ECLI:CZ:US:1997:1.US.342.96
sp. zn. I. ÚS 342/96
Usnesení
I. ÚS 342/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci B.K., zastoupené advokátem JUDr. J.N., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ze dne 10. 9. 1996. sp. zn. 15 Co 433/96, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 10. 5. 1996, sp. zn. 1 C 591/94, jímž byla zamítnuta žaloba na určení přechodu vlastnického práva k nemovitostem v kat. úz. M., z manželů P. a D.H., zastoupených advokátem JUDr. J.D., na navrhovatelku B.K., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I .
Navrhovatelka podala dne 20. 11. 1996 k Ústavnímu soudu ústavní stížnost proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově. Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba navrhovatelky na určení vlastnického práva
I
I. ÚS 342/96
k nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví 245 pro obec a kat. úz. M., které jsou nyní ve vlastnictví manželů P. a D.H.
Navrhovatelka podala svoji stížnost na základě ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podle něhož ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavu, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem.
Navrhovatelka v ústavní stížnosti označila za základní pochybení skutečnost, že oba soudy nesprávně vyložily institut odmítnutí dědictví v tísni na rozdíl od O.ú. - pozemkového úřadu v P., který dospěl k závěru, že tento důvod restituce v daném případě je dán. Po provedeném dokazování soud I. stupně vyslovil totiž závěr, že se navrhovatelce nepodařilo prokázat, že odmítla dědictví v tísni, protože její argumentace k tomu nebyla dostatečná. Odvolací soud se se závěry soudu I. stupně ztotožnil a předmětný rozsudek potvrdil. Podle názoru navrhovatelky však v tomto směru oba soudy pochybily zejména proto, že neposuzovaly tuto záležitost v celkovém kontextu a s přihlédnutím k časovým okolnostem. V době, kdy nemovitosti byly předmětem dědictví netvořily již vlastnicky zemědělskou usedlost ve vlastním smyslu. Budovy užívalo JZD, což byl důsledek tehdejších diskriminačních zemědělsko-družstevních předpisů, a to z titulu vlastnictví, neboť je užívalo jako budovy sdružené. V souladu s tehdejšími předpisy přešlo na JZD vlastnictví k těmto sdruženým budovám. Vzhledem k tomu ve vlastnictví právních předchůdců navrhovatelky, a tedy i předmětem dědictví, byla pouze obytná část zemědělské usedlosti a pozemky v družstevním užívání. V okamžiku smrti rodičů navrhovatelky zemědělské družstvo provozovalo v zemědělských budovách chov ovcí a aby mohlo tento chov zabezpečit, potřebovalo
I. ÚS 342/96
zajistit bydlení pro pracovníka, který se o ovce staral. Možnost tohoto bydlení pro pracovníka byla vyloučena v případě, že by obytnou část zemědělské usedlosti získal některý z dědiců. Za tohoto stavu byl na dědice vykonáván nátlak, aby bud' do družstva vstoupili nebo se dědictví vzdali. Za této situace pro navrhovatelku, pokud se chtěla vyhnout nevolnictví v podobě členství v JZD a se starostí o chov ovcí, existovala jen jedna možnost - odmítnout dědictví. Tyto okolnosti zdůraznila navrhovatelka především proto, že tísní je taková hospodářská či sociální situace, která na jednajícího doléhá takovým způsobem a s takovou závažností, že učiní úkon, který by jinak neučinil. A právě v takovéto situaci se nacházela navrhovatelka i ostatní dědicové.
V uvedeném postupu soudů stěžovatelka spatřuje porušení svých práv a svobod.
Soudy jsou při ochraně práv občanů povinny postupovat podle příslušných ustanovení zákona, v tomto případě občanského soudního řádu. V daném případě krajský soud nerespektoval ustanovení §135 odst. 2, poslední věta. o. s. ř., neboť měl vycházet z rozhodnutí příslušného správního orgánu. Podle navrhovatelky tím porušil ustanovení §36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když zasáhl do stanoveného postupu soudní ochrany práva.
Podle názoru navrhovatelky krajský soud zhodnotil dále i otázku tísně zcela odlišně od standardní judikatury, např. od rozhodnutí R 34/93 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Toto odlišné zhodnocení podle navrhovatelky zakládá ex lege důvod dovolání. I tím, že v této věci dovolání soudem připuštěno nebylo, bylo porušeno základní právo navrhovatelky dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod.
I. ÚS 342/96
Konečně pak navrhovatelka dovodila, že napadeným rozsudkem bylo porušeno i její základní právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Porušením uvedených základních práv došlo i k rozporu s čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR.
Ze spisu Okresního soudu v Pelhřimově Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka jako oprávněná osoba požádala na základě zákona č. 229/1991 Sb. o vydání četných nemovitostí, které byly ve vlastnictví jejích rodičů. Řízení ohledně vydání nemovitostí probíhalo u O.ú. - pozemkového úřadu. Ve správním řízení vzal správní orgán na základě čestného prohlášení navrhovatelky za prokázané, že navrhovatelka odmítla dědictví po rodičích v tísni, a proto jí převážná část nemovitostí byla vydána. Podle názoru správního orgánu však nebylo možné vydat podle §11 odst. 1 písm. a) zák. č. 229/1991 Sb. mimo jiné i část nemovitostí s obytným domem, protože jsou ve vlastnictví manželů P. a D.H., kteří je koupili od státu. Podle názoru navrhovatelky však manželé H. získali předmětné nemovitosti od státu za kupní cenu nižší, než byla cena odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, čímž byli protiprávně zvýhodněni. Proto se navrhovatelka domáhala u soudu vydání rozsudku, že na ni přechází vlastnictví k předmětným nemovitostem, neboť dovozuje, že je zde splněna podmínka ustanovení §8 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. Okresní soud po provedeném řízení vydal rozsudek, jímž žalobu zamítl s odůvodněním, že sice manželé H. získali předmětné nemovitosti za cenu o 2000 Kčs nižší než odpovídalo cenovému předpisu, ale toto snížení bylo nepodstatné a navíc k němu došlo chybou znalce při vypracování posudku.
I. ÚS 342/96
Proti tomuto rozsudku podala navrhovatelka odvolání ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, který v odvolacím řízení napadený rozsudek zrušil a vrátil ho soudu l. stupně k novému projednání a rozhodnutí. Ve zrušovacím usnesení vyslovil krajský soud závěr, že je třeba především přezkoumat, zda, je dán restituční titul dle §6 odst. 1 písm. 1) zák. č. 229/1991 Sb., to znamená, zda navrhovatelka skutečně odmítla dědictví v tísni, neboť teprve po splnění této podmínky je možno rozhodnout o přechodu vlastnictví na základě §8 odst. 1 cit. zákona. Okresní soud v Pelhřimově, vázán názorem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, tedy provedl další dokazování a vydal rozsudek, v němž žalobu navrhovatelky opět zamítl.
Z tohoto druhého rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově vyplývá, že soud provedl rozsáhlé dokazování, aby zjistil, zda navrhovatelka i ostatní dědici skutečně odmítli dědictví v tísni. Na základě výpovědí řadu svědků i provedení dalších důkazů dospěl soud k závěru, že v daném případě nebylo prokázáno, že by došlo k odmítnutí dědictví po zemřelých rodičích navrhovatelky v tísni, o čemž svědčí výpověď samotné navrhovatelky, slyšených svědků i obsah dědických spisů. Sama navrhovatelka vypověděla, že v době smrti otce bydlela v jiné obci a měla dvouleté dítě. Když manželovi říkala, že by si chalupu vzala, manžel jí řekl, že to patří jejím sestrám. Pokud by jí tehdy řekl, aby se dědictví ujala, tak by si ho vzala. Podobně vypověděli i její sourozenci, kteří v té době bydleli ve vzdálených místech, měli svá zaměstnání a neměli o práci v zemědělství zájem. Podobně i člen představenstva JZD, K.S., vypověděl, že v té době přemlouval bratra navrhovatelky, aby dědictví přijal, ten však odmítl s tím, že nechce mít se zemědělstvím nic společného. Z této výpovědi rovněž vyplynulo, že pro převzetí dědictví nebylo podmínkou, aby nabyvatelé pracovali v JZD. Ze strany družstva žádný nátlak na pozůstalé činěn nebyl.
I. ÚS 342/96
V daném případě vzal okresní soud za rozhodující okolnosti v době, kdy docházelo k odmítnutí dědictví, neboť ty jsou podstatné pro posouzení úkonu odmítnutí dědictví. Soud rovněž provedl důkaz spisem O.ú. - pozemkového úřadu, kde je založeno čestné prohlášení navrhovatelky o odmítnutí dědictví v tísni. Takovéto prohlášení nelze však považovat za dostatečný důkaz pro přechod vlastnického práva podle §6 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb., jak na to poukázal i odvolací soud.
Vzhledem k tomu, že nebyla splněna podmínka ustanovení §6 odst. 1 písm. 1) zák. č. 229/1991 Sb. o odmítnutí dědictví v tísni, nebylo možno rozhodnout o přechodu vlastnického práva na navrhovatelku dle §8 odst. 1 cit. zákona.
Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově s odůvodněním, že okresní soud po zrušení původního rozsudku postupoval v souladu s pokyny odvolacího soudu a na základě provedeného dokazování dospěl k logicky správnému právnímu závěru. Podle názoru odvolacího soudu se tísní rozumí objektivně existující hospodářský a sociální stav, který na svobodu rozhodování jednotlivce působí natolik svazujícím způsobem, že zvolí takový postup, který by jinak nevolil. Na druhé straně je třeba přisvědčit tomu, že vzhledem k restitučnímu charakteru zákona musí jít o stav podmíněný okolnostmi tkvícími v době právní a politické nesvobody. Institut odmítnutí dědictví existuje i v právních úpravách demokratických států a dává dědici možnost odmítnout vstoupit do právních vztahů, které nepovažuje pro sebe za výhodné. Z hlediska tísně, která měla vést dědice k odmítnutí, je třeba klást důraz na stav působící přímo na jejich osoby, nikoli na předmětné nemovitosti. Byl to předchozí způsob hospodaření, který způsobil zchátralost nemovitosti a s tím
I. ÚS 342/96
spojené potíže jejího vlastníka. Za této situace bylo na zvážení dědiců, zda za takového stavu věci se rozhodnou nemovitosti zdědit či nikoliv.
Pouze tehdy, jestliže by o dědictví zájem měli, avšak jakýmsi dalším politicky či třídně motivovaným působením by byli nuceni se tohoto svého záměru vzdát, jednalo by se o tíseň, kterou má na mysli ustanovení §6 odst. 1 písm. 1) zák.č. 229/1991 Sb. Nic takového však zjištěno nebylo, žádný z účastníků konkrétní nátlak ze strany státu nepopsal. Důvody, pro něž dědici odmítli dědit předmětné nemovitosti, tedy netkví v politických momentech, nejednalo se ani o nátlak ze strany družstva nebo státních a stranických orgánů ani o výslovnou perzekuci vůči samotným dědicům či rodinným příslušníkům.
Dle názoru odvolacího soudu okresní soud zcela správně aplikoval ustanovení §8 odst. 1, resp. §6 odst. 1 písm. 1) zák. č. 229/1991 Sb. a zamítl návrh již z tohoto důvodu, aniž by byl nucen zabývat se dalšími aspekty věci.
O.ú. - pozemkový úřad v P. ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že podle jeho názoru byli v době projednávání dědictví dědicové omezeni ve své volbě, a to zejména skutečností, že hospodářské budovy byly již ve vlastnictví družstva a že v případě přijetí dědictví by byli nuceni pracovat v zemědělství a zabezpečovat v usedlosti chov ovcí. V době projednávání dědictví v 60.letech bylo obvyklé, že stát vůči vlastníkům zemědělského majetku tuto represivní politiku vyvíjel, proto na základě čestného prohlášení navrhovatelky dospěl pozemkový úřad k závěru, že dědictví bylo odmítnuto v tísni.
Okresní soud v Pelhřimově ve svém vyjádření uvedl, že soud provedl všechny důkazy, které byly dostupné, i ty, které navrhla navrhovatelka, zhodnotil je
I. ÚS 342/96
a dospěl k jednoznačnému závěru. Nesouhlasil s tvrzením navrhovatelky, že byl soud vázán právním názorem na otázku tísně, k němuž dospěl pozemkový úřad v souladu s ustanovením §135 odst. 2 o. s. ř.. neboť pozemkový úřad rozhodoval podle §9 z.č. 229/1991 Sb. A rovněž on si měl jako předběžnou otázku vyřešit otázku tísně, proto vázanost soudu jeho závěrem zde dovodit nelze. O přípustnosti dovolání soud nerozhodoval proto, že navrhovatelka nevyslovila návrh na vyslovení přípustnosti dovolání.
Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ve svém vyjádření označil ústavní stížnost spíše za další opravný prostředek. Ústavní prvek stížnosti je dovozován podle jeho názoru pouze rámcově a povšechně, aby bylo možno odůvodnit podání ústavní stížnosti založené na výhradách proti samotnému posouzení věci obecným soudem. Krajský soud stejně jako soud okresní nesouhlasil s tvrzením, že při posuzování otázku tísně při darování dědictví měl soud dle §135 odst. 2 o. s. ř. vycházet z rozhodnutí pozemkového úřadu. Toto rozhodnutí se týkalo pouze vydání pozemků, meritorně se otázkou tísně Pozemkový úřad nezabýval a tíseň dovodil pouze z čestného prohlášení. které by sice bylo možné použít jako jeden z důkazů, ale není možno je použít jako důkaz jediný, pokud lze provést důkazy další. Ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. nikterak nebrání tomu, aby si soud určitou otázku posoudil sám, zvláště je-li zřejmé, že je k tomu třeba více podkladů, než pouhé ne zcela podložené rozhodnutí jiného orgánu.
Dle názoru krajského soudu napadeným rozhodnutím nebylo rozhodováno způsobem odlišným od dosavadní judikatury, když nebyla řešena zásadní právní otázka, ale šlo o posouzení otázky tísně při odmítnutí dědictví na základě konkrétního stavu věci zjištěného dokazováním. Proto krajský soud neshledal ani důvod pro připuštění dovolání. Dle názoru Krajského soudu v Českých
I. ÚS 342/96
Budějovicích, pobočka Tábor, nedošlo k porušení žádného ze základních lidských práv navrhovatelky, jak to uvádí v ústavní stížnosti.
Vedlejší účastníci řízení P. a D.H. ve svém vyjádření uvedli, že dle Jejich názoru oba soudy rozhodovaly v souladu se zákonem. Oba soudu svým postupem poskytly dostatečnou ochranu práv všem účastníkům řízení, a proto jsou přesvědčeni, že k porušení žádného ze základních lidských práv navrhovatelky nedošlo. Závěrem uvedli, že zákon č. 229/1991 Sb. má dle preambule sloužit k nápravě některých majetkových křivd, k nimž došlo v uplynulém období. Výkladem tohoto ustanovení lze dovodit, že k nápravě majetkových křivd by nemělo docházet v případech, kdy by to znamenalo vznik nových majetkových křivd. Pokud by vlastnické právo k předmětným nemovitostem přešlo dle §8 odst. 1 na navrhovatelku, došlo by k citelnému poškození jejich práv a k nové křivdě, neboť předmětnou nemovitost zakoupili v dobré víře a v neobyvatelném stavu, s vynaložením značného úsilí a finančních prostředků ji opravili a nyní ji považují za svůj domov.
II.
Po zhodnocení všech důkazů, zejména obsahů spisů obou soudů, dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost není důvodná.
Navrhovatelka sice pokládá za klíčovou otázku v této věci posouzení přítomnosti tísně při odmítnutí dědictví, v ústavní stížnosti však napadá zejména zákonnost postupu obou soudů v řízení a teprve v pochybení v tomto postupu spatřuje porušení svých základních práv.
I. ÚS 342/96
Navrhovatelka se svým návrhem domáhá rozhodnutí soudu, že na ni přechází vlastnické právo k předmětným nemovitostem, které jsou ve vlastnictví fyzických osob, na které přešly od státu za předpokladu, že toto vlastnictví nabyly v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Podle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění, soud může takto rozhodnout pouze tehdy, pokud stát získal nemovitost za okolností uvedených v §6 odst. 1.
