ECLI:CZ:US:1997:1.US.8.97
sp. zn. I. ÚS 8/97
Usnesení
i
I. ÚS 8/97
Č E S K Á R E P U B L I K A
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatelů K. Š., a M. Š. obou zastoupených JUDr. ing. P. P., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 45 Ca 156/96. ze dne 26. 9. 1996, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu Rakovník. pozemkového úřadu, č. j. OPÚ 1349/92, ze dne 10. 5. 1996, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a vedlejších účastníků - Obce Jesenice. Lesů České republiky, s.p.. oblastní inspektorát Křivoklát, a Státního statku Žatec, s.p.. Žatec. Studentská 907, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelé se svým návrhem domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. 45 Ca 156/96. Citovaným rozhodnutím v rámci soudního přezkumu správního bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Rakovník. pozemkového úřadu, ze dne 10. 5. 1996, č. j. OPU 1349/92. Uvedeným
správním rozhodnutím bylo rozhodnuto podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. tak, že navrhovatelé nejsou vlastníky každý jedné poloviny nemovitostí v kat.území J.
Ve své ústavní stížnosti poukazují navrhovatelé na rozpor napadeného rozhodnutí obecného soudu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Vytýkají Okresnímu úřadu Rakovník, pozemkovému úřadu, že nepostupoval v souladu se zákonem č. 229/1991 Sb., v platném znění, pokud je odmítl zapsat jako domnělé oprávněné osoby dle §4 cit. zák.. V důsledku toho pak zcela vyloučil možnost uznat nárok navrhovatelů ve smyslu §4a odst. 3 písm. a) eventuálně písm. c) citovaného zákona.
V písemných vyjádřeních k ústavní stížnosti jak Krajský soud v Praze, tak všichni vedlejší účastníci navrhli její zamítnutí . Pozemkový fond České republiky se pak ve smyslu ustanovení §28 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. vzdal vedlejšího účastenství.
Ústavní soud především zkoumal, zda jde o návrh podaný ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Podle ustanovení §72 odst. 2 citovaného zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná běžet dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
I. ÚS 8/97
Ústavní soud považuje tuto šedesátidenní lhůtu za lhůtu procesní ve smyslu zák. č. 182/1993 Sb. Současně však pro běh lhůty je určující znění citovaného ustanovení §72, z něhož plyne, že prvním dnem šedesátidenní lhůtu je již den právní moci napadeného rozhodnutí. Protože z připojeného spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 45 Ca 156/96, Ústavní soud zjistil, že napadené rozhodnutí nabylo právní moci dnem 3 1. 10. 1996, připadl poslední den šedesátidenní lhůty na 29. 12. 1996, což byla neděle. V důsledku toho mohli navrhovatelé podat svou ústavní stížnost nejpozději následující pondělí, tj. 30. 12. 1996. Ústavní stížnost však byla podána až 8. ledna 1997.
Za takové situace nezbylo Ústavnímu soudu než návrh stěžovatelů podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené tímto zákonem.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 25. listopadu 1997
JUDr. Vladimír Klokočka. DrSc.
Soudce Ústavního soudu