ECLI:CZ:US:1997:2.US.103.97
sp. zn. II. ÚS 103/97
Usnesení
II. ÚS 103/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele M.H., zastoupeného advokátkou JUDr. J.W., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 1 Tvno.58/97, ze dne 19. 2. 1997, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 4 Ntv 2/97, ze dne 24. ledna 1997, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Nejvyššího soudu, potvrzujícímu usnesení vrchního soudu, jimiž byla dle §. 71 odst. 3 tr. řádu prodloužena vazba stěžovatele do 30. 4. 1997, stěžovatel v podstatě namítá, že hlavní líčení bylo nařízeno po 11 měsících od podání obžaloby, že-odročená hlavní líčení se konala po několika měsících a že se důležití svědci zcela záměrně vyhýbají trestnímu řízení, což jemu nelze přičíst k tíži z hlediska délky doby trvání vazby. Dále odmítl, aby důvodem omezování jeho osobní svobody byla
II. ÚS 103/97
přetíženost a personální neobsazení soudu, jak se uvádí v odůvodnění usnesení vrchního soudu. Konečně namítal, že u něj nejsou dány důvody ani tzv. útěkové ani koluzní vazby, neboť má trvalé bydliště u svých rodičů a neexistuje jediný důkaz, že by na poště nepřebíral písemnosti jemu adresované či se nedostavil na předvolání orgánů činných v trestním řízení, to vše s tím důsledkem, že u něj nejsou splněny podmínky nejen §71 odst. 1 a 2 tr. řádu, ale i podmínky pro prodloužení vazby ve smyslu odstavce třetího uvedeného ustanovení. Z hlediska ústavního pak namítal, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle něhož má každý