ECLI:CZ:US:1997:1.US.47.97
sp. zn. I. ÚS 47/97
Usnesení
I. ÚS 47/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti B.Š., zastoupené advokátkou JUDr. Y.K., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 272/96, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 8. 1994, č.j. 7 Co 1431/94-50, a proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 5. 1994, č.j. 9C 233/93-32, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
I. ÚS 47/97
Stěžovatelka se ústavní stížností ze dne 8. 2. 1997 domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích.
Okresní soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem rozhodl o povinnosti stěžovatelky vyklidit parcelu č. 1258/2, zahradu o výměře 705 m2 v katastrálním území Ž, okres České Budějovice, a předat ji vyklizenou žalobcům (F. a M. B.) do tří dnů od právní moci rozsudku. Krajský soud v Českých Budějovicích jako odvolací orgán napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil.
Podaným dovoláním se stěžovatelka domáhala zrušení obou uvedených rozsudků okresního a krajského soudu podle §241 odst. 2 písm. a) a d) s poukazem na ustanovení §237 písm. f) občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 1995), podle něhož je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Soudy první i druhé instance prý pochybily tím, že neprovedly důkazy, které stěžovatelka navrhovala k prokázání svých tvrzení o vydržení sporného pozemku.
Dovolací soud shledal, že podané dovolání není přípustné, neboť soudy obou stupňů věc projednaly za přítomnosti stěžovatelky (popř.jejího zmocněnce), stěžovatelka byla
I. ÚS 47/97
vyslechnuta, mohla navrhovat důkazy a vyjadřovat se k dokazování i k právní stránce věci. Stěžovatelce tedy nebyla odňata možnost jednat před soudem, neboť tím se rozumí takový postup soudu, jímž by soud účastníku řízení znemožnil realizaci těch procesních
práv, které mu občanský soudní řád dává. Protože podle ust. §238 o.s.ř. je dovolání nepřípustné (roz. v souzené věci), nezabýval se Nejvyšší soud věcí z hlediska dovolacích důvodů podle §241 odst. 2 písm. b), c) a d) o.s.ř. a podané dovolání odmítl.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Vzhledem k tomu, že dovolání podané stěžovatelkou bylo jako nepřípustné Nejvyšším soudem ČR odmítnuto, je nutno za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje, považovat napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích. V souladu s judikaturou Ústavního soudu je třeba konstatovat, že pokud se stěžovatelka rozhodla podat proti rozsudku krajského soudu dovolání k Nejvyššímu soudu ČR a nebylo přitom zřejmé, zda dovolání je přípustné, měla vedle toho podat v zákonné lhůtě 60 dnů ústavní stížnost (viz Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 3., Praha, C.H. Beck 1995, str. 311). To však neučinila. Napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích nabyl právní moci dne 3.10. 1994 a ústavní stížnost byla podána až dne 8.2. 1997, tj. po uplynutí
I. ÚS 47/97
zákonné šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti. Proto byla ústavní stížnost v té části, v níž napadá rozsudky okresního a krajského soudu, odmítnuta jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem [§43 odst. 1 písm. b) zákona č.
182/1993 Sb.].
Ta část ústavní stížnosti, která napadá usnesení dovolacího soudu, je podle názoru Ústavního soudu návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. C) citovaného zákona. Ústavní soud hodnotil postup Nejvyššího, krajského i okresního soudu zejména z hlediska základního práva na spravedlivý proces (č1. 36 odst. 1 Listiny, č1. 6 odst. 1 evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a neshledal jeho porušení. Argumentace Nejvyššího soudu, pokud dovolání odmítl, je jasná a přesvědčivá. Nejvyšší soud správně
vyjádřil, v čem spočívá odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 písm. f) o.s.ř. a tuto argumentaci sdílí i Ústavní soud.
Pokud stěžovatelka poukazuje na to, že dovolací soud měl sám "přezkoumat dovolání", neboť jde o věc po právní stránce zásadního významu, lze jí stěží přisvědčit, neboť její tvrzení v ústavní stížnosti se v zásadě týká nikoli otázek právních, nýbrž otázek skutkových. Již z toho důvodu nelze Nejvyššímu soudu z hlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatelky vytýkat, že její dovolání nepřipustil sám (§238 odst. 2 o.s.ř.). Ostatně
I. ÚS 47/97
již odvolací soud právem neshledal existenci důvodů pro připuštění dovolání ve smyslu ust. §238 odst. 2 písm. b) o.s.ř. (ve znění před účinností zákona č. 238/1995 Sb.), pokud dovodil, že "posouzení oprávněnosti držby a dobré víry držitele není otázkou, která by po právní stránce měla zásadní význam".
Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků část ústavní stížnosti, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích, odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem a část ústavní stížnosti, napadající usnesení Nejvyššího soudu ČR, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a c) cit. zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 1997
JUDr. Vojen Güttler soudce zpravodaj