ECLI:CZ:US:1997:1.US.347.96
sp. zn. I. ÚS 347/96
Usnesení
I. ÚS 347/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V.V., zastoupeného advokátem JUDr. P.C., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 1996, sp. zn. 10'T 41/95, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 1996, sp. zn. 2 To 78/96, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byli stěžovatel společně se spoluobžalovanými J.H. a Z.S. shledáni vinnými tím, že po vzájemné dohodě bez potřebných finančních prostředků od různých organizací a firem na základě dokladů, vystavených na jiná jména (zejména živnostenského listu a fingovaného zplnomocnění s podpisem "J.D."), odebrali a v jednom případě se pokusili odebrat různorodé zboží, které následně prodali, peníze si ponechali pro vlastní potřebu a vystavené faktury neuhradili. Stěžovatel byl dále uznán vinným, že sám jako držitel živnostenského listu v úmyslu získat bez zaplacení různé zboží,
i
I. ÚS 347/96
a tím sebe a případně jiné tak obohatit, odebíral od různých firem zboží, které později rozprodal a fakturované částky neuhradil. Tím spáchal podle napadeného rozsudku trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a odst. 4 trestního zákona, dílem dokonaný, dílem nedokonaný, přičemž některých jednání se dopustil formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona. Dále byl stěžovatel uznán vinným, že ve dnech 18. 7. a 25. 7. 1994 řídil osobní motorové vozidlo, přestože mu v té době bylo oprávnění k řízení motorových vozidel odebráno, čímž spáchal trestný čin matení výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) trestního zákona. Stěžovatel byl konečně uznán vinným, že dne 18. 7. 1994 v souvislosti s kontrolou osobních dokladů při silniční kontrole prováděné policisty v úmyslu zatajit svou totožnost předložil vlastnoručně pozměněný řidičský průkaz znějící na jiné jméno, čímž se dopustil trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 trestního zákona. Za tyto trestné činy byl stěžovatel podle ustanovení §250 odst. 4 trestního zákona za použití ustanovení §35 odst. 1 trestního zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a podle ustanovení §49 odst. 1 trestního zákona a §50 odst. 1 trestního zákona k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávat obchodní činnost spojenou s nákupem a prodejem zboží za účelem jeho dalšího prodeje na dobu sedmi roků. Dále byl stěžovatel odsouzen k náhradě škody poškozeným organizacím a byl zproštěn obžaloby z toho, že měl bez povolení přechovávat střelnou zbraň a že tím spáchal trestný čin nedovoleného ozbrojování podle ustanovení §185 odst. 1 trestního zákona.
V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud připustil, že stěžovatel zcela popřel svůj podíl na jednání, kterých se měl dopustit s oběma spoluobžalovanými, popř. že tvrdil, že vystupoval pouze v roli řidiče a nebylo mu prý nic známo o tom, jak bude se zbožím naloženo. Jeho obhajoba však prý byla vyvrácena výpověďmi spoluobžalovaných a zejména odborným vyjádřením Policie ČR,
I. ÚS 347/96
z něhož vyplynulo, že "sporné podpisy znění "J.D." na předložených zplnomocněních nejsou autentickými podpisy J.D." a byly pravděpodobně napsány stěžovatelem. Stěžovatele prý usvědčila i výpověď svědka C., listinné důkazy a další svědecké výpovědi, z nichž vyplynulo, jaké bylo množství odebraného zboží a výše škody. Z trestných činů, kterých se měl stěžovatel dopustit sám, jej prý usvědčily výpovědi jednotlivých svědků a další listinné důkazy.
Citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byla zrušena část enunciátu rozsudku Krajského soudu v Brně ve výrocích o trestech zákazu činnosti stěžovatele a ostatních obžalovaných a ve výroku, jímž byla těmto osobám uložena povinnost zaplatit některým poškozeným organizacím náhradu škody. Stěžovateli byl nové uložen trest zákazu činnosti, "spočívající v obchodní živnosti - koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej - v trvání sedmi roků". V ostatních výrocích zůstal rozsudek krajského soudu nezměněn.
