ECLI:CZ:US:1997:1.US.66.96
sp. zn. I. ÚS 66/96
Usnesení
I.ÚS 66/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci navrhovatele ing. M.K., důchodce, zastoupeného advokátem JUDr. M.Ř., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 23 Co 372/95, ze dne 11. 10. 1995, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a vedlejších účastníků ing. J.K. a JUDr. M.K., obou zastoupených advokátkou JUDr. I.Š., takto:
Návrh s e odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel svým návrhem napadá rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. 23 Co 372/95, ze dne 11. 10. 1995. Tímto rozhodnutím, které nabylo právní moci 2. 1. 1996, bylo potvrzeno prvostupňové rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 14 C 219/93, ze dne 13. 6. 1995, jímž bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví navrhovatele a vedlejších účastníků k nemovitosti čp. 864 se stavební parcelou č. 3242 a zahradou, parcelní č. 3243, mimo dílu o výměře 11 m2 zastavěného garáží v kat. úz. v P. Předmětné
I. ÚS 66/96
nemovitosti byly přikázány do bezpodílového spoluvlastnictví vedlejších účastníků, jimž byla stanovena povinnost zaplatit navrhovateli společně a nerozdílně částku 1 090 315,- Kč do 30 dnů od právní moci soudního rozhodnutí.
V ústavní stížnosti navrhovatel namítá, že obecné soudy v rámci posuzování věci porušily ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), podle něhož je nucené omezení vlastnického práva možné jen za náhradu. V ústavní stížnosti navrhovatel poukazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 102/94, z 15. 12. 1994, podle něhož v případě zrušení podílového spoluvlastnictví přiměřenou náhradu nutno chápat jako hodnotový ekvivalent vyjádřený v penězích, ekvivalent, umožňující podle místních podmínek obstarání obdobné věci, jaká byla představována podílem spoluvlastníka, jenž byl přisouzen ostatním spoluvlastníkům. Navrhovatel dovozuje, že takovou hodnotou, kdy se jedná o tříbytovou vilu na H., kde ceny obdobných domů běžně dosahují několikanásobku ceny zjištěné podle oceňovacích předpisů, není částka stanovená soudem ve výši úředního odhadu. Proto se domáhá zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, případně i zrušení rozhodnutí soudu prvostupňového.
K ústavní stížnosti se písemně vyjádřili vedlejší účastníci, kteří navrhli její odmítnutí. Poukazují na zásadně odlišnou situaci v daném případě oproti případu, který posuzoval Ústavní soud pod sp. zn. III. ÚS 102/94. Tam došlo následně k prodeji nemovitosti za cenu vyšší, než ze které vycházely obecné soudy při výpočtu přiměřené náhrady. V daném případě o takovou situaci nešlo. Ke svému vyjádření připojili vedlejší účastníci posouzení Č., z něhož je zřejmé ocenění prodejnosti nemovitosti podle nabídky a poptávky v daném místě a čase na 3 200 000,- Kč. Avšak tento posudek poukazuje na fakt, že ze čtyř bytů dva jsou obsazeny nájemníky. K uvolnění dvou bytů došlo výlučně zásluhou vedlejších účastníků, v důsledku toho by
I.ÚS 66/96
muselo dojít k odpočtu hodnoty těchto dvou uvolněných bytů, čímž by cena nemovitostí odpovídala zcela hodnotě, z níž vycházely obecné soudy při svém rozhodování. Současně poukázali na skutečnosti, že vložili do nemovitosti značné investice, na nichž navrhovatel žádným způsobem neparticipoval.
