ECLI:CZ:US:1997:1.US.405.97
sp. zn. I. ÚS 405/97
Usnesení
I. ÚS 405/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu stěžovatele Š., zastoupeného JUDr. L.V., takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 23. 10. 1997, označeným jako ústavní stížnost.
Stěžovatel napadá usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 3. 1996, čj. 21 Cm 1904/92 - 26, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 7. 1996, čj. 8 Cmo 505/96 - 34, v části
I. ÚS 405/97
výroku "soudní poplatek se nevrací." Nesprávnost postupu obou soudů spatřuje v tom, že v případě jeho žaloby proti V.t.Ch., soud I. stupně aplikoval na jeho žádost o vrácení soudního poplatku ve výši Kč 500,-- ustanovení zákona č. 36/1995 Sb., přestože řízení v dané věci bylo zahájeno dne 21. 4. 1992 a žaloba byla vzata zpět již dne 21. 5. 1993, tedy téměř dva roky před účinností této novely, přičemž zákon č. 549/1991 Sb., ve znění platném v době zahájení řízení, má ustanovení o vrácení soudního poplatku v §10 odst. 2 písm. b), které mělo být v tomto případě aplikováno. Odvolací soud přesto usnesení prvoinstančního soudu potvrdil.
K návrhu je třeba konstatovat, že ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tato činnost není zaměřena na eventuální porušení běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským soudním řádem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá rozhodnutími obecných soudů jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny zejména ústavní procesní principy, především pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jinak se nezabývá stanovisky a závěry obecných soudů, a to ani tehdy, kdyby s jejich postupem se sám neztotožňoval.
Podstata ústavní stížnosti je spatřována v tom, že pravomocným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze bylo zasaženo do ústavních práv stěžovatele plynoucích z čl. 1 Ústavy ČR, neboť oba soudy daný zákon č. 36/1995 Sb. podle názoru stěžovatele vyložily ve smyslu pravé zpětné účinnosti, která je v právním
I. ÚS 405/97
státě nepřípustná, a porušily zásadu ochrany nabytých práv a zásadu oprávněné důvěry v právo. V této souvislosti stěžovatel upozorňuje, že Vrchní soud v Olomouci aplikuje podle jeho názoru tento zákon konformním způsobem.
Ústavní soud nejprve zjišťoval, zda oba soudy neporušily 61. 36 resp. 38 Listiny základních práv a svobod, týkající se spravedlivého procesu. Nezjistil takové porušení práv stěžovatele, ani porušení jiných ústavně-procesních práv. Neshledal však ani důvod, z něhož by mělo být vyhověno návrhu na zrušení napadených rozhodnutí obou soudů, které své právní stanovisko řádně odůvodnily a opřely o platné znění zákona. Odvolání na čl. 1 Ústavy ČR je příliš všeobecné, když ústava ČR sama právní stát sice charakterizuje, ale nedefinuje jej např. contrario pojmu základních práv a svobod, který je definován v Listině základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku; názor stěžovatele na právní povahu nabytých práv a požadavků právní jistoty má povahu teoretickou a nevylučuje ani určitou právní úpravu a tím ani její interpretaci. K pojmu právního státu náleží kromě toho i princip přiměřenosti práva a tím i korelace mezi intenzitou namítaného porušení práva a této intenzitě odpovídajícími prostředky k nápravě. Pokud je stěžovatel toho názoru, že jiný soud rozhodl jinak a lépe, je třeba uvést, že zákon č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, v paragrafech 28 a 29 stanoví, že zákonnost rozhodování soudů zajišťuje Nejvyšší soud ČR, který sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování zaujímá stanoviska, zejména když některá právní otázka vyžaduje sjednocení výkladu.
Vzhledem k týmu, že Ústavní soud nejistil porušení Ústavy ČR ani Listiny základních práv a svobod a že vyplynulo, že jde jen o rozdílný výklad zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a jeho novely č. 36/1995 Sb., musel Ústavní soud považovat návrh ústavní stížnosti za návrh, k jehož projednání není příslušný.
I. ÚS 405/97
Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků svým usnesením podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 1997 JUDr. Vladimír Paul soudce Ústavního soudu