ECLI:CZ:US:1997:1.US.78.96
sp. zn. I. ÚS 78/96
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatelky Mgr. M.M., zastoupené advokátem JUDr. L.M., o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 16 Co 252/95, ze dne 11. ledna 1996, o povolení obnovy řízení ve věci Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 7 C 118/92, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a vedlejšího účastníka B., zastoupeného advokátem JUDr. T.H., takto:
Návrh s e odmítá .
Odůvodnění:
Svou ústavní stížností napadá navrhovatelka rozsudek Městského soudu v Praze, sp.zn. 16 Co 252/95, ze dne 11. 1. 1996, vydaný na základě ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Stěžovatelka tvrdí, že citované rozhodnutí obecného soudu ve spojení s prvostupňovým rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 7 C 349/93, ze dne 4. 11. 1993, svým meritorním výrokem zasáhlo do jejího základního práva, zakotveného v č1. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), tedy do práva vlastnit majetek.
Citované rozhodnutí odvolacího soudu potvrdilo zamítavé prvostupňové rozhodnutí obvodního soudu pro Prahu 1, jímž byl zamítnut návrh navrhovatelky na povolení obnovy řízení ve věci Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 7 C 118/92. Řízení ve věci Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 7 C 118/92, se týkalo žaloby navrhovatelky na určení povinnosti B, vedlejšímu účastníkovi tohoto řízení o ústavní stížnosti, podepsat dohodu o vydání jedné poloviny domu čp. 11 v P., s navrhovatelkou. Určovací žaloba se opírala o zák. č. 403/1990 Sb., ve znění novel, zejména ve znění novely zák. č. 137/1991 Sb. Tato určovací žaloba byla soudem prvého stupně zamítnuta a k odvolání navrhovatelky zamítavý výrok potvrdil odvolací soud.
Právní podstata ústavní stížnosti spočívá v aplikaci ustanovení §228 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Navrhovatelka vytýká obecným soudům nesprávnou aplikaci citovaného ustanovení, když podle jejího názoru kritériem pro obnovu řízení je otázka, zda nepředložení důkazu účastník zavinil či nikoliv. V tomto směru pak dovozuje, že ona nezavinila nepředložení důkazu, naopak neustálá změna podmínek ze strany státních orgánů ji připravila o možnost využít jejího zákonného práva podle zák. č. 403/1990 Sb., ve znění novel.
Navrhovatelka poukazuje na sled dokazování ve věci Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 7 C 349/93. V této kauze o určení povinnosti podepsat dohodu o vydání poloviny nemovitosti se v souladu s novelou zákona č. 403/1990 Sb. (zák.č. 137/1991 Sb.), domáhala poté, co jí byla vydána B, polovina domu v P, vydání i druhé poloviny tohoto domu. Ačkoliv 16. 5. 1991 byla dohoda o vydání druhé poloviny domu sepsána, nakonec nedošlo k jejímu podpisu ze strany B. Proto byl navrhovatelkou vyvolán soudní spor o stanovení povinnosti podepsat tuto dohodu. V řízení prvostupňovém nebylo žalobě vyhověno, neboť nebylo prokázáno, zda k druhé polovině domu vůbec existují nějaké oprávněné osoby. Dokazováním bylo prokázáno, že navrhovatelce byla vydána polovina domu jako oprávněné osobě, a to jednak jakožto dceři původního vlastníka, jednak jakožto dítěti sourozence [§3 odst. 2 písm. b) a d) zák. č. 403/1990 Sb.). Druhá polovina nemovitosti vlastnicky patřila B.F., jehož pobyt nebyl v době prvostupňového soudního řízení znám. Sama navrhovatelka uvedla, že se má zdržovat v A. V tomto směru poukázal soud prvého stupně na ustanovení §9 odst. 1 zák. č. 403/1990 Sb., ve znění novel, dle něhož pokud existuje více oprávněných osob, vyplývá jejich podíl z §3 uvedeného zákona, pokud se písemně nedohodly jinak. Protože k podílu B.F. nebyly zjištěny žádné oprávněné osoby, které by výzvu k vydání uplatnily, rozhodl soud zamítavě ohledně uplatněné určovací žaloby. Odvolací soud pak tento zamítavý výrok potvrdil, když dovodil, že žalobkyně nebyla shledána osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §3 zák. č. 403/1990 Sb., ve znění novel, ve vztahu k druhé ideální polovině domu. Odvolací soud opřel tento závěr o vlastní účastnickou výpověď navrhovatelky, které nebylo známo, že by mohla přicházet v úvahu jako oprávněná osoba z určitého důvodu či vztahu vůči B.F. Svůj nárok sama opírala pouze o výklad pojmu "věc celá", tak jak je zakotven v §9 zák. č. 403/1990 Sb., ve znění novel. Protože žádný subjekt nemůže vstoupit do práv jiného subjektu, aniž by to výslovně zákon připouštěl, nemohla se tedy stát navrhovatelka osobou oprávněnou ve smyslu zák. č. 403/1990 Sb., ve znění novel. Odvolací soud vynesl své potvrzující rozhodnutí dne 18. 12. 1992.
Dne 2. února 1993 uzavřela stěžovatelka dohodu s J.H.F.podle níž pan F. souhlasí, aby celé vlastnictví nemovitosti přešlo na stěžovatelku a ta uhradí panu F. částku 500 000,- Kč. Na základě této dohody podala 30. 8. 1993 navrhovatelka návrh na povolení obnovy řízení, který opřela o ustanovení §228 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Argumentovala tím, že nastaly nové skutečnosti, které bez své viny nemohla uplatnit v původním řízení, a kromě toho dnes lze provést důkazy, které nemohly být v původním řízení provedeny. Jejímu návrhu nebylo soudem prvého stupně vyhověno a zamítavý výrok potvrdil k jejímu odvolání i odvolací soud. Důvodem pro zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení byl závěr obecných soudů, že skutečnost, které se navrhovatelka dovolává, tj. uzavřené dohody z 2. 2. 1993, neexistovala v době původního soudního řízení. Nelze o ni proto opírat důvody obnovy řízení ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.
Stěžovatelka sumarizuje, že nebylo její vinou, že odvolací soud stanovil nové kritérium, avšak rozhodl okamžitě, aniž jí poskytl lhůtu k předložení potřebného důkazu. Tímto postupem porušil její právo na ochranu vlastnictví ve smyslu ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny.
V písemném vyjádření k ústavní stížnosti navrhl jak Městský soud v Praze, tak vedlejší účastník, ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice navrhovatelky s právními závěry meritorních rozhodnutí obecných soudů. Zde Ústavnímu soudu nezbývá než přisvědčit správnosti závěrů dotčeného orgánu veřejné moci (Městského soudu v Praze). Obecné soudy zcela v souladu s ustanovením §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. posoudily, že tento důvod obnovy řízení dán není. Citované ustanovení občanského soudního řádu zde uvažuje o nových skutečnostech, rozhodnutích či důkazech, které bez své viny nemohl účastník použít v původním řízení, přičemž budou-li provedeny, přivodí pro něho příznivější rozhodnutí ve věci. Tato "nova" však jsou jen takové nové skutečnosti, které existovaly již v *době původního soudního řízení a nebyly navrženy k důkazu, protože o nich prostě účastník nevěděl. Dohoda uzavřená prokazatelně navrhovatelkou až po skončení soudního řízení nemůže být tedy považována za takovouto novou skutečnost či důkaz ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Rovněž důvod přípustnosti obnovy řízení ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebyl v daném případě dán. Toto ustanovení uvažuje o nabídce důkazu, který prokazatelně existoval v době původního soudního řízení, avšak nemohl být z objektivních příčin proveden. Jestliže důvody, pro které nemohl být v původním řízení proveden, odpadly, lze jej provést. Jeho provedením pak lze docílit příznivějšího rozhodnutí pro navrhovatele obnovy řízení. Ani tento důvod přípustnosti návrhu na obnovu řízení však důkaz nabízený navrhovatelkou nesplňuje. Dohoda mezi ní a panem F., žijícím v A., byla uzavřena až po skončení soudního řízení, takže tento důkaz v době původního soudního řízení neexistoval.
Lze jen zjistit, že je pozoruhodné, že navrhovatelka nedokázala přistoupit k uzavření této dohody po celou dobu soudního sporu, ačkoliv rozhodnutí soudu prvého stupně bylo vyneseno 16. 4. 1992, odvolací rozhodnutí až 18. 12. 1992. Již odůvodnění prvostupňového rozhodnutí poukazovalo na neexistenci této dohody. Navrhovatelka ji však uzavřela až 2. 2. 1993, přičemž v procesu dokazování sama v podání z 20. 10. 1992 jasně uvedla okruh dalších oprávněných osob po zemřelém B.F., který zemřel x. y. 1970. Těmito oprávněnými osobami označila J.H.F., jakožto syna zemřelého, a jeho dva synovce P. a P.F. Sama v tomto podání uvedla, že tyto oprávněné osoby zůstaly v záležitosti nečinné. S účastníkem dohody, J.H.F., již v této době byla v písemném kontaktu, přesto s ním písemnou dohodu uzavřela až 2. 2. 1993.
Ústavní stížnost nemůže vedle skutečností shora uvedených obstát dále ani s poukazem na rozpor s čl. 11 odst. 1 Listiny. Toto ustanovení totiž uvažuje o ochraně vlastnického práva jako takového, tedy vlastnického práva již konstituovaného, již existujícího. V daném případě však zcela prokazatelně vlastníkem sporné ideální poloviny domu není navrhovatelka, která pouze tvrdí nárok vlastnického práva. Nelze dovodit ani rozpor s čl. 36 Listiny, neboť obecné soudy neodmítly navrhovatelce soudní ochranu, pouze posoudily podmínky přípustnosti návrhu na obnovu řízení. Správně dovodily, že důvody přípustnosti obnovy řízení tvrzené navrhovatelkou dány nejsou.
Vzhledem k tomu, že obsah spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 7 C 349/93, nasvědčuje tomu, že obecné soudy při rozhodování o návrhu na obnovu řízení na základě občanského soudního řádu respektovaly zásady obsažené v článcích 36, 37 a 38 Listiny, nelze ani z tohoto hlediska jejich rozhodnutí nic podstatného vytknout.
S poukazem na shora uvedené proto Městský soud v Praze nepochybil, pokud potvrdil zamítavé prvostupňové rozhodnutí ve vztahu k návrhu navrhovatelky na povolení obnovy řízení.
Z těchto důvodů proto Ústavní soud návrh stěžovatelky ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 21. ledna 1997
JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu ČR