V odůvodnění tohoto rozsudku vrchní soud zejména uvedl, že z procesního hlediska nebyly zjištěny žádné podstatné vady řízení, jež napadenému rozsudku krajského soudu předcházelo, a které by spočívaly zvláště v tom, že by byla porušena ustanovení, jež zabezpečují objasnění věci nebo právo na obhajobu. Z trestných činů, kterých se stěžovatel dopustil společně se spoluodsouzenými, byl prý usvědčován nejen jejich shodnými výpověďmi, nýbrž i dalšími důkazy. Odborné vyjádření z oboru grafické expertizy (pozn.: nasvědčující fingování plné moci na jméno "D") nebylo pouze izolovaným důkazem, neboť krajský soud hodnotil všechny důkazy jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu, přičemž o účasti stěžovatele na trestné činnosti a dokonce o jeho rozhodující roli při jejím páchání svědčí i výpovědi některých svědků (např. M.C., I.D., J.F.). V tomto směru prý o vině stěžovatele nejsou
I. ÚS 347/96
žádné pochyby a řádně objasněny byly i další skutečnosti, svědčící zejména o výši způsobené škody.
V případě trestné činnosti, které se stěžovatel měl dopustit samostatně, není prý spornou otázka, zda stěžovatel zboží odebíral, nýbrž pouze výše škody. V jeho výpovědích, však existují značné rozpory (které soud blíže rozebírá), neboť stěžovatel výpověď měnil, a "nicméně ... se domáhá toho, aby jeho jednání nebylo posuzováno jako jednání trestné, neboť odebrané zboží prý bylo svěřeno dalším osobám, které je prodaly, popř. si je ponechaly, aniž by za ně obžalovanému V. daly peníze." Tato tvrzení prý však vyvracejí některé svědecké výpovědi, z nichž vyplývá, že stěžovatel prodával zboží sám (R.Č., J.M., J.B. a další).
K námitce stěžovatele, že nebyla provedena řada důkazů výslechy svědků, kteří by měli prokázat jeho nevinu, vrchní soud uvedl, že soud prvého stupně měl snahu tyto svědky předvolat, ale protože nebyli stěžovatelem označeni dostatečně, podařilo se vypátrat pouze svědky V. a Š. Svědek V. byl u hlavního líčení vyslechnut, svědku Š. se opakovaně nepodařilo předvolání k hlavnímu líčení doručit. V případě svědků K.K., P.K. a "H. z Ch." prý nebyly zjištěny bližší okolnosti, které by umožnily je předvolat. Výslech svědka H. byl nadbytečný a v případě svědka F. učinil krajský soud řadu kroků k jeho předvolání; z příslušných listinných materiálů pak vyplývá, že byly splněny podmínky pro čtení protokolu o jeho výpovědi podle §211 odst. 2 písm. a) trestního řádu.
Podle názoru vrchního soudu provedl krajský soud dokazování v rozsahu nezbytném pro meritorní rozhodnutí a o zjištěném skutkovém stavu nejsou důvodné pochybnosti. Rovněž správně prý krajský soud posoudil celou věc i právně a nepochybil ani při ukládání trestů odnětí svobody. Námitky prý bylo možno mít pouze proti výroku u trestů zákazu činnosti, neboť formulace použitá
I. ÚS 347/96
krajským soudem byla nevhodná a neodpovídající vymezení živnosti stěžovatele, vyplývající z jeho živnostenského listu. Proto vrchní soud výroky o trestech zákazu činnosti zrušil a rozhodl nově sám.
K určitým pochybením prý došlo i ve výroku o náhradě škody, kdy se některé organizace s nárokem na náhradu škody nepřipojily, ale předložily pouze vyčíslení vzniklé škody. Proto vrchní soud i příslušné výroky o náhradě škody zrušil, neboť o nich krajský soud neměl rozhodovat.
Oba citované rozsudky napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní v podstatě uvedl, že rozsudek krajského soudu obsahuje řadu pochybení, zejména procesního rázu. Provedená skutková zjištění prý byla neúplná a nejasná a v odůvodnění rozsudků se soudy nevypořádávají se všemi významnými okolnostmi důležitými pro rozhodnutí ve věci samé. Konečný úsudek o vině nenachází oporu v provedených důkazech a je v rozporu se skutečným stavem věci. Před krajským soudem nebyla provedena celá řada důkazů, jež měly vyvracet stěžovatelovu vinu a potvrzovat jeho obhajobu, přestože jejich provedení řádně navrhl, konkrétně např. výslech svědků K., V. a H. Tímto postupem prý bylo porušeno stěžovatelovo právo na obhajobu a v rozporu s §2 odst. 5 trestního řádu nebyly náležitě objasněny okolnosti svědčící v jeho prospěch. Pokud prý soud považoval provádění těchto důkazů za nadbytečné, měl rozhodnout ve stěžovatelův prospěch a zprostit jej obžaloby. Soud se však s touto otázkou vůbec nevypořádal a tím porušil i §125 trestního řádu.
Krajský soud prý rovněž pochybil a porušil ustanovení §211 odst. 1 trestního řádu tím, že pouze přečetl svědeckou výpověď svědka F. a dalších svědků, na jejichž osobním slyšení stěžovatel trval. V tomto případě soud chybně aplikoval §211 odst. 2 trestního řádu, neboť pro postup podle tohoto ustanovení prý nebyly splněny potřebné zákonné podmínky.
