ECLI:CZ:US:1997:1.US.41.97
sp. zn. I. ÚS 41/97
Usnesení
I. ÚS 41/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele Ing. V. M., o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, takto:
Návrh s e odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se svým návrhem domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 21 Co 120/95, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 9 C 88/92. Tímto rozsudkem byl odmítnut návrh navrhovatele, aby mu odpůrci L. P. a ing. V. F. vydali zápis o obsahu nájemní smlouvy, týkající se bytu IV. kategorie ve II. patře domu v H. Navrhovatel podal proti tomuto rozsudku dovolání, které bylo Nejvyšším soudem ČR z formálních důvodů odmítnuto usnesením 2 Cdon 1444/96. Navrhovatel byl přesvědčen, že musí využít i tohoto posledního prostředku, který mu zákon k ochraně práva poskytuje. Podle jeho názoru postupem obou obecných soudů bylo porušeno jeho právo dle čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož vlastnictví nesmí být zneužito na újmu práv druhých.
I. ÚS 41/97
Z předložených listinných důkazů soud zjistil, že navrhovatel podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 návrh na určení povinnosti vydat zápis o obsahu nájemní smlouvy k bytu, jak je výše uvedeno. Po zamítnutí tohoto návrhu se proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 odvolal k Městskému soudu v Praze, který uvedený rozsudek potvrdil. Rozsudek nabyl právní moci dne 9. 10. 1995. Poté navrhovatel podal k Nejvyššímu soudu ČR dovolání, které bylo odmítnuto, nebot Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že z hlediska ust. §238 odst. 1, 2 o. s. ř. není v této věci dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné. Z obsahu spisu nevyplývá, a ani navrhovatel netvrdil, že by rozhodnutí odvolacího soudu trpělo některou z vad taxativně uvedených v ust. §238 o. s. ř. Na základě toho bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná běžet dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.
Podle stanoviska uvedeného v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 40/93 v případech, pokud zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody, zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle č1. 10 Ústavy ČR, poskytuje. V takových případech lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva - v daném případě práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že v posuzované věci z o. s. ř. neplyne 2
I. ÚS 41/97
oprávnění podat dovolání jako procesní prostředek k ochraně práva, jak bylo konstatováno usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 1996, sp. zn. 2 Cdon 1444/96, jakož i vzhledem ke skutečnosti, že předmětem ústavní stížnosti navrhovatele nebylo přezkoumání usnesení dovolacího soudu s ohledem k jeho souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, lhůta pro podání ústavní stížnosti počala běžet dnem nabytí právní moci rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 21 Co 120/95, t.j. dnem 9. 10. 1995.
K tomu lze dodat, že pokud si navrhovatel nebyl jist přípustností dovolání, měl podat nejen dovolání, ale zároveň s ním v zákonné lhůtě i ústavní stížnost.
Z výše uvedeného je zřejmé, že navrhovatel podal svoji ústavní stížnost po lhůtě stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu. Proto v souladu s ustanovením §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb. byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 23. května 1997 JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu