ECLI:CZ:US:1997:1.US.310.96
sp. zn. I. ÚS 310/96
Usnesení
I. ÚS 310/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci stěžovatelů 1) M.B., 2) M.K., obou zastoupených advokátem JUDr. J.V., o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 7. 1996, sp. zn. 19 Co 614/95, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 4. 11. 1996, došlou Ústavnímu soudu dne 8. 11. 1996, se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 7. 1996, sp. zn. 19 Co 614/95, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 29. 5. 1995, sp. zn. 6 C 52/92. jímž byl zamítnut návrh stěžovatelů ve smyslu ustanovení §6 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb.,.o mimosoudních rehabilitacích, o uložení povinnosti odpůrci V., aby uzavřel se stěžovateli dohodu o vydání nemovitosti, domu čp. 81 parc. č. 113, stavební plocha o výměře 430 m , zaps. na LV č. 496 pro obec R.-P. a katastrální území R., do tří dnů od právní moci rozsudku. Tento návrh byl zamítnut, neboť stěžovatelé neprokázali v předmětném řízení existenci tísně. Ve svém rozhodnutí odvolací soud výslovně uvádí, že byť užívání nemovitosti, v důsledku hospodářské činnosti odpůrce žalovaného v předmětném řízení, bylo omezeno či ztíženo, nemohla tato skutečnost, zvláště za předpokladu, že nemovitost nebyla stěžovateli užívána k trvalému bydlení, vést nezbytně k jejímu prodeji, když vyvlastnění byl právní institut, jež tehdy platný občanský zákoník jako způsob přechodu vlastnického práva upravoval, a to vždy za odpovídající náhradu.
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že kupní smlouvou ze dne 19. 12. 1975 prodali v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek právnímu předchůdci V., tj.
I. ÚS 310/96
nemovitosti 9 p. 81 s pozemkem parc. č. 113 st. p1. o výměře 430 m v obci R.-P., katastrální území R. Původně k těmto nemovitostem patřila i truhlářská dílna, která tvořila s domem nedílný celek. Tyto nemovitosti byly znárodněny ve prospěch OPP ve V., a k odvolání právních předchůdců stěžovatelů byl z vyvlastnění vyňat obytný dům s pozemkem. OPP ve V. zde zavedl výrobu nábytku z dřevotřískových materiálů s vysokou prašností, s užíváním lepidel a pojidel na bázi zdraví škodlivých formaldehydů atp. Výsledkem pak bylo omezení vlastnických práv stěžovatelů spočívající v neustálé prašnosti, zápachu z acetonových laků, exhalátů z lepidel a navíc právo služebnosti bezplatného průjezdu přes dům č. p. 81 a parc. č. 113, které bylo zřízeno dne 17. 11. 1959. Fakticky tedy stěžovatelé na jedné straně nemohli nemovitost užívat ani ve smyslu zákonů tehdy platných, na straně druhé byli zavázáni všemi povinnostmi, které z vlastnictví plynuly. Tento trvalý stav přiměl stěžovatele k rozhodnutí nemovitosti prodat.
Soud prvního stupně zaujal právní názor, kterým stav tísně stěžovatelům nepřiznal, a Krajský soud v Brně jako soud odvolací se s jeho názorem ztotožnil. Pokud by však odvolací soud řádně hodnotil provedené důkazy, musel by dospět k závěru, že stav tísně zde byl a za této situace by muselo být shledáno vadou, že nápadně nevýhodné podmínky jako další samostatný znak nebyly zkoumány vůbec.
Došlo tedy k porušení ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a dále k porušení čl. 36 a čl. 38 odst. 2 citované Listiny, když právo na projednání věci bez zbytečných průtahů bylo porušováno soudem prvního stupně, který ve věci v době od 2. 11. 1992 do 28. 5. 1995 nejednal a neprováděl žádné úkony. Dvě podané stížnosti na průtahy v řízení byly shledány důvodnými. V důsledku toho není ani možno hovořit o nestrannosti soudu prvního stupně.
Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a podle čl. 87 odst. 1 rozhoduje také o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, pokud došlo k porušení základního
práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky. Soudce zpravodaj nejprve zkoumal, zda byla splněna lhůta pro podání ústavní stížnosti. Ústavní stížností napadené rozhodnutí nabylo právní moci dne 12. 9. 1996 a Ústavnímu soudu byla stížnost podána dne 8. 11. 1996. Lhůta pro podání ústavní stížnosti podle §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, byla dodržena.
Ústavní stížnost vytýká řízení před obecnými soudy vady spočívající v nesprávném posouzení provedených důkazů a v důsledku toho porušení práva vlastnit majetek. Toto je vyjádřeno v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož
I. ÚS 310/96
každý má právo vlastnit majetek, vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu a dědění se zaručuje. Pokud se týká otázky hodnocení důkazů obecnými soudy, §132 o. s. ř. soudu ukládá, aby důkazy hodnotil dle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti a aby ve věci rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu (§153 odst. 1 o. s. ř.). Nelze tedy spatřovat porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a z toho odvozené porušení čl. 11 odst. 1 citované Listiny, jestliže soud po provedeném dokazování usoudí na skutkový stav věci a podle toho rozhodne. Pokud se týká předcházejícího soudního řízení, soud prvního stupně provedl dokazování, na jehož základě zjistil skutkový stav dostatečný pro vytvoření právního názoru. Jednotlivé důkazy byly hodnoceny v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř., podstatná zjištění jsou uvedena v odůvodnění rozhodnutí a odvolací soud po provedeném odvolacím řízení v souladu s ustanovením §219 o.s.ř. toto rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. Soudní řízení bylo sice vedeno od roku 1991 se značnými průtahy, avšak délka řízení neměla vliv na obsah rozhodnutí a z podané ústavní stížnosti nevyplývá, v čem konkrétně dlouhodobost řízení zasáhla do ústavou chráněných práv stěžovatelů.
Porušení ústavních práv stěžovatelů soudce zpravodaj nezjistil. Skutečnost, že soudy zaujaly jiný právní názor než stěžovatelé, neznamená automaticky, že došlo k porušení práv stěžovatelů. Soudce zpravodaj proto musel konstatovat, že postupem ani rozhodnutími obou soudů nebylo zasaženo do ústavně chráněných práv stěžovatelů a že tedy byl podán návrh ústavní stížnosti zjevně neopodstatněně.
Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků svým usnesením vydaným v souladu s ustanovením §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 1997 JUDr. Vladimír P a u 1
soudce zpravodaj