Městský soud v Praze se rovněž písemně vyjádřil k ústavní stížnosti a navrhl její odmítnutí pro neopodstatněnost. Poukázal na skutečnost, že po celou dobu řízení navrhovatel akceptoval stanovení hodnoty nemovitostí znaleckým posudkem a dokonce i v odvolacím řízení akceptoval náhradu stanovenou soudem prvého stupně jako přiměřenou. V odvolacím řízení pouze navrhoval změnu v tom směru, že on sám bude určen výlučným vlastníkem celé nemovitosti. Po celou dobu řízení před obecnými soudy nikdy nevznesl námitky, jimiž nyní argumentuje v ústavní stížnosti, proto se jimi nemohly obecné soudy ani zabývat.
Ústavní soud si vyžádal k posouzení věci spis Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 14 C 219/93. Z uvedeného spisu zjistil, že po celou dobu řízení před obecnými soudy nebyla nikde vznesena námitka, týkající se závěrů znaleckého posudku ohledně hodnoty nemovitostí. Podstatou sporu byla snaha obou stran docílit rozhodnutí, jímž by byla nemovitost přikázána do jejich výlučného vlastnictví. I sám navrhovatel usiloval po celou dobu řízení před obecnými soudy o přikázání nemovitosti do svého výlučného vlastnictví a nikdy nenamítal ničeho proti závěrům znaleckého ohodnocení nemovitosti.
Při posuzování uvedené ústavní stížnosti je třeba připomenout, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů s výjimkou případů, kdy došlo k porušení ústavních zákonů, Listiny základních práv a svobod, resp. mezinárodních smluv dle čl. 10 Ústavy. Z ústavního principu nezávislosti soudu vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují principy
I.ÚS 66/96
dané ustanovením §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
V daném případě obecné soudy postupovaly v intencích zákona a nelze dovodit, že svým postupem porušily navrhovatelova práva daná ustanovením čl. 11 odst. 4 Listiny. Pokud navrhovatel poukazoval na nález Ústavního soudu, sp.zn. III.ÚS 102/94, ze dne 15. 12. 1994, je namístě zdůraznit, že situace navozená ve věci posuzované tímto nálezem byla odlišná. Zejména tam došlo k následnému prodeji nemovitosti a navíc otázka výše náhrady byla vytýkána po celý průběh dokazování. Nic takového nenastalo v posuzovaném případě. Je nesporné, že navrhovatel ocenění nemovitosti znaleckým posudkem akceptoval po celou dobu řízení před obecnými soudy, neboť vůči němu nevznesl sebemenší námitku. Teprve následně poté, co neuspěl a nestal se výlučným vlastníkem nemovitosti, se v ústavní stížnosti domáhá vyšší náhrady než byla v řízení před obecnými soudy stanovena. Bez významu v této souvislosti není ani skutečnost, že v řízení v důsledku toho vůbec nebyla řešena otázka investic vedlejších účastníků do nemovitosti, která by se odrazila na vyčíslení náhrady, kterou byli povinni navrhovateli vyplatit. Lze proto dovodit, že v otázce přiměřenosti náhrady za nemovitost v postojích k závěrům znaleckého ohodnocení zaujali účastníci shodná tvrzení, tj. akceptovali tyto závěry. Obecné soudy proto vzaly za své skutková zjištění shodná tvrzení účastníků v této otázce ve smyslu ustanovení §120 odst. 4 o. s. ř.
S poukazem na shora uvedené proto Městský soud v Praze nepochybil, pokud potvrdil rozhodnutí prvostupňového soudu, a to i v otázce výše náhrady, kterou byli vedlejší účastníci povinni zaplatit navrhovateli v důsledku zrušeného podílového spoluvlastnictví. Rozhodnutí obecných soudů jsou zcela v souladu s ustanovením §142 o. z., přičemž citované ustanovení občanského zákoníku ukládá povinnost při přikázání věci jednomu nebo více
I.ÚS 66/96
spoluvlastníkům stanovit přiměřenou náhradu, je tedy uvedené ustanovení v souladu s čl. 11 odst. 4 Listiny.
Z těchto důvodů proto Ústavní soud návrh navrhovatele jako zjevné neopodstatněný podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 8. června 1997 JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu