ECLI:CZ:US:1997:1.US.88.97
sp. zn. I. ÚS 88/97
Usnesení
I. ÚS 88/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem v právní věci stěžovatele ing. V.P., zastoupeného JUDr. I.K., o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 1996, sp. zn. 11 Co 662/95, takto:
Návrh se o d m í t á
Odůvodnění:
Stěžovatel podal svůj návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem svým podáním ze dne 11. 3. 1997.
V návrhu ústavní stížnosti napadá stěžovatel rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo potvrzeno zamítnutí návrhu na určení vlastnictví a povinnosti vydat polovinu předmětných nemovitosti podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel polemizuje se závěry soudů a vesměs opakuje argumentaci již uplatněnou při řízení u soudu prvního i druhého
I. ÚS 88/97
stupně. Především namítá, že došlo k chybnému hodnocení žádosti o vydání nemovitosti a dovozuje, že uvedeným rozhodnutím došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále pak i některých ustanovení občanského soudního řádu či zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy ČR a zkoumá především, zda v řízení před soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle č1. 10 Ústavy ČR, a sleduje, zda byly dodrženy ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu 61. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a z dalších ustanovení Listiny základních práv a svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Z podání stěžovatele i napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě zjistil soudce zpravodaj, že návrh na vydání zemědělského majetku, konkrétně nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu v N. na LV č. 3047 pro obec a katastrální území F.R. (podrobně v rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 11 Co 662/95), uplatnila u Okresního úřadu, pozemkového úřadu v N. sestra stěžovatele L.D. Na její žádost ze dne 5. 9. 1991 jí byly nemovitosti vráceny rozhodnutím uvedeného pozemkového úřadu
1991, které nabylo právní moci dne 11. 11. 1991.
Šlo tedy o případ podle ustanovení §21 zákona č. 229/1991 Sb., který stanovil: "Je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní jen některé z nich, vydá se jim věc celá." Znamená to, že podíly oprávněných osob, které neuplatnily nárok v zákonem stanovené lhůtě, přirůstají k podílům osob, které nárok úspěšně uplatnily. V tomto směru pozemkový úřad zjevně postupoval a ve věci samé podle §9 odst. 1 a 4 rozhodl o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti.
Pro stěžovatele pak přicházena v úvahu aplikace §13 zákona č. 229/1991 Sb., který stanovil, že osoby, jejichž nároky uplatněné ve lhůtě stanovené zákonem nebyly uspokojeny, mohou nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým byla nemovitost vydána podle §9 citovaného zákona do šesti měsíců ode dne skončení lhůty v zákoně k tomu uvedené.
Soudce zpravodaj dále konstatoval podle zjištění krajského soudu, že stěžovateli bylo uděleno státní občanství České republiky ode dne 12. 11. 1992, čímž by se mohl stát osobou oprávněnou podle zákona č. 229/1991 Sb. Po tomto datu stěžovatel jako osoba oprávněná však žádné uplatnění nároku podle zákona č. 229/1991 Sb. neprovedl. Jeho podání k 10. 7. 1990 či 15. 10. 1992, jakož i žaloba ze dne 29. 10. 1992, byla učiněna v době, kdy nebyl státním občanem České republiky a nebyl tedy ani oprávněnou osobou; následné udělení občanství nemohlo vyvolat účinky platného uplatnění nároku podle §6 a §9 zákona. Skutečnost, že právo nebylo ve lhůtě uplatněno, znamená podle výslovného ustanovení §13 zákona č. 229/1991 Sb. pro stěžovatele zánik jeho práva ze zákona a pro osobu, které byl předmětný zemědělský majetek vydán katastrálním úřadem ve smyslu §21 citovaného zákona, definitivní nabytí vlastnictví k tomuto majetku.
I. ÚS 88/97
V daném případě nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo tomu, že byly porušeny ústavní principy zakotvené především v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Obnova vlastnického práva je u restitučních zákonů podmíněna splněním v zákoně uvedených podmínek a uplatněním práva zákonem stanoveným způsobem. Proto je třeba ústavní stížnost stěžovatele považovat za zjevně neopodstatněnou.
Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků svým usnesením podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 1997 JUDr . Vladimír Paul soudce Ústavního soudu