ECLI:CZ:US:1997:1.US.312.96
sp. zn. I. ÚS 312/96
Usnesení
I. ÚS 312/96 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatelky A.Ch., zastoupené advokátem JUDr. F.P., o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 3 Cdon 700/96, ze dne 17. 1. 1996, za účasti Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení, a M.Ch., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh s e o d m í t á
Odůvodnění:
Navrhovatelka se svým návrhem domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 3 Cdon 700/96, ze dne 17. 1. 1996. Tímto soudním rozhodnutím bylo zamítnuto dovolání navrhovatelky ze dne 14. 3. 1995, směřující proti odvolacímu rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. 17 Co 321/94, ze dne 29. 11. 1994.
Stěžovatelka v úvodu své ústavní stížnosti poukazuje na skutečnost, že si je plně vědoma, že ústavní stížnost je podána po uplynutí 60-ti denní lhůty. Domnívá se však, že její ústavní stížnost přesahuje svým významem vlastní zájmy stěžovatelky, a proto by neměla být Ústavním soudem odmítnuta.
I. ÚS 312/96
Právní podstata případu před obecnými soudy se týkala návrhu na zvýšení výživného pro nezletilé děti, který podal bývalý manžel stěžovatelky, jemuž byly děti svěřeny do výchovy. V této rodinněprávní věci neuspěla navrhovatelka v prvostupňovém řízení u Obvodního soudu pro Prahu 4, které probíhalo pod sp. zn. P 249/94. Neuspěla ani v navazujícím odvolacím řízení, které probíhalo u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 17 Co 321/94. Ve věci proto podala prostřednictvím svého právního zástupce dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, které bylo, jak uvedeno shora, zamítnuto. Své dovolání opřela navrhovatelka o §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. a dovolací důvod pak spatřovala v ustanovení §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolací soud poukázal jednak na ustanovení §238 odst. 2 písm. b) o. s. ř., které rodinněprávní věc vylučuje z přípustnosti dovolání. Tvrzenou přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. pak neshledal. Proto s poukazem na ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř. dovolání zamítl.
V ústavní stížnosti poukazuje navrhovatelka na nesplnění poučovací povinnosti soudu a neposkytnutí možnosti k uplatnění práv, což pro ni znamenalo znevýhodnění a nespravedlivé projednání věci v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR poukazuje navrhovatelka na skutečnost, že dovodil nepřípustnost dovolání, avšak rozhodoval rozsudkem podle §243b odst. 1 o. s. ř., tedy dovozoval správnost napadeného odvolacího rozhodnutí. V odůvodnění rozhodnutí však postrádá navrhovatelka zdůvodnění tohoto závěru. Poukazuje na obsah svého dovolání, které bylo postaveno na námitkách procesního charakteru. Dovozuje, že pokud Nejvyšší soud ČR není schopen postupovat procesně čistě při svém rozhodování, pak jeho rozhodnutí není pro navrhovatelku přesvědčivé. Přitom přesvědčivost je požadavek, který zákon na rozsudek klade ve smyslu ustanovení §157 odst. 3 o. s. ř. Ze všech těchto důvodů se proto domáhá zrušení
rozsudku Nejvyššího soudu ČR.
V písemném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl Nejvyšší soud ČR, že z jeho strany skutečně došlo k procesnímu pochybení, pokud rozsudkem zamítl dovolání navrhovatelky, ačkoliv správně měl usnesením toto dovolání odmítnout jako nepřípustné podle §243b odst. 4 o. s. ř. Tato okolnost však nepředstavuje újmu na procesních právech stěžovatelky, pro niž by ústavní stížnost měla vést ke zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze 17. 1. 1996, sp. zn. 3 Cdon 700/96. Navrhuje proto zamítnutí této ústavní stížnosti.
Ústavní soud zkoumal zejména otázku náležitostí ústavní stížnosti, mezi něž náleží i uplatnění ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. Ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 citovaného zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1). V daném případě zcela jednoznačně uplatnila navrhovatelka svou ústavní stížnost daleko za touto lhůtou, čehož si je také vědoma. Ústavní stížnost byla podána 8. listopadu 1996, přičemž rozhodnutí dovolacího soudu nabylo právní moci 6. února 1996 a rozhodnutí odvolacího soudu se tedy stalo pravomocné ještě před tímto datem.
Za této situace se sama navrhovatelka dovolává ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., tedy aby Ústavní soud její ústavní stížnost neodmítl, protože svým významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na své usnesení IV. ÚS 107/95, ze dne 19. 9. 1995. V daném případě je zcela nesporné, že stěžovatelka uplatnila svou ústavní stížnost daleko po lhůtě k tomu zákonem určené. Pokud tvrdí, že svým významem tato ústavní stížnost podstatně přesahuje její vlastní zájmy a dovolává se ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., je třeba uvést, že aplikace tohoto
I. ÚS 312/96
ustanovení v daném případě možná není. Použití uvedeného ustanovení přichází totiž v úvahu, s ohledem na jeho znění, pouze v těch případech, je-li ústavní stížnost nepřípustná, tedy v případech, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Tak tomu však v tomto případě není, neboť stěžovatelka, jak sama uvádí v obsahu ústavní stížnosti a je to patrno i z obsahu připojeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, využila všechny řádné opravné prostředky.
S poukazem na skutečnosti shora uvedené proto Ústavní soud ČR ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 21. ledna 1997 JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu ČR