ECLI:CZ:US:1997:1.US.329.97
sp. zn. I. ÚS 329/97
Usnesení
I. ÚS 329/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelky H.V., zastoupené advokátem JUDr. J.O., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, spojenou s návrhem na zrušení části zákona č. 87/1991 Sb., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelka se svým návrhem domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 1997, sp. zn. 18 Co 69/97, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 10. 1996, sp. zn. 16 C 264/95. Napadeným rozsudkem soudu prvního stupně byl zamítnut návrh, aby žalovaní E.K., M.P., J.S., V.P., Obvodní podnik bytového hospodářství v P., a P.T., byli povinni uzavřít s navrhovatelkou jako žalobkyní dohodu o vydání jedné třetiny domu č.p. 131 se stavební
I. ÚS 329/97
parcelou č. 251, zastavěná plocha o výměře 280 m2 v P. v kat. území V.
V řízení před odvolacím soudem navrhovatelka nedostala příležitost se k věci vyjádřit a objasnit, za jakých okolností a z jakých důvodů ztratila občanství ČR a získala občanství SRN. Tím došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý právo, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Pravomocným rozsudkem soudu I. stupně pak bylo porušeno základní právo navrhovatelky spočívající v zákazu diskriminace, zaručeného v čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských apolitických právech (dále jen "Pakt"), který v souladu s čl. 10 Ústavy tvoří nedílnou součást právního řádu ČR a navíc je bezprostředně závazný a má přednost před zákonem.
Podle názoru navrhovatelky jde o diskriminaci v tom směru, že zákon č. 87/1991 Sb., tj. předpis nižší právní síly než je uvedený Pakt jako mezinárodní úmluva o lidských právech, vylučuje navrhovatelku z možnosti uplatnit restituční nárok na majetek svých právních předchůdců, i když navrhovatelka ostatní podmínky oprávněné osoby ve smyslu cit. zákona splňuje. Z tohoto důvodu navrhovatelka v řízení před oběma obecnými soudy navrhla přerušení řízení a předložení věci ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Soudy tomuto návrhu nevyhověly, odvolací soud se jím vůbec nezabýval.
Vzhledem k těmto skutečnostem podala navrhovatelka zároveň s ústavní stížností podle §74 zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení ustanovení §3 odst. 1 v části ..."pokud je státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky", a odst. 4 věta první téhož ustanovení v části ..."pokud jsou státními občany České a Slovenské Federativní Republiky" zákona č. 87/1991 Sb. Podle názoru navrhovatelky jejich uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti a současně je v rozporu s čl. 26 Paktu.
I. ÚS 329/97
Navrhovatelka se v ústavní stížnosti odvolávala na rozhodnutí Výboru OSN pro lidská práva ve věci A.S. a spol. vers. ČR, podle něhož občanství a trvalý pobyt jako kumulativní podmínky pro restituci konfiskovaného majetku jsou neslučitelné s požadavkem nediskriminace v uvedeném čl. 26 Paktu.
Výbor uvádí, že neexistují žádné rozumné důvody pro rozlišování oprávněných osob dle zákona č. 87/1991 Sb. z titulu jejich občanství. Právní úprava nesmí diskriminovat mezi obět'mi dřívějších křivd, protože všechny oběti (oprávněné osoby) mají nárok na nápravu bez svévolného rozlišování. S ohledem na to, že původní právo na majetek nebylo podmíněno ani občanstvím ani pobytem, podmínky občanství a pobytu v zákoně č. 87/1991 Sb. nejsou rozumným důvodem pro rozlišování.
Z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 vyplývá, že žaloba navrhovatelky byla zamítnuta z důvodu nesplnění základní podmínky stanovené v §3 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb., a to podmínky českého státního občanství. Navíc navrhovatelka nesplnila i další podmínky zákona č. 87/1991 Sb. pro vydání věci, tudíž by v žádném případě již nebylo možno věc vydat.
Pokud jde o návrh na přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu podle č1. 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř., soud uvedl, že podle jeho názoru restituční nárok nepatří k základním lidským právům a svobodám a ustanovení §3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. proto není v rozporu s ustanoveními Listiny základních práv a svobod.
Městský soud v Praze se svým rozsudkem plně ztotožnil se závěry soudu I. stupně a dále doplnil, že navrhovatelka by neuspěla se svým návrhem ani v případě, že by překážka nesplnění státního občanství nebyla dána, neboť v řízení bylo prokázáno, že předmětné nemovitosti byly dle zák. č. 87/1991 Sb. vydány Obvodním podnikem bytového
I. ÚS 329/97
hospodářství v Praze 2 na základě dohody ostatním žalovaným fyzickým osobám, a ty jej poté prodaly P.T., která je zapsána v katastru nemovitostí jako jejich vlastník. Podle zákona o mimosoudních rehabilitacích č. 87/1991 Sb. tedy žalovaní nemohou být povinnými osobami. Nálezem Ústavního soudu, č. 164/1994 Sb., byl rozšířen pouze okruh osob oprávněných, nikoliv okruh osob povinných. Povinnými osobami proto nejsou ty osoby, které po účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., tj. po 1. 4. 1991, nabyly věc do vlastnictví v souladu se zákonem, tedy např. koupí. Nemůže být proto žaloba úspěšně uplatněna ani proti P.T., ani proti ostatním žalovaným fyzickým osobám, neboť ty již věc nemají ve svém vlastnictví ani ve svém držení.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti i návrhu na zrušení části zák. č. 87/1991 Sb. vycházel Ústavní soud z nálezu Ústavního soudu uveřejněným pod č. 185/1997 Sbírky zákonů. Tímto nálezem byl zamítnut návrh na zrušení ustanovení vyjádřeného v §3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, slovy "pokud je státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky" a na zrušení ustanovení vyjádřeného v §3 odst. 4 téhož zákona slovy "pokud jsou státními občany České a Slovenské Federativní Republiky". Jednalo se tudíž o návrh na zrušení stejných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., jejichž zrušení se domáhala i navrhovatelka.
Ústavní soud se v odůvodnění tohoto nálezu velmi podrobně zabýval ústavností vymezení okruhu oprávněných osob v zákoně o mimosoudních rehabilitacích. Vycházel z nálezu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 3/94, jímž byla v zákoně o mimosoudních rehabilitacích zrušena podmínka trvalého pobytu pro uplatnění restitučních nároků, neboť dospěl k závěru, že podmínka trvalého pobytu je v rozporu s čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Naopak ve věci státního občanství zastává ústavní soud v citovaném nálezu stanovisko, že čl. 11 odst. 2 zmocňuje zákonodárce stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v ČSFR (přičemž dle čl. 42
I. ÚS 329/97
odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 2 ústavního zák. č. 4/1993 Sb. se jedná o státní občanství ČR a území ČR). Č1. 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je tudíž speciálním ustanovením k ústavnímu principu rovnosti všech subjektů ohledně nabývání a ochrany vlastnického práva, a tak právě toto ustanovení vytváří pro zákonodárce ústavní prostor omezení okruhu oprávněných osob v restitučním zákonodárství. V podmínce státního občanství se promítla snaha zákonodárce provést restituci tehdy, když je dána přítomnost restituenta a tím i pravděpodobnost péče řádného hospodáře o majetek. Čl. II. zák. č. 88/1990 Sb. umožňoval přitom v době od 29. 3. 1990 do 31. 12. 1990 případným restituentům pouhým sdělením svého zájmu o československé ( resp. české) občanství získat je s účinky ex tunc zpět. Tím byl vnitrostátním právem vytvořen dostatečný prostor pro uplatnění restitučních nároků i pro osoby, které nesplňovaly podmínku státního občanství.
Ústavní soud se dále v citovaném nálezu podrobně zabýval při posuzování ústavnosti napadených ustanovení zák. č. 87/1991 Sb. i jejich souladem s mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, konkrétně s čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, i rozborem rozhodnutí Výboru OSN pro lidská práva ve věci S., na které se navrhovatelka v ústavní stížnosti odvolává. Dospěl k závěru. že napadená ustanovení zákona č. 87 /1991 Sb. nejsou v rozporu s č1. 26 Paktu a vyložil i svůj názor na stanovisko Výboru OSN pro lidská práva. V podrobnostech plně odkazujeme na odůvodnění citovaného nálezu č. 185/97 Sb.
Pokud jde o tvrzení navrhovatelky, že postupem odvolacího soudu došlo k porušení jejího základního práva podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud dospěl k závěru, že navrhovatelka toto své tvrzení ničím nedoložila, naopak z provedených důkazů vyplývá, že ve věci proběhlo jednání před odvolacím soudem, v němž navrhovatelka navrhla přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu, nemohlo tedy dojít k porušení jejího práva podle č1. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Navíc lze uvést, že důvody pozbytí českého státního občanství nejsou právně relevantní pro
I. ÚS 329/97
posouzení nároku navrhovatelky, nehledě k tomu, že zákonem č. 88/1990 Sb. jí byla dána možnost, aby českého občanství opět nabyla.
Na základě všech uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost ve spojení s návrhem na zrušení části zákona o mimosoudních rehabilitacích je zjevně neopodstatněná. Oba obecné soudy zamítly návrh stěžovatelky na uzavření dohody o vydání nemovitostí z důvodu nesplnění podmínky státního občanství, stanovené v §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Navrhovatelka se v ústavní stížnosti domáhala zrušení uvedených rozsudků a zároveň zrušení části citovaných ustanovení, na jejichž základě byla zamítavá rozhodnutí soudů vydána.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem ze 4. 6. 1997, uveřejněným pod č. 185/1997 Sb., návrh na zrušení předmětných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. zamítl, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost i návrh na zrušení části ustanovení §3 odst. 1 a 4 zák. č. 87/1991 Sb. na základě §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání usnesením odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 1. října 1997
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. soudce zpravodaj Ústavního soudu