Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11.12.1997, sp. zn. I. ÚS 313/97 [ nález / GÜTTLER / výz-2 ], paralelní citace: N 157/9 SbNU 361 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:1.US.313.97

sp. zn. I. ÚS 313/97 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti H. Q. T., zastoupeného JUDr. B. G., proti postupu Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 38 Ca 95/97 a proti výzvě Městského soudu v Praze k zaplacení soudního poplatku ve výši 1 000,- Kč ve věci sp. zn. 38 Ca 95/97, takto: 1) Ústavní soud z a k a z u j e Městskému soudu v Praze, aby pokračoval v průtazích ve věci stěžovatele vedené u tamního soudu pod sp. zn. 38 Ca 95/97. 2) Návrh na zrušení výzvy Městského soudu v Praze k zaplacení soudního poplatku ve výši 1 000,- Kč, vydané dne 21. 8. 1997, ve věci vedené pod sp. zn. 38 Ca 95/97, a návrh, aby stěžovateli byla vrácena částka 1 000,- Kč, zaplacená na základě této výzvy, se zamítá . Odůvodnění: Dne 3. 2. 1997 byl stěžovatel policisty sekce cizinecké policie z důvodu ustanovení §15 odst. 2 písm. c) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, tj. z důvodu zjištění totožnosti, umístěn do cely zadržení a zajištění Policie ČR - Správy hlavního města Prahy. Bylo zjištěno, že stěžovatel neuposlechl rozhodnutí o zákazu pobytu na území ČR do 7. 11. 1999, vydaného Oddělením cizinecké policie Litoměřice dne 7. 11. 1996, č.j. PSV-303/CLTX-LU-96, jež mu uložila povinnost opustit území republiky do 7. 12. 1996. Proto byl Policií ČR, Správou hl. m. Prahy - sekcí cizinecké policie rozhodnutím ze dne 3. 3. 1997, č.j. PSP-1-1-279/CP-c-97, vydán stěžovateli zákaz pobytu na území ČR do 31. 3. 2007 a určena lhůta k vycestování z území ČR do 25. 3. 1997. Dne 3. 3. 1997 byl stěžovatel z cely zadržení a zajištění propuštěn. Rozhodnutím Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Policejního prezídia ČR ze dne 14. 3. 1997, č.j. PPR-8249-1/RCP-c-228-96, bylo výše citované rozhodnutí Oddělení cizinecké policie Litoměřice potvrzeno. Dne 31. 3. 1997 podal stěžovatel Městskému soudu v Praze návrh na zahájení řízení o přezkoumání zákonnosti jeho zadržení a zbavení osobní svobody policií, neboť se domníval, že k tomu došlo v důsledku "libovůle správního orgánu". Uvedená situace je prý důsledkem právní úpravy provedené zákonem č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území ČSFR, podle níž se na řízení o vyhoštění nevztahují obecné předpisy o správním řízení a podle ustanovení §32 odst. 2 tohoto zákona akt rozhodnutí o vyhoštění není přezkoumatelný soudem. Tím prý došlo k porušení čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), podle něhož cizinec musí mít možnost a) uplatnit námitky proti svému vyhoštění, b) dát přezkoumat svůj případ a c) dát se za tím účelem zastupovat před příslušným úřadem nebo soudem. Podle odst. 2 citovaného článku může být cizinec vyhoštěn před výkonem těchto práv pouze tehdy, je-li takové vyhoštění nutné v zájmu veřejného pořádku nebo je-li odůvodněno zájmy národní bezpečnosti. Podle názoru stěžovatele nemá správní orgán v řízení o vyhoštění "žádnou zákonnou povinnost a neporušuje tedy zákon ani tím, že žádné rozhodnutí nevydá". Ten, o jehož práva jde, se pak nemůže obrátit ani na správní soud, protože schází základní podmínka řízení, totiž nezákonné rozhodnutí. Svůj návrh na zahájení řízení před Městským soudem v Praze stěžovatel odůvodnil poukazem na čl. 5 odst. 4 Úmluvy, podle něhož každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné. Stěžovatel Městskému soudu v Praze navrhl, aby urychleně rozhodl o zákonnosti rozhodnutí o zbavení jeho osobní svobody a aby zrušil jako nezákonný akt rozhodnutí Policie ČR, spočívající v zadržení navrhovatele od 2. 2. 1997 do 3. 3. 1997 v CZP Policie ČR v Praze 4, Kongresová 2/1666. Ústavní stížností napadl stěžovatel postup Městského soudu v Praze, neboť ke dni podání ústavní stížnosti (tj. ke dni 21. 8. 1997) neprovedl soud žádný úkon směřující k vydání rozhodnutí, byť má stěžovatel - podle citovaného čl. 5 odst. 4 Úmluvy - právo na to, aby takové řízení proběhlo "urychleně". Jediným dosavadním úkonem soudu prý byla výzva ze dne 21. 8. 1997 k zaplacení soudního poplatku ve výši 1 000 Kč, obsahující vyrozumění, že v případě nezaplacení poplatku soud řízení zastaví. K vybírání tohoto poplatku - který stěžovatel uhradil - prý však došlo bez zákonného zmocnění, takže odporuje čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož lze daně a poplatky ukládat jen na základě zákona. Stěžovatel však proti postupu soudu nemá možnost obrany, protože výzva k zaplacení soudního poplatku není rozhodnutím, které by bylo možno napadnout odvoláním. Stěžovatel se proto domnívá, že napadeným postupem soudu bylo porušeno jeho právo na "urychlené řízení" a na "rozhodnutí bez prodlení" ve smyslu článku 5 odst. 4 Úmluvy a čl. 9 odst. 4 (stěžovatel mylně uvedl článek 5 odst. 4) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a dále článku 11 odst. 5 Listiny. Proto navrhuje vydání nálezu, jímž by Ústavní soud zakázal Městskému soudu v Praze, aby pokračoval v porušování jeho práv a jímž by mu uložil, aby nepokračoval v průtazích ve věci, vedené u něj pod sp. zn. 38 Ca 95/97, a aby v této věci neprodleně jednal. Dále se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil výzvu Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 1997, vydanou ve věci sp. zn. 38 Ca 95/97, k zaplacení soudního poplatku 1 000 Kč a aby tomuto soudu uložil navrácení této částky stěžovateli k rukám jeho právního zástupce. Stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce prohlásil, že souhlasí s tím, aby bylo od ústního jednání upuštěno. Ústavní soud konstatoval, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé. K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Městský soud v Praze a vedlejší účastníci řízení - Policie ČR, Správa hl. m. Prahy - sekce cizinecké policie a Policejní prezidium ČR. Městský soud v Praze ve svém vyjádření v prvé řadě uvedl, že povinnost k zaplacení soudního poplatku vyplývá z ustanovení §2 odst. 1 písm. a), §4 písm. a) a §7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, podle nichž je soudní poplatek z návrhu na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu splatný zároveň s podáním žaloby. Protože žalobce (stěžovatel) tuto poplatkovou povinnost nesplnil, soud jej vyzval k zaplacení soudního poplatku ve výši 1 000 Kč ve lhůtě 3 dnů od doručení výzvy, přičemž výše poplatku je dána položkou 17 sazebníku soudních poplatků, jenž je přílohou citovaného zákona. Pokud jde o věc samu, nebylo prý dosud možné rozhodnout s ohledem na vysoký počet případů, které soud vyřizuje, takže vyřízení všech věcí bez zbytečných průtahů soud údajně není objektivně schopen zajistit. Městský soud netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem. Správa hl. m. Prahy - sekce cizinecké policie ve svém vyjádření k ústavní stížnosti stručně zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a uvedla, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Policejní prezidium ČR ve svém vyjádření uvedlo, že důvodem stěžovatelova zajištění bylo zjištění jeho totožnosti. Dne 7. 2. 1997 byl zastupitelský úřad Vietnamské socialistické republiky požádán o vydání cestovního dokladu stěžovateli, protože při zjišťování totožnosti cizince nestačí, že se zjistí jeho osobní údaje z jiných pramenů, např. z evidence cizinců. Vydáním cestovního dokladu domovský stát potvrzuje, že je ochoten svého občana přijmout na své území, z čehož vyplývá, že bez platného cestovního dokladu není možné provést vyhoštění takovéto osoby. V daném případě stěžovateli cestovní doklad vydán nebyl, a proto nemohlo být přikročeno k jeho vyhoštění a stěžovatel byl propuštěn na svobodu. Podle názoru Policejního prezidia ČR zajištění není sankcí, nýbrž pouze prostředkem sloužícím k tomu, aby mohl být proveden služební zákrok nebo služební úkon. Právo pobývat na území ČR prý není nárokovým právem cizinců, protože podle čl. 14 Listiny má právo vstupu na území našeho státu pouze státní občan. Vedlejší účastník závěrem sděluje, že se míní zúčastnit ústního jednání před Ústavním soudem, bude-li nařízeno. Prohlásil dále, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. Ústavní stížnost je částečně důvodná. Stěžovatel ústavní stížností v prvé řadě brojí proti postupu Městského soudu v Praze, kterým je údajně porušován čl. 5 odst. 4 Úmluvy a čl. 9 odst. 4 Paktu. Podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy "každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné." Podle čl. 9 odst. 4 Paktu "každý, kdo je zbaven svobody zatčením nebo zadržením, má právo na řízení před soudem tak, aby soud mohl rozhodnout bez prodlení o právoplatnosti jeho zadržení a nařídit jeho propuštění, jestliže zadržení není zákonné". Jak vyplývá z uvedených ustanovení mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika ve smyslu čl. 10 Ústavy vázána, má každý, kdo je zbaven svobody, nárok na urychlené a neprodlené rozhodnutí soudu o zákonnosti a právoplatnosti zbavení svobody. Je zřejmé, že tato ustanovení obsahově představují jeden ze základních principů práva na spravedlivý proces, jenž je ve vnitrostátním právním řádu České republiky zakotven zejména v hlavě páté Listiny. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny "každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům." Jak však vyplývá z příslušného soudního spisu, Městský soud v Praze v dané věci po dobu nejméně od 31. 3. do 21. 8. 1997 neučinil - s výjimkou výzvy k zaplacení soudního poplatku - žádný procesní úkon. Za tohoto stavu se nelze spokojit s názorem Městského soudu v Praze - obsaženým v jeho vyjádření k ústavní stížnosti - že v souzeném případě dosud nebylo možno rozhodnout s ohledem na vysoký počet věcí, které soud vyřizuje, takže vyřízení všech věcí bez zbytečných průtahů soud není objektivně schopen zajistit. V tomto směru se Ústavní soud odvolává na svoji známou judikaturu, neboť již několikrát konstatoval, že problém přetíženosti obecných soudů spadá do oblasti organizačního zabezpečení činnosti justice a nemůže být na újmu respektování základních práv a svobod fyzických a právnických osob (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 5/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 6, C. H. Beck, Praha 1996, str. 335 a násl.). Ostatně shodně a zcela standardně judikuje i Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že Městský soud v Praze svojí nečinností porušil článek 38 odst. 2 Listiny, článek 5 odst. 4 Úmluvy a článek 9 odst. 4 Paktu. V tomto rozsahu je tedy ústavní stížnost důvodná. Stěžovatel se však mýlí v druhé části ústavní stížnosti, podle níž k vybrání soudního poplatku městským soudem došlo neoprávněně a bez zákonného zmocnění, čímž prý byl porušen čl. 11 odst. 5 Listiny, podle něhož daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Podle ustanovení §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, je poplatníkem navrhovatel poplatného úkonu, přičemž poplatková povinnost vzniká podáním návrhu na provedení poplatného úkonu, je-li poplatníkem navrhovatel [§4 písm. a) citovaného zákona]. Poplatek za podání návrhu je splatný vznikem poplatkové povinnosti, jde-li o poplatky stanovené pevnou sazbou placené kolkovou známkou. V ostatních případech jsou poplatky splatné na základě výzvy soudu do tří dnů ode dne jejího doručení (§7 odst. 1 citovaného zákona). Podle položky 17 sazebníku soudních poplatků, jenž je přílohou tohoto zákona, činí soudní poplatek v případě žaloby nebo opravného prostředku proti rozhodnutí orgánu veřejné správy 1 000 Kč. Z uvedené právní úpravy vyplývá, že Městský soud v Praze postupoval v souladu se zákonem o soudních poplatcích, jestliže stěžovatele vyzval k zaplacení soudního poplatku ve výši 1 000 Kč do 3 dnů od doručení výzvy. Stěžovatel má sice pravdu v tom, že z výzvy soudu výslovně nevyplývá, kterou položku sazebníku soudních poplatků soud ke stanovení výše poplatku použil, leč výzva obsahuje odkaz na zákon o soudních poplatcích, z něhož bylo možno uvedenou skutečnost dovodit. To platí zejména za dané situace, kdy byl stěžovatel zastoupen advokátem. Důsledně vzato, nemá stěžovatel pravdu ani tehdy, pokud tvrdí, že proti tomuto postupu soudu neměl obrany, neboť výzva k zaplacení soudního poplatku není rozhodnutím, které by bylo možno napadnout odvoláním. Pokud by totiž z důvodu nezaplacení soudního poplatku ve stanovené lhůtě soud řízení zastavil, bylo by možno toto rozhodnutí napadnout odvoláním (srov. §201 a násl. občanského soudního řádu). Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že v části týkající se zaplacení soudního poplatku k porušení článku 11 odst. 5 Listiny nedošlo. V tomto rozsahu je tedy ústavní stížnost nedůvodná. Ústavní soud proto ve výše uvedeném rozsahu ústavní stížnosti vyhověl a zakázal Městskému soudu v Praze, aby v porušení citovaného práva pokračoval [§82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel napadá výzvu Městského soudu v Praze k zaplacení soudního poplatku ve výši 1 000 Kč, zamítl, neboť jí k porušení čl. 11 odst. 5 Listiny nedošlo. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 11. prosince 1997