I. ÚS 347/96
Stěžovatel nesouhlasí ani s provedením důkazu z oboru tzv. grafické expertizy, z něhož vyplývá, že sporné podpisy "J.D." byly "pravděpodobně" napsány stěžovatelem. V daném případě jde prý o zjevnou pochybnost, která měla být podle zásady in dubio pro reo "použita" v jeho prospěch a nikoliv naopak.
Za nevěrohodné stěžovatel označil svědecké výpovědi L.K. a R. P., kteří jsou s ním v "konfliktním vztahu", o čemž prý svědčí i jejich postoje, které zastávali během trestního řízení. Z tohoto důvodu soud tyto svědecké výpovědi neměl považovat za plnohodnotný důkazní prostředek. Naopak stěžovatel nevidí důvod, proč krajský soud pokládal za nevěrohodnou výpověď jeho matky M.V., pokud jde o vyrovnání jeho dluhu ve výši 25.000 Kč, které byly zaplaceny nikoli matkou stěžovatele, nýbrž z jeho účtu v bance.
Uvedené vady rozsudku krajského soudu prý neodstranil ani odvolací soud, čímž porušil ustanovení §258 odst. 1 písm. a) a b) trestního řádu. Tím, že nezrušil celý rozsudek nalézacího soudu, prý nebyla přezkoumána zákonnost a odůvodněnost všech výroků soudu, proti nimž se stěžovatel odvolal, jakož i správnost postupu řízení. Stěžovatel např. namítal nesprávné určení výše způsobené škody, kdy v případě firmy M. byla chybně účtována daň z přidané hodnoty ve výši 23% namísto 5%, čímž se odvolací soud vůbec nezabýval a jen ústně poukázal na to, že "i tak" by celková výše škody přesáhla hranici škody velkého rozsahu.
Z výše uvedených důvodů se stěžovatel domnívá, že napadenými rozsudky bylo porušeno jeho právo na obhajobu a tím i právo na soudní ochranu podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Krajský soud v Brně a Vrchní soud v Olomouci a vedlejší účastník KSZ.
I. ÚS 347/96
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření uvedl, že trvá na závěrech, uvedených v odůvodnění svého rozsudku.
Vrchní soud v Olomouci rovněž pouze odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
KSZ v B. ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že nalézací soud rozhodoval v souladu s ustanovením §2 odst. 5 trestního řádu, tj. na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu a že trestná
činnost byla náležitě prokázána provedenými důkazy. To ostatně potvrzuje i rozsudek odvolacího soudu.
Jak již Ústavní soud vícekrát konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů a zásadně mu proto nepřísluší ani "přehodnocování" hodnocení důkazů před nimi prováděných, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ani v souzené věci se tedy ústavní soud nezabýval otázkou přehodnocování dokazování, prováděného obecnými soudy, nýbrž pouze tím, zda v souzené věci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele.
Stěžovatel v prvé řadě poukazuje na údajné porušení svého práva na obhajobu ve smyslu č1. 40 odst. 3 Listiny, přičemž však blíže nekonkretizuje, v čem toto porušení spočívalo. Podle tohoto ustanovení má totiž obviněný právo, "aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce."
Jak vyplývá z příslušného soudního spisu, stěžovatel měl od počátku trestního řízení obhájce "na plnou moc", a to nejprve
I. ÚS 347/96
JUDr. Ž. a později JUDr. P.C. Oba obhájci vystupovali po dobu celého trestního řízení aktivně a účastnili se jednotlivých úkonů v řízení přípravném i v řízení před soudem. Stěžovatelovo právo na obhajobu plně respektovaly i oba soudy, o čemž např. svědčí skutečnost, že z důvodu nemoci stěžovatelova obhájce JUDr. C. krajský soud hlavní líčení odročil. Nic rovněž nesvědčí - a nenamítá to ostatně ani stěžovatel - pro domněnku, že by stěžovateli nebyl poskytnut dostatečný čas a možnost pro obhajobu.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než konstatovat, že stěžovatelovo právo na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny porušeno nebylo a že ústavní stížnost je v tomto směru zcela nedůvodná.
Další námitka stěžovatele se týká údajného porušení čl. 8 Listiny, neboť stěžovatel tvrdí, že byl zbaven svobody v rozporu s příslušnými zákonnými ustanoveními. Porušení tohoto základního práva stěžovatel blíže neodůvodňuje a patrně je spatřuje ve způsobu, jakým soudy prováděly dokazování (zejména výslechy jednotlivých svědků) a také ve způsobu vyhodnocení dokazování.
