ECLI:CZ:US:1997:1.US.353.96
sp. zn. I. ÚS 353/96
Usnesení
I. ÚS 353/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M.Š., zastoupeného advokátem JUDr. P.P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 1996, sp. zn. 10 T 7/95, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 1996, sp. zn. 6 To 76/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným z dílem dokonaného a dílem nedokonaného trestného činu podvodu podle 250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) trestního zákona a podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1 a odst. 3
I. ÚS 353/96
písm. b) trestního zákona ve spolupachatelství se spoluobžalovaným I.O. Tohoto trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že společně s I.O. ve více případech vylákali nebo pokusili se vylákat od poškozených organizací různé zboží, přičemž toto zboží neuhradili. Proto byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, k trestu zákazu činnosti, spočívající v zákazu soukromého podnikání na dobu 7 let a k povinnosti společně s I.O. zaplatit škodu v celkové výši 344 056,70 Kč.
V odůvodnění svého rozsudku městský soud zejména uvedl, že stěžovatel (společně s dalším spoluobžalovaným O.) I.O. k trestné činnosti navedl a také ji organizoval. Stěžovatel se sice k trestné činnosti nedoznal, byl prý však usvědčen výpovědí I.O. a několika dalších svědků. Věrohodnost výpovědí stěžovatele údajně oslabují i dopisy, které psal I.O. v době vazby, jejichž autorství při hlavním líčení popřel a přiznal je teprve později. Soud vyjádřil rovněž podezření, že se stěžovatel podílel i na další trestné činnosti obdobného druhu (body 1.20. a 1.21. rozsudku), nicméně neshledal, že by v tomto směru existovaly dostatečné důkazy (zejména jej "bezpečně" nepoznal svědek P.H. a nepoznali jej ani další svědkové), a proto z ní nebyl uznán vinným.
Při hodnocení společenské nebezpečnosti jednání stěžovatele soud přihlédl ke skutečnosti, že stěžovatel I.O. k trestné
I. ÚS 353/96
činnosti údajně navedl, koordinoval ji a měl z ní také větší zisky. Navíc se trestné činnosti dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení za trestný čin podvodu.
Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl citovaný rozsudek Městského soudu v Praze částečně zrušen a stěžovateli M.Š. byl uložen trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku a trest zákazu podnikatelské činnosti spočívající v nákupu zboží za účelem jeho dalšího prodeje a jeho prodej v trvání pěti roků. V odůvodnění rozsudku vrchní soud uvedl, že v předchozím řízení nedošlo k takovým vadám, které by mohly mít vliv na objasnění věci, které by se dotýkaly zkrácení práv na obhajobu obžalovaných a ve svém důsledku by byly důvodem ke zrušení rozsudku a vrácení věci k novému projednání. Dokazování v hlavním líčení bylo zaměřeno na všechny důležité aspekty trestné činnosti při důsledném respektování procesních předpisů a městský soud provedl všechny potřebné důkazy k objasnění věci. Jako nedůvodnou označil vrchní soud námitku stěžovatele, že prý v jeho případě bylo porušeno právo na obhajobu. K výslechům stěžovatele dne 13. 6. 1994 a ke konfrontaci se spoluobžalovaným O. dne 14. 6. 1994 totiž městský soud nepřihlížel a při hodnocení důkazů z nich nevycházel. Nedůvodnou je také námitka, že vyšetřovatel nevyrozumíval stěžovatelova obhájce o prováděných úkonech. Vyšetřovatel prý stanovil přesný rozvrh vyšetřovacích úkonů, který stěžovatelův obhájce převzal (týkal se výslechu svědků ve dnech 26. 10., 31. 10., 17. 11.,9. 11. a 10. 11. 1996), a pokud
I. ÚS 353/96
se jich neúčastnil, ač byl o nich řádně a včas vyrozuměn, nelze přípravnému řízení vytýkat pochybení ve smyslu porušení práva na obhajobu. U dalších výslechů stěžovatelův obhájce již přítomen byl. K námitce stěžovatele, že I.O. měnil své výpovědi a ty jsou proto nevěrohodné, soud uvedl, že se jedná o námitku nedůvodnou, neboť existuje dostatek podkladů svědčících proto, že výpověď O. věrohodná je a naopak výpovědi stěžovatele a dalšího obžalovaného O. jsou nepravdivé, neboť odporují provedeným důkazům a dané realitě a městský soud se s nimi dostatečně vypořádal. Pokud I.O. přípisem v přípravném řízení odvolal svoji výpověď o trestné činnosti stěžovatele, podal prý k tomu v hlavním líčeni vysvětlení, proč se tak stalo, a městský soud dovodil, že k této změně byl přinucen. Vrchní soud shledal částečně důvodnými pouze námitky odvolatelů co do výroku o trestu a v tomto směru také rozsudek městského soudu změnil.
Oba citované rozsudky stěžovatel napadl ústavní stížností, v níž zejména uvedl, že jimi došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel po obvinění z trestného činu neměl svého obhájce a nebylo respektováno jeho právo mít přiměřený čas a možnosti k přípravě obhajoby. Stěžovatelovu obhájci údajně nebyla umožněna účast na výslechu I.O. a vyšetřovatel nereagoval na obhájcovu žádost o nahlédnutí do vyšetřovacího spisu a tuto možnost odmítl. Na druhé straně prý však vyšetřovatel úzce spolupracoval s obhájcem I.O., který proto neměl potřebu domáhat se nahlédnutí do spisu. Výsledky
I. ÚS 353/96
vyšetřování mají přitom fakticky rozhodující význam pro rozhodování soudu, neboť na jejich základě se soud s případem seznamuje. Stěžovatel dále namítl, že obžaloba je založena na svědectví 42 svědků, přestože žádný z nich stěžovatele neusvědčuje. Ani při hlavním líčení prý předvolaní svědkové stěžovatele neusvědčovali, pouze svědek H. jej neurčitě označil jako pachatele. Tento svědek prý v řízení před soudem potvrdil, "že to byli R". Jestliže soud za tohoto stavu svědka vyzval, aby poznal pachatele ze tří osob,z nichž pouze jeden je R., pokládá stěžovatel takový způsob rekognice za porušení zásady nezávislosti soudů a za porušení čl. 24 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť za situace, kdy byl stěžovatel jediný R. v jednací síni, by byl za pachatele označen každý R.
Jediným podkladem pro stěžovatelovo odsouzení prý tedy bylo jedno z více odlišných tvrzení I.O., který měl údajně v přípravném řízení "exkluzivní procesní postavení". Soudy se prý nevypořádaly se zjevnými rozpory v jeho výpovědích, přestože jeho tvrzením údajně nevěřil ani městský soud, když stěžovatele neuznal vinným za skutky, jež mu u hlavního líčení na rozdíl od přípravného líčení I.O. dával za vinu. Tím prý byl porušen i princip, že není-li soudu předestřen naprosto ucelený řetěz důkazů o tom, že se obžalovaný dopustil skutků, jež jsou mu kladeny za vinu, musí být obžaloby zproštěn.
I. ÚS 353/96
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze, a vedlejší účastníci řízení - MSZ v P., J.O. a I.O.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že podanou ústavní stížnost považuje za ryze účelovou. Ve skutečnosti v ní prý není napaden postup obecných soudů, ale pouze práce vyšetřovatele. Soud v této souvislosti nesouhlasí s názorem, že spoluobžalovaný O. měl "exkluzivní postavení", protože na rozdíl od stěžovatele, který byl z vazby propuštěn ještě v přípravném řízení, zůstal I.O. ve vazbě po celou dobu řízení. Soud se nevyjádřil k tvrzení, že vyšetřovatel odmítl obhájcovu žádost o nahlédnutí do spisu, ale upozornil na to, že taková možnost existuje (§65 odst. 2 trestního řádu). K nepřítomnosti stěžovatelova obhájce při výslechu I.O. soud uvedl, že to zřejmě nebylo proveditelné z časových důvodů, rozhodně to však nebylo možné dne 13. 6. 1994, neboť obhájce JUDr. P., byl zvolen až dne 15. 6. 1994. K výslechu I.O. dne 1. 9. 1994 se soud vyjádřit nemůže, protože ve spise není záznam o tom, zda stěžovatelův obhájce byl o tomto výslechu vyrozuměn. Dne 13. 10. 1994 se však výslechu I.O. JUDr. P., zúčastnil. Uvedené skutečnosti však podle názoru soudu neměly žádný vliv na výsledek řízení, neboť případné procesní vady byly zhojeny jíž v přípravném řízení, popř. v řízení před soudem, kdy stěžovatel mohl plně svou obhajobu za stálé přítomnosti svého obhájce uplatnit, přičemž všichni tři
I. ÚS 353/96
obžalovaní měli rovné procesní postavení.
