ECLI:CZ:US:1997:1.US.318.96
sp. zn. I. ÚS 318/96
Usnesení
I. ÚS 318/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele RSDr. J.K., zastoupeného advokátem JUDr. J.V., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozhodnutími V.ú. a Ministerstva obrany ČR, takto:
Návrh s e odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se svým návrhem domáhal zrušení rozhodnutí V.ú. v P., jímž mu byl jako bývalému vojákovi z povolání, propuštěnému z činné služby, upraven výsluhový příspěvek podle §33 odst. 9 zákona č. 76/1959 Sb., ve znění novely č. 34/1995 Sb. Podle této novely je od 1. 4. 1995 vyloučena ze zápočtu doby činné služby rozhodné pro výpočet výsluhového příspěvku doba 6 roků, 4 měsíců a 14 dní. Navrhovatel s tímto snížením výsluhového příspěvku nesouhlasil, a proto se proti tomuto rozhodnutí odvolal k Ministerstvu obrany ČR, které svým rozhodnutím, č. j. 34/21-1238-44/2, napadené rozhodnutí v plném rozsahu potvrdilo.
I. ÚS 318/96
Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel k Vrchnímu soudu v Praze žalobu, kterou se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí Ministerstva obrany ČR pro nezákonnost podle části páté, hlavy druhé občanského soudního řádu (§247 - 250k o. s. ř.). Vrchní soud však řízení zastavil z toho důvodu, že nebyla dodržena zákonná dvouměsíční lhůta k podání žaloby podle §250 b o. s. ř. S tímto rozhodnutím navrhovatel nesouhlasil, neboť dle jeho tvrzení postupoval v souladu s nálezem Ústavního soudu č. 107, ze dne 28. 2. 1996, uveřejněného ve Sbírce zákonů ČR, částka 35, a svého práva se dovolával ve stanovené lhůtě dvou měsíců ode dne rozeslání Sbírky zákonů ČR (30. 4. 1996) u Vrchního soudu v Praze. Navrhovatel dále citoval výňatek ze str. 1176 uvedeného nálezu, kde se mimo jiné uvádí: "...Přes shora uvedené je ovšem potřebné na tomto místě dodat, že nic přirozeně nebrání tomu, aby jednotliví občané, kterých se aplikace zákona č. 76/1959 Sb., ve znění zákona č. 34/1995 Sb., případně dotkne a kteří se domnívají, že byli poškozeni na svých právech, protože ve skutečnosti nevykonávali inkriminovanou funkci, se obrátili na obecný soud".
Navrhovatel s ohledem na citované závěry nálezu Ústavního soudu dovodil, že pro případ jeho žalobního návrhu začala běžet nová dvouměsíční lhůta k podání žaloby v přezkumném řízení o rozhodnutí orgánu SS, jakož i řízení u obecného soudu ode dne rozeslání Sbírky zákonů, když tato možnost byla uvedena v citovaném ústavním nálezu. Navrhovatel má za to, že nastala změna v posuzování dopadu novely č. 34/1995 Sb., a to s odkazem na závěr odůvodnění rozhodnutí Ministerstva obrany ČR, kde se uvádí, že pokud nálezem Ústavního soudu ČR dojde ke změně právního stavu, bude rozhodnuto o výsluhovém příspěvku znovu. Dle názoru navrhovatele citovaným nálezem Ústavního soudu ke změně právního stavu došlo.
Navrhovatel dále uvádí, že rozkaz ministra obrany č. 35, ze 14. 6. 1995, jímž se ministr pokusil dát do souladu vůli
I. ÚS 318/96
zákonodárce s jistou předjímanou politickou vůlí, označil Ústavní soud za dokument, jenž nemůže být pramenem práva ani právním předpisem, neboť zákonodárce ministra obrany k jednotné aplikaci zákona č. 34/1995 Sb. nezmocnil. Přesto se podřízené orgány tímto rozkazem řídí.
Navrhovatel dále tvrdí, že jako voják Č nebyl nikdy zařazen v HS ČSLA ve funkci "zástupce velitele pro politickovýchovnou práci", jak je to uvedeno v zákoně č. 34/1995 Sb. Byl sice zařazen do funkce "zástupce velitele pro politické věci", funkční povinnosti navrhovatele však byly stanoveny prezidentem republiky jako vrchním velitelem ozbrojených sil a navrhovatel nemohl mít vliv na jejich tvorbu, ale vždy byl povinen je plnit.
Navrhovatel zastává stanovisko, že postupem Ministerstva obrany ČR a jemu podřízených úřadů byl vůči němu nesprávně aplikován zákon č. 34/1995 Sb., kterým se doplňuje zák. č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že se nemohl domoci nápravy u nejvyšších orgánů SS ani u obecného soudu, obrátil se na ústavní soud s návrhem na zrušení všech tří výše uvedených rozhodnutí - V.ú., Ministerstva obrany ČR a Vrchního soudu v Praze. Z rozhodnutí V.ú., č.j. 53305007716209/4,ze dne 2. 8. 1995, Ústavní soud zjistil, že navrhovateli byl upraven výsluhový příspěvek na 5 145 Kč na základě ust. §33 odst. 9 zákona č. 76/1959 Sb., ve znění zák. č. 34/1995 Sb. K úpravě výsluhového příspěvku došlo z toho důvodu, že s účinností od 1. 4. 1995 byla u navrhovatele vyloučena ze zápočtu doby činné služby, rozhodné pro výpočet výsluhového příspěvku, doba 6 roků, 4 měsíců a 14 dní, takže celková započitatelná doba rozhodná pro výpočet výsluhového příspěvku činí 17 ukončených roků. Z tohoto důvodu výplata výsluhového příspěvku náleží navrhovateli dle ust. §33 odst. 1 písm.b) cit. zákona po dobu dvou roků od propuštění
I. ÚS 318/96
ze služebního poměru, tj. od 1. 6. 1994 do 31. 5. 1996.
Z rozhodnutí Ministerstva obrany ČR, č.j. 34/21-1238-44/2, ze dne 25. 9. 1995, bylo zjištěno, že odvolání navrhovatele proti rozhodnutí V.ú. (dále jen VÚSZ), ze dne 2. 8. 1995 nebylo vyhověno a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se uvádí, že napadené rozhodnutí VÚSZ plně respektuje zákon č. 34/1995 Sb., kterým bylo doplněno ustanovení §33 odst. 9 zák. č. 76/1959 Sb., dle něhož byly některé doby služby dosud rozhodné pro nárok na výsluhový příspěvek a jeho výši s účinností od 1. 4. 1995 ze zápočtu vyloučeny. Vzhledem k tomu, že navrhovatel byl zařazen do kategorie funkcí, vykonávaných v ČSLA, uvedených v novele zákona, byl mu vyměřen výsluhový příspěvek jen do 31. 5. 1996 a ve výši odpovídající novému zápočtu doby služby. V odůvodnění se dále uvádí, že ministerstvo je povinno dodržovat platnou právní úpravu a pouze v případě, že nálezem Ústavního soudu dojde ke změně platného právního stavu, bude rozhodnuto o výsluhovém příspěvku znovu.
Z usnesení Vrchního soudu v Praze, ze dne 27. 9. 1996, sp. zn. 6 A 55/96, bylo zjištěno, že řízení o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva obrany ČR, ze dne 25. 9. 1995, jímž se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí pro nezákonnost, bylo zastaveno. Vrchní soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že navrhovatel nedodržel zákonnou lhůtu dle ust. §250b odst. 1 o. s. ř., to znamená lhůtu, ve které se může fyzická nebo právnická osoba domáhat u soudu přezkoumání zákonnosti rozhodnutí správního orgánu a která činí dva měsíce od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Uvedená lhůta je lhůta, jejíž zmeškání nelze prominout. Vrchní soud uvedl, že napadené rozhodnutí bylo doručeno navrhovateli dne 4. 10. 1995, žaloba, datovaná dne 22. 6. 1996, byla dána na poštu dne 24. 6. 1996, z čehož je zřejmé, že dvouměsíční lhůta zachována nebyla, neboť posledním dnem, kdy
mohla být písemnost odevzdána k poštovní přepravě, byl den 4. 12. 1995.
Po zhodnocení všech uvedených skutečností i listinných důkazů dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná. Navrhovatel svůj návrh na zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze opírá o názor, že věta, uvedená v odůvodnění nálezu Ústavního soudu č. 107/1996 Sb., že "...nic nebrání tomu, aby jednotliví občané, kterých se aplikace zákona č. 76/1959 Sb., ve znění zákona č. 34/1995 Sb., případně dotkne a kteří se domnívají, že byli poškozeni na svých právech, protože ve skutečnosti nevykonávali inkriminovanou funkci, obrátili na obecný soud" znamená stanovení nové zákonné lhůty pro podání žaloby proti rozhodnutí v tomto případě Ministerstva obrany ČR. Navrhovatel dokonce tvrdí, že tím došlo ke změně právního stavu, i když dále neobjasňuje, v čem tato změna právního stavu spočívá, když Ústavní soud v citovaném nálezu návrh na zrušení zákona č. 34/1995 Sb. zamítl.
Nálezem Ústavního soudu č. 107/1996 Sb. byl mimo jiné zamítnut návrh skupiny poslanců na zrušení zákona č. 34/1995 Sb., kterým se doplňuje zákon č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud v citovaném nálezu konstatuje, že zákon č. 34/1995 Sb. je v kontextu s trendem vyjádřeným v zákoně č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, zákonech restitučních a dalších a tvoří spolu s nimi systém právního vyrovnávání se s komunistickým režimem. Dále se v nálezu uvádí: "Jestliže se v současné době zákonodárný sbor rozhodl zastavit či zkrátit výplatu výsluhového příspěvku právě těm, kteří svojí morálně politickou spolehlivostí přispívali k potlačování lidských práv a demokratického systému, protože působili ve složkách vyjmenovaných v napadených zákonech, stanovil ve srovnání se zákonným opatřením č. 64/1964 Sb. daleko objektivnější kritérium pro přiznání tohoto příspěvku."
I. ÚS 318/96
A dále: "...profese voják z povolání či příslušník SNB závisely pouze a jenom na dobrovolném rozhodnutí každého jedince a byly vždy, vzhledem k ostatním profesím, nadprůměrně honorovány".
V nálezu se dále uvádí, že v zákoně č. 34/1995 Sb. popsané činnosti v rámci doby služby jsou z hlediska jejich náplně označeny určitě. Jejich další vymezení interními předpisy (rozkazy příslušného ministra) koresponduje s vymezením provedeným v napadeném zákoně samotném. Terminologie zákona je věcným a naprosto jasným vymezením určitých činností. Rozkazy ministrů pouze konkretizují, ve kterých organizačních útvarech byla tato činnost vykonávána.
Nález zde dále poukazuje i na to, že zákon sám pamatuje i na zmírnění případných tvrdých dopadů na osoby, jichž se uvedený zákon týká. Je to např. možnost rekvalifikace vojáků z povolání, propuštěných ze stanovených důvodů ze služebního poměru, uvedená v §31 odst. 1 a 2 zákona č. 76/1959 Sb., ve znění pozdějších předpisů, na náklady Ministerstva obrany ČR a Ministerstva vnitra.
V návaznosti na toto stanovisko Ústavního soudu nález dále konstatuje, pouze konstatuje, že přes vše shora uvedené nic nebrání tomu, aby se jednotliví občané, kterých se aplikace zák. č. 34/1995 Sb. nějak dotkne a kteří se domnívají, že byli poškozeni na svých právech, obrátili na obecný soud.
Z toho vyplývá, že Ústavní soud pouze upozorňuje, že i když v ustanoveních zákona č. 34/1995 Sb. neshledal žádnou protiústavnost, zákon je jasný, srozumitelný a navazuje na další zákony týkající se vyrovnání se s komunistickým režimem. Toto jeho stanovisko a posouzení předmětného zákona, ztotožnění se s jeho formou i obsahem neznamená, že někteří občané se nemohou cítit poškozeni aplikací tohoto zákona. V tom případě bez ohledu na názor soudu zde vyjádřený mohou dle platných právních předpisů podat návrh na ochranu svých práv k obecnému soudu.
Z navrhovatelem uvedené citace nálezu č. 107/1996 Sb. rozhodně nelze dovodit, že by zakládal novou dvouměsíční lhůtu k podání žaloby k přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánů státní správy dle §244 a násl. o. s. ř. Je to pouhé konstatování, že i přes citované stanovisko Ústavního soudu k napadenému zákonu č. 34/1995 Sb. všechna zákonná práva občanů obrátit se na obecné soudy jsou nadále zachována. Ústavnímu soudu není zřejmé, jak a z čeho navrhovatel usoudil, že citovaným výňatkem z nálezu Ústavního soudu se zakládá nějaká nová zákonná lhůta ode dne rozeslání Sbírky zákonů.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem č. 107/1996 Sb. návrh poslanců na zrušení zák. č. 34/1995 Sb. zamítl, v žádném případě nemohlo ani dojít ke změně právního stavu, jak se o tom hovoří v závěru odůvodnění rozhodnutí Ministerstva obrany ČR, na které se navrhovatel odvolává.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že navrhovatel zcela nesprávně a účelově vyložil část odůvodnění nálezu ústavního soudu č. 107/1996 Sb., neboť tento nález pouze upozorňuje na zachování zákonných práv občanů a nezakládá nový právní stav ani nestanoví novou lhůtu k podání žaloby o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí správních orgánů ani stávající dvouměsíční lhůtu, stanovenou v §250b o. s. ř., nemění v tom smyslu, že by začala běžet nikoliv od doručení rozhodnutí správního orgánu, ale až ode dne rozeslání Sbírky zákonů, jak to vyložil navrhovatel.
Z uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost navrhovatele jako zjevně neopodstatněnou dle ust. §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., a proto ji odmítl.
I. ÚS 318/96
Pokud jde o tvrzení navrhovatele, že rozkaz ministra obrany nemůže být pramenem práva ani právním předpisem a v souvislosti s tím, že on sám nebyl nikdy zařazen ve funkci "zástupce pro politickovýchovnou práci", jak je uvedeno v citovaném zákoně a blíže pak specifikováno v rozkaze ministra obrany, ale byl zařazen ve funkci "zástupce velitele pro politické věci" a že v této funkci pouze plnil své povinnosti, ale nemohl mít podíl na jejich tvorbě, pak touto problematikou se zabývá podrobně právě uvedený ústavní nález č. 107/1996 Sb., který byl již citován výše. Ústavní soud se těmito námitkami navrhovatele nezabýval jednak proto, že jsou již řešeny v uvedeném nálezu, a jednak proto, že shledal ústavní stížnost jako neopodstatněnou z důvodu nesprávného a účelového výkladu zachování zákonné lhůty k podání žaloby k vrchnímu soudu a ze stejných příčin neshledal důvod k řízení o ústavní stížnosti a ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné.
V Brně 26. února 1997
JUDr. Vladimír Klokočka' DrSc.
soudce Ústavního soudu ČR