Ústavní soud z obsahu spisů zjistil, že i tato námitka je neopodstatněná. Pokud jde o neprovedení výslechů svědků K., V., H., F. a dalších, nezbývá než odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu, který se s touto námitkou dostatečným způsobem vypořádal. Z příslušného spisového materiálu vyplývá, že krajský soud vyvinul velkou snahu, aby se jmenovaní svědci k hlavnímu líčení dostavili, obesílal je v některých případech i na více adres, a to i policejním doručením předvolánky (svědek F.), popř. se pokoušel o předvedení svědka (svědek Š.), a nelze mu tedy vytýkat, že tito svědci před soudem nakonec vyslechnuti nebyli. V případě některých svědků nebyly zjištěny ani bližší údaje, které by umožnily je předvolat. Ze skutečnosti, že se nepodařilo zajistit osobní účast všech navrhovaných svědků u hlavního
I. ÚS 347/96
líčení, však v konkrétní souzené věci nelze dovozovat, že by trestní proces jako celek nesplňoval kritéria spravedlivého procesu. Nelze totiž opomenout ani fakt, že výslech těch navržených svědků, kteří před soudem slyšeni nebyli, neměl z hlediska trestního řízení jako celku zásadní význam a že si lze jen obtížně představit, že by mohl výrazněji ovlivnit konečné rozhodnutí soudu. Skutečnost, že krajský soud postupoval objektivně a snažil se o co nejúplnější objasnění věci, potvrzuje i to, že většině důkazních návrhů stěžovatele vyhověl a důkaz výslechem řady navržených a relevantních svědků byl skutečně proveden (např. svědka R., svědkyně V., svědka K.). Ani v tomto směru tedy stěžovatelově námitce nelze přisvědčit.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu dále plyne, že nemůže přezkoumávat tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel nesouhlasí s vyhodnocením grafické expertizy soudem a v níž hodnotí "věrohodnost" a "nevěrohodnost" svědeckých výpovědí L.K., R.P. a své matky M.V. Jednalo by se totiž pouze o otázku přehodnocování dokazování, provedeného obecnými soudy, což Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Jak již Ústavní soud několikrát judikoval, mohl by vzhledem k zásadě přímosti dokazování provedené důkazy hodnotit odchylně od hodnocení učiněného obecnými soudy jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu sám. K tomu však v souzené věci nebyl důvod. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 2., Praha, C.H. Beck 1995, str. 172 apod.) Žádný ústavní procesní princip a zejména žádná ústavní zásada dokazování však v předchozím soudním řízení, které proběhlo řádně a pečlivě, v této věci porušeny nebyly. Ani v tomto směru tedy nelze stěžovatelovy námitky akceptovat.
K námitce stěžovatele, že soudy nesprávně určily výši
I. ÚS 347/96
způsobené škody firmě M., tím, že stěžovateli byla účtována daň z přidané hodnoty ve výši 23 % namísto 5%, Ústavní soud konstatuje, že tuto námitku stěžovatel neuplatnil v podaném odvolání, nýbrž až v závěrečné řeči obhájce před vrchním soudem. Není tedy pravda, že stěžovatel "chtěl vést obhajobu tímto směrem", jak tvrdí v ústavní stížnosti. Zároveň se lze ztotožnit s názorem vrchního soudu, pokud vyslovil, že celková výše škody v souzené věci "by i tak přesáhla hranici škody velkého rozsahu". Celková výše škody způsobená stěžovatelem činí 1 255 781,70 Kč, zatímco škoda firmě M., způsobená (v rámci ní) stěžovatelem samostatně představuje částku 267 722,50 Kč a škoda, způsobená stěžovatelem společně s ostatními spoluobžalovanými téže firmě činí 86 225,30 Kč. I po případném snížení celkové výše škody, způsobené stěžovatelem, o částku, odpovídající rozdílu mezi oběma sazbami daně z přidané hodnoty, by celková škoda způsobená stěžovatelem převyšovala hranici 1 milionu Kč,tj. hranici škody velkého rozsahu. Z hlediska rozhodování soudů by tedy ani případná záměna obou sazeb daně z přidané hodnoty nemohla sehrát významnější roli. Lze proto dovodit, že ani v tomto směru principy spravedlivého procesu jako celku porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozsudky Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele v ústavní stížnosti uvedená. Ústavní soud rovněž neshledal, že by byla porušena jiná základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle č1. 10 Ústavy.
Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. c) citovaného zákona].
10
I. ÚS 347/96
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 1997
JUDr. Vojen Güttler soudce zpravodaj