Z uvedeného vyplývá, že soud musel nejprve vyřešit otázku vzdání se dědictví v tísni, aby tak zjistil, zda je splněna některá z podmínek §6 odst. 1 cit. zákona, v daném případě podmínka uvedená pod písm. 1). Ústavní soud se proto zabýval nejprve otázkou posouzení tísně při odmítnutí dědictví, neboť její posouzení má zásadní význam pro posouzení navrhovatelkou tvrzeného porušení základních práv a svobod postupem soudů.
Ve svých nálezech se Ústavní soud již vícekrát zabýval výkladem pojmu tísně a posuzováním podmínek, které musí být splněny, a to v souladu s četnou judikaturou, mezi jiným i rozhodnutím R 34/93 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na které navrhovatelka odkazuje. V daném případě se soud přiklonil ke stanovisku krajského soudu, podle něhož v předmětné věci po rozsáhlém a pečlivém dokazování tíseň prokázána nebyla. V předcházejícím řízení před obecnými soudy nebylo prokázáno, že by v době odmítnutí dědictví vznikl objektivně existující hospodářský nebo sociální, popř. psychický stav, který by na svobodu jejího rozhodování působil natolik svazujícím způsobem, že by vedl k odmítnutí dědictví. Je nepochybné, že je zde nutno hodnotit stav působící přímo na jednající osoby, nikoliv na předmětné nemovitosti. Ústavní soud dospěl k závěru, že o jednání v tísni
I. ÚS 342/96
ve smyslu ust. §6 odst. 1 písm. 1) zák. č. 229/1991 Sb. by se jednalo pouze v případě, pokud by pozůstalí o dědictví měli skutečny zájem, avšak působením okolností by byli přinuceni se tohoto svého záměru vzdát. Takovéto okolnosti však prokázány nebyly, žádný z provedených důkazů nesvědčí o jakémkoli politickém či jiném druhu nátlaku na pozůstalé. Podle usnesení Státního notářství v P. ze 13. května 1966 připadla sporná nemovitost státu poté, když všichni dědici ji odmítli. Jak z tehdejšího odůvodnění odmítnutí dědictví jednotlivými dědici, tak i z dalších provedených důkazů, vyplynulo, že dědici včetně navrhovatelky odmítli dědictví z důvodů osobních a rodinných, měli už své rodiny a svá zaměstnání a nikdo z nich nechtěl v zemědělství pracovat, bez ohledu na to, zda by to bylo v rámci družstva nebo ne. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka i její sourozenci měli svůj byt i své zaměstnání, mohli vzniklou situaci řešit tím, že by jako vlastníci nemovitosti ji pronajali JZD případně jiné osobě, která měla zájem v JZD pracovat. Pokud by navrhovatelka a její sourozenci měli o dědictví skutečně zájem, projevili by skutečnou snahu o přijatelné řešení pro získání dědictví. To však v průběhu řízení prokázáno nebylo.
Při posuzování všech okolností předmětné věci se dále Ústavní soud přiklonil k názoru Okresního soudu v Pelhřimově, uvedenému v prvním rozsudku tohoto soudu ze dne 23. 6. 1995, že při koupi nemovitosti manžely H. byl znalecký posudek vypracován znalcem v souladu s tehdy platnými cenovými předpisy. V daném případě došlo pouze k početní chybě při výpočtu ceny obytné části nemovitosti, přičemž rozdíl ve výsledné ceně, způsobený početní chybou, není podstatný. Při koupi nemovitosti manžely H. nebylo zjištěno ani jiné protiprávní zvýhodnění. Vzhledem k této skutečnosti, dle názoru Ústavního soudu, není splněna ani podmínka ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., že fyzická osoba nabyla nemovitost v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy, ani
I. ÚS 342/96
podmínka, že při koupi došlo k protiprávnímu zvýhodnění. Tím nejsou splněny zákonné předpoklady pro vydání nemovitosti.
Navrhovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že soudy nerespektovaly ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř., podle něhož otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám, bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází. Podle tvrzení navrhovatelky měl tedy soud vycházet z rozhodnutí příslušného správního orgánu a neřešit otázku tísně odlišně. Podle navrhovatelky tím soud porušil čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť jí neposkytl náležitou soudní ochranu. S tímto tvrzením není možno souhlasit.
O.ú. - pozemkový úřad v P. rozhodoval podle §9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb. o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti, otázku vzdání se dědictví v tísni posoudil v rámci zkoumání podmínek pro vydání nemovitostí. Předmětem rozhodování správního orgánu tedy nebylo rozhodování o tom, zda zde byla dána tíseň nebo ne. Navíc pozemkový úřad vycházel při řešení této otázky pouze z čestného prohlášení navrhovatelky, žádné jiné důkazy neprováděl. V ustanovení §125 o. s. ř. není čestné prohlášení jako důkaz uvedeno. Z jeho dikce však vyplývá, že by jej bylo možno použít, ale z povahy tohoto důkazu se podává, že teprve poté, když by nebylo možno provést jiné důkazy, v tomto případě svědeckými výpověďmi a dědickými spisy. Podle §135 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb. soud má vycházet z rozhodnutí jiného orgánu, není však jeho rozhodnutím vázán, zvláště tehdy ne, provede-li sám další důkazy, které vedou k jednoznačnému závěru. Uvedené ustanovení nelze vykládat tak, že by jím bylo omezeno právo soudu vyvodit občanskoprávní důsledky určité prokázané skutečnosti. Lze tedy uzavřít, že ust. §135 odst. 2 nebrání tomu, aby si soud určitou otázku posoudil sám, zvláště v
I. Ú S 342/96
případě, kdy nebyly správním orgánem provedeny téměř žádné důkazy a soud cítí potřebu provést důkazy.
Navrhovatelka dále uvedla, že vzhledem k tomu, že krajský soud zhodnotil otázku tísně zcela odlišně od standardní judikatury, zakládá to ex lese důvod dovolání. Poněvadž dovolání připuštěno nebylo, byl tím opět porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tedy právo na soudní ochranu. Podle názoru Ústavního soudu však napadeným rozsudkem nebylo rozhodnuto odlišně od dosavadní judikatury, neboť nebyla řešena žádná zásadní právní otázka, ale šlo pouze o posouzení otázky tísně pro odmítnutí dědictví. Dále pak podle §239 o. s. ř. odvolací soud vysloví přípustnost dovolání pouze tehdy, pokud jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. O tom, zda se jedná o rozhodnutí zásadního významu, rozhoduje, resp. tuto otázku posuzuje odvolací soud. Pokud pak soud přípustnost dovolání nevysloví sám, může přípustnost dovolání navrhnout účastník. Pokud tedy navrhovatelka dospěla k závěru, že jsou podmínky pro to, aby byla vyslovena přípustnost dovolání, měla soudu přípustnost dovolání navrhnout. což však neučinila. Ani z ustanovení §237 a 238 o. s. ř. nevyplývá, že by některá rozhodnutí zakládala ex lege důvod dovolání. Záleží tedy na tom, která rozhodnutí posoudí odvolací soud jako rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Z uvedeného vyplývá, že oba soudy postupovaly v řízení zcela v souladu s ustanoveními o. s. ř., poskytly navrhovatelce v řízení dostatečnou ochranu, nedošlo tedy k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ani k porušení č(. 90 a čl. 95 Ústavu ČR.
Konečně pak navrhovatelka uváděla, že napadeným rozsudkem bylo porušeno její právo vlastnit majetek podle čl. 1 1 odst. 1 Listiny základních práv a
I. ÚS 342/96
svobod. Jak Ústavní soud již judikoval v četných nálezech, čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod chrání vlastnické právo již konstituované. nikoli vlastnické právo pouze deklarované, jehož určení se účastník u soudu domáhá.
Na základě uvedených skutečností dospěl ústavní soud k závěru, že postupem obou obecných soudů nebylo porušeno žádné ze základních práv navrhovatelky, proto ústavní stížnost odmítl na základě §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 27. listopadu 1997
prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu