ECLI:CZ:US:1997:1.US.34.96
sp. zn. I. ÚS 34/96
Usnesení
I.ÚS 34/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele N.B., zastoupeného advokátkou JUDr. J.K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 281/95, ze dne 8. 12. 1995, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu O., pozemkového úřadu, ze dne 15. 3. 1995, č. j. Pú/RK-201-52/95-Ing.Tu, za účasti vedlejších účastníků - města O., L., zastoupených advokátkou JUDr. E.O., R., D., zastoupeného advokátem JUDr. V.J., P., T., zastoupených likvidátorkou JUDr. H.S., takto:
Návrh s e odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se svým návrhem ze dne 30. 1. 1996 domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 281/95,
I.ÚS 34/96
ze dne 8. 12. 1995, jímž bylo potvrzeno správní rozhodnutí Magistrátu O., pozemkového úřadu, ze dne 15. 3. 1995, č. j. Pú/RK-201-52/95-Ing.Tu. Správním rozhodnutím bylo určeno, že na navrhovatele nepřechází vlastnické právo k nemovitostem nacházejících se v okrese O., zapsaných ve vložkách zemských desek k. ú. H., a k. ú. D.P., č. 61, dále pozemkových knih v O., k. ú. D.P. vložky č. 580, 131, 95, 97 a téže pozemkové knihy k. ú. H.P. vložka č. 106. Odvolací soud opřel své potvrzující rozhodnutí o závěr, že navrhovatel není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zák. č. 195/1993 Sb. Obecný soud dospěl k tomuto závěru při hodnocení závěti po zemřelém A.B., ze dne 25. 5. 1968, která byla legalizována církevním správním soudem pro oblast B. na ostrově G., dne 21. 10. 1974. Podle názoru krajského soudu tato závěť nevyjádřila zřetelně ideální podíl navrhovatele na zůstavitelově majetku ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 písm. b), věta před středníkem, zák. č. 195/1993 Sb., podle něhož vzniká oprávnění pouze v míře odpovídající dědickému podílu.
V ústavní stížnosti vytýká navrhovatel rozpor tohoto rozhodnutí obecného soudu s čl. 1 , čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a č1. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhovatel konstatuje, že byl uznán dědicem, a to k celému majetku, na základě závěti po zemřelém A.B. v N, a je proto nepochopitelné, že na území ČR tímto dědicem, ač na základě stejné listiny, uznán není. Soud podle jeho názoru vyložil závět nesprávně a nezabýval se v této věci naprosto mezinárodním právem soukromým ani procesním.
Ústavní soud při posuzování této ústavní stížnosti vyžádal od navrhovatele podklady, týkající se státního občanství původního vlastníka nemovitostí. Z předložených listinných podkladů pak vyplynulo, že zemřelý P.W.A.B. byl britským státním občanem. Tvrzení navrhovatele
I.ÚS 34/96
v jeho písemném podání ze dne 8. 4. 1997, že zemřelý A.B. byl multinacionální, jako celá evropská rodina B.v.W., nekoresponduje s předloženými listinnými důkazy. V takovém případě ovšem je nutno považovat ústavní stížnost navrhovatele za neopodstatněnou, neboť překážkou pro vydání nemovitostí podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, je zjevné nesplnění předepsaných zákonných předpokladů, pokud jde o státní občanství původního majitele. Tato podmínka je jasně formulována v ustanovení §4 odst. 1 zákona o půdě (zák. č. 229/1991 Sb., ve znění novel). Současně je dále rozpracována v zák. č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zák. č. 229/1991 Sb., konkrétně v §2 odst. 1. Názor stěžovatele, že zákon o půdě vyžaduje podmínku státního občanství pouze u dědice jakožto oprávněné osoby dle §4 odst. 2, je mylný. V tomto případě je státní občanství podmínkou proto, aby se dědic stal oprávněnou osobou ve vztahu k těm nemovitostem, jejichž původní vlastník sám splňoval podmínku státního občanství. Nároky v tomto směru nelze uplatnit, není-li prokazatelné, že původní vlastník je oprávněnou osobou dle odst. 1 §4 téhož zákona. Oprávněnost dalších osob je odvozena od oprávněnosti původního vlastníka. Protože stěžovatel neprokázal, že přesně vymezené podmínky týkající se státního občanství, stanovené ve shora citovaných ustanoveních, původní vlastník splňoval, není ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zák. č. 182/1993 Sb. osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 30. května 1997 JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu