ECLI:CZ:US:1997:1.US.368.96
sp. zn. I. ÚS 368/96
Usnesení
I. ÚS 368/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem v právní věci stěžovatele K.D., zastoupeného advokátem JUDr. J.K., o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 1995, sp. zn. 12 Co 692/93, takto:
Návrh ústavní stížnosti se o d m í t á
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 18. 12. 1996, doplněným podáním ze dne 20. 7. 1997.
V ústavní stížnosti se stěžovatel dovolává toho, že Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 1. 1995, sp. zn. 12 Co 692/93, potvrdil rozsudek Okresního soudu Brno - venkov ze dne 30. 9. 1993, čj. 6 C 502/93 - 20, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele, aby mu Okr.ú. zaplatil finanční náhradu za rodinný movitý majetek v částce Kč 60 000,-- podle §13 zákona č.
I. ÚS 368/96
87/1991 Sb., a vyjádřil své přesvědčení, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu, stanovené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Soudce zpravodaj se seznámil se soudními spisy, týkajícími se tohoto případu, a zjistil, že oba soudy po řádně provedeném řízení dospěly ke shodnému názoru, že žaloba stěžovatele není oprávněná. Své rozhodnutí mezi jiným opřely o to, že požadavek, aby žalobci byla vyplacena finanční náhrada za rodinný movitý majetek ve výši Kč 60 000,--, není oprávněný, protože podle §13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se finanční náhrady poskytují pouze za nemovitosti, které nelze vydat. Soudce zpravodaj nemohl než souhlasit s právním názorem obou soudů, neboť tento závěr vyplývá z odst. 1 citovaného paragrafu. Pokud se stěžovatel odvolává i na odst. 2, je třeba uvést, že zní: "V případě, že celý majetek občana, jehož součástí nebyla nemovitost, převzal stát ... přísluší oprávněné osobě náhrada ve výši Kč 60 000,-- atd." a s případem stěžovatele nemá souvislost. Ke stejnému závěru dospěl i Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne 21. 5. 1996, čj. 2 Cdon 245/96 - 50, kdy sice dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, protože rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, ale zaujal stanovisko k některým žalovanou stranou uplatněným stanoviskům.
Soudce zpravodaj k předložené ústavní stížnosti konstatoval, že ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví. Neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob. Ústavní soud však zkoumá, zda v řízení před soudy nebyly porušeny ústavní procesní principy, zejména ty, jež vyplývají z č1. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Právo na spravedlivý proces ve smyslu těchto
I. ÚS 368/96
ustanovení však neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, které podle jeho názoru odpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodnutí podle zákona a v souladu s ústavními principy. Ústavní soud se mohl zabývat jen ústavností postupu a rozhodování krajského soudu, který je v zákonem stanovené lhůtě napaden.
Soudce zpravodaj však neshledal, že by postupem soudů bylo zasaženo do ústavně chráněných práv stěžovatele, a byl proto nucen ústavní stížnost pokládat za zjevně neopodstatněnou.
Soudce zpravodaj však nemohl nechat bez povšimnutí včasnost podané ústavní stížnosti. Zjistil, že napadený rozsudek Krajského soudu v Brně nabyl právní moci dne 31. 5. 1995. Ústavní stížnost lze podle §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. podat ve lhůtě šedesáti dnů ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje; tím je v tomto případě rozsudek krajského soudu. Dovolání, které stěžovatel podal, bylo Nejvyšším soudem shledáno jako nepřípustné, a nebylo proto možno o něj opřít začátek běhu uvedené šedesátidenní lhůty. Protože ústavní stížnost byla podána až dne 18. 12. 1996, bylo třeba ji pokládat za opožděnou.
Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků svým usnesením podle §43 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 1997 JUDr. Vladimír Paul
soudce Ústavního soudu