Další námitky údajně napadají nezávislost soudního rozhodování a zásadu volného hodnocení důkazů a soud se k nim proto nevyjádřil. K rekognici provedené svědkem H. při hlavním líčení soud uvedl, že H. byl pouze dotázán, zda poznává někoho z obžalovaných. Na tuto otázku H. označil O. a nejistě také stěžovatele. Teprve poté prý "byla řeč" o R., takže se stěžovatel mýlí, pokud tvrdí, že svědek H. byl vyzván k označení osoby RN. Podstatné je, že ohledně jednání, jehož svědkem byl pan H., stěžovatel nebyl vůbec uznán vinným a k této rekognici soud vůbec jako k věrohodnému důkazu nepřihlížel.
Podle názoru Vrchního soudu v Praze, obsaženého v jeho vyjádření, stěžovatel pouze opakuje námitku, uplatněnou v odvolání, tj., že byl zkrácen na svém právu na obhajobu. S touto námitkou však vrchní soud nesouhlasí, neboť městský soud k výslechům, které byly v přípravném řízení provedeny dne 13. 6. 1994 a ke konfrontaci s I.O. dne 14. 6. 1994 bez účasti obhájce stěžovatele, nepřihlížel. Ohledně výslechů dalších osob je prý stěžovatelova námitka nedůvodná, neboť vyšetřovatel stanovil přesný rozvrh vyšetřovacích úkonů, o nichž byl obhájce včas a písemně vyrozuměn, a pokud se jich neúčastnil, nelze z toho dovozovat porušení práva na obhajobu.
K jeho porušení prý nedošlo ani při konfrontaci mezi stěžovatelem a I.O. dne
I. ÚS 353/96
14. 6. 1994, kdy O. - v souladu se svým právem - odmítl vypovídat. Stěžovatelovo právo na obhajobu bylo údajně zachováno i při provedené rekognici. Tvrzení stěžovatele, že byl neurčitě poznán jen svědkem H., je účelové, neboť stěžovatel se neúčastnil objednávek ani přebíráni podvodně vylákaného zboží (jak vyplynulo z dokazování), a proto nemohl s výjimkou svědka H. přijít do styku s ostatními svědky. Rovněž nedůvodné je tvrzení o exkluzivním procesním postavení I.O. v přípravném řízení, neboť byl posuzován stejně jako ostatní účastníci trestního řízení.
MSZ ve svém vyjádření uvedlo, že nemá k dispozici vyšetřovací spis a že se proto k jednotlivým námitkám, uvedeným v ústavní stížnosti, nemůže kvalifikovaně vyjádřit. V každém případě prý však stěžovatel ani jeho obhájce v průběhu hlavního líčení tyto námitky nepřednesli a naopak soud při zahájení výslechu stěžovatele konstatoval, že výpověď stěžovatele na č.l. 164 a protokol o konfrontaci s I.O. na č.l. 177-179 jsou důkazy absolutně neupotřebitelné, neboť obžalovaný neměl v té době obhájce. Soud tak dostatečně reagoval na pochybení vyšetřovatele v přípravném řízení. K údajně chybnému hodnocení důkazů státní zástupce konstatoval, že pouze soud je oprávněn hodnotit důkazy, prováděné u hlavního líčení. Proto MSZ pokládá ústavní stížnost za nedůvodnou.
I. ÚS 353/96
Spoluobžalovaný J.O. ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se s ní plně ztotožňuje a že soud pochybil, když nepřihlížel pouze k důkazům provedeným v hlavním líčení, ale pouze k důkazům učiněným v přípravném řízení. Při hlavním líčení prý nebyl proveden jediný důkaz, jenž by I.O. usvědčoval z trestné činnosti. I.O. údajně figuroval jako tzv. "bílý kůň" a ve skutečnosti byl řízen skupinou osob RN.
I.O. se postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdal.
Ústavní soud vychází z principu, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto v zásadě ani nepřísluší přehodnocování důkazů jimi prováděných. Úkolem ústavního soudu je tedy v souzené věci pouze uvážit, zda napadenými rozsudky nebyla porušena stěžovatelova základní práva nebo svobody, zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy.
Stěžovatel namítá, že napadenými rozsudky bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, který prý byl v jeho případě nerovný, nebylo respektováno jeho právo na obhajobu a údajně byl porušen i princip, podle něhož není-li předestřen naprosto ucelený řetěz důkazů pro bezpečný závěr o vine obžalovaného, musí jej soud obžaloby zprostit (pozn.: tj. princip in dubio pro reo, který velmi úzce souvisí s principem presumpce
I. ÚS 353/96
neviny) .
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že většina z námitek, uplatněných v ústavní stížnosti, již byla obsažena ve stěžovatelově odvolání k vrchnímu soudu, který se s nimi dostatečně vypořádal a Ústavní soud tedy neshledal důvod, proč by měl rozsudek vrchního soudu v tomto směru zpochybňovat.
Ústavní soud se dále ztotožňuje s názorem obecných soudů, že stěžovatelova námitka ohledně údajně exkluzivního postavení spoluobžalovaného O. je zcela nedůvodná. Z příslušného vyšetřovacího ani soudního spisu pro toto tvrzení nelze nalézt žádné opodstatnění a - jak správně konstatoval ve svém vyjádření k ústavní stížnosti městský soud - je tato námitka i nelogická, neboť na rozdíl od stěžovatele, který byl z vazby propuštěn ještě v přípravném řízení, zůstal I.O. ve vazbě po celou dobu trestního řízení.
Pokud jde o stěžovatelovo právo na obhajobu, ústavní soud z vyšetřovacího spisu zjistil, že stěžovateli bylo dne 13. 6. 1994 sděleno obvinění (č.l. 14) a dne 14. 6. 1994 byl vzat do vazby (č.1. 39). Téhož dne, tj. 14.6. 1994, byl stěžovateli ustanoven obhájce JUDr. L. (č.l. 157), což - jak vyplývá z protokolu, sepsaného u Obvodního soudu pro Prahu 8 - stěžovatel vzal na vědomí (č.l. 165) a přesto vypovídat i bez jeho přítomnosti neodmítl. Dne 15. 6.1994 se stal obhájcem
10
I. ÚS 353/96
stěžovatele na základě plné moci JUDr. P. (č.l. 159). Stěžovatelovo tvrzení, že po obvinění z trestného činu neměl obhájce, se tedy nezakládá na pravdě. Stejně neopodstatněnou se podle obsahu trestního spisu jeví stěžovatelova námitka ohledně údajného nerespektování práva mít přiměřený čas a možnosti k přípravě obhajoby.
I ohledně námitky, týkající se neúčasti stěžovatelova obhájce na výslechu spoluobžalovaného O. dne 13. 6. 1994 a při konfrontaci mezi stěžovatelem a I.O. dne 14. 6. 1994, odkazuje ústavní soud na odůvodnění napadených rozsudků a na vyjádření městského a vrchního soudu k ústavní stížnosti. Z obou rozsudků jednoznačně vyplývá, že městský soud k oběma výše uvedeným úkonům nepřihlížel a při hodnocení důkazů z nich nevycházel. Proto také svůj rozsudek v tomto směru nezatížil žádnými procesními vadami. Stejně nedůvodnou je stěžovatelova námitka, že vyšetřovatel nevyrozumíval jeho obhájce o prováděných úkonech. Jak je uvedeno již v odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu, z obsahu spisu plyne, že vyšetřovatel stanovil přesný rozvrh vyšetřovacích úkonů, o nichž byl obhájce řádně a včas vyrozuměn a pokud se jich přesto neúčastnil, nebylo to chybou vyšetřovatele a nelze proto ani v tomto směru porušení práva na obhajobu dovozovat.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že vyšetřovatel odmítl žádost jeho obhájce o nahlédnutí do spisu, zjistil ústavní soud,
11
I. ÚS 353/96
že přípisem ze dne 7. 9. 1994 (č.l. 162) advokát JUDr. P. o nahlédnutí do vyšetřovacího spisu skutečně žádal. Ze spisu však není patrno, jakým způsobem byla tato žádost vyřízena. Nicméně i v případě, že by v tomto směru došlo ze strany vyšetřovatele k opomenutí, Ústavní soud vzhledem k celému průběhu řízení nemá pochyb o tom, že tento případný nedostatek neovlivňuje závěr, že trestní proces, vedený proti
stěžovateli, byl jako celek spravedlivý.
Další tvrzení stěžovatele se vesměs vztahují k otázce volného hodnocení důkazů, prováděného obecnými soudy, a Ústavnímu soudu, jak již vícekrát judikoval, v zásadě nepřísluší jeho přehodnocování. Ohledně údajného porušení principu nezávislosti soudů a porušení zásady, že příslušnost ke kterékoli národnostní nebo etnické menšině nesmí být nikomu na újmu (čl. 24 Listiny) - k čemuž prý došlo způsobem rekognice provedené při výslechu svědka H. u hlavního líčení před Městským soudem v Praze dne 12. 3. 1996 - Ústavní soud konstatuje, že se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou, neboť jak správně uvádí ve svém vyjádření městský soud, svědek H. byl pouze vyzván k tomu, aby si prohlédl obžalované a označil některého z nich, pokud jej pozná. Stěžovatele Š. označil svědek H. jen velmi nejistě a teprve poté, jak vyplývá z příslušného protokolu o hlavním líčení, se hovořilo o tom, že pachateli trestného činu byli R. Zásadní je však skutečnost, že z trestné činnosti, k níž vypovídal svědek H., stěžovatel vůbec nebyl uznán vinným, "byť existuje značné
12
I. ÚS 353/96
podezření, že se dopustil i této trestné činnosti" (str. 15 rozsudku městského soudu). Za této situace je zřejmé, že uvedená stěžovatelova námitka je nedůvodná a rovněž tento postup soudu jasně ukazuje, že obecné soudy v souzené věci náležitě respektovaly princip presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo, jíž se stěžovatel dovolává.
To potvrzuje právě skutečnost, že městský soud stěžovatele neuznal vinným ze všech skutků, kterých se podle výpovědi spoluobžalovaného O. dopustil (srov. body I. 20, I. 21 rozsudku Městského soudu v Praze). Přestože soud uznal, že existuje značné podezření, že se stěžovatel dopustil i další trestné činnosti, v pochybnostech rozhodoval v jeho prospěch a tím postupoval podle zásady in dubio pro reo, která úzce souvisí s ústavním principem presumpce neviny. Stěžovateli tedy nelze přisvědčit, pokud tvrdí, že se obecné soudy nevypořádaly s rozpory ve výpovědích spoluobžalovaného O., neboť na ně reagovaly tak,že v uvedeném rozsahu O. neuvěřily a nepovažovaly jeho tvrzení za dostatečný důkaz viny stěžovatele v tomto směru.
Závěrem proto Ústavní soud konstatuje, že napadenými rozsudky Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze stěžovatelova základní práva nebo svobody, zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle č1. 10 Ústavy, porušeny nebyly a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13
n
I. ÚS 353/96
Proces jako celek byl spravedlivý (srov. čl. 36 a násl. Listiny), stěžovateli nebyla nijak na újmu jeho příslušnost k etnické menšině (čl. 24 Listiny) a nebyla porušena ani zásada in dubio pro reo, která přímo s ústavním principem presumpce neviny přímo souvisí (čl. 40 odst. 2 Listiny).
Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků
odmítl [§43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 1997
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj
14