených v §71 odst. 2 tr. řádu, dokud neuplyne nová šestiměsíční lhůta.
Z výše uvedeného je zřejmé, že navrhovatel nesouhlasil s důvody zamítnutí své stížnosti vrchním soudem, který se ztotožnil ve svém názoru s názorem trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR. V tom případě měl však navrhovatel žádat, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze s tím, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho základní lidské právo zakotvené v Listině základních práv a svobod.
Navrhovatel však požadoval, aby Ústavní soud sám dal příkaz krajskému soudu k propuštění z vazby. Podle zákona o Ústavním soudu však není dána věcná příslušnost Ústavního soudu ČR k tomu, aby vstupoval do trestního řízení a dělal trestněprávní úkony podle trestního řádu. Z toho Ústavní soud dovodil, že se jedná
I. ÚS 309/96
o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, neboť příkaz k propuštění z vazby na svobodu může dát pouze příslušný obecný soud na základě zákonného rozhodnutí. Navrhovatel žádá po Ústavním soudu něco, co tento soud nemá ve své pravomoci. To vyplývá z č1. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, podle něhož Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod a dále i z ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož Ústavní soud, pokud ústavní stížnosti vyhoví, může napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušit. Takto rozhoduje vždy v případě, že je zde napadené rozhodnutí, kterým bylo porušeno některé základní právo nebo svoboda občana.
V ústavní stížnosti tedy bylo uvedeno, čeho se navrhovatel domáhá, ale jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, proto Ústavní soud dospěl k závěru, že jsou zde splněny podmínky ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a z toho důvodu návrh mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné.
V Brně 28. února 1997 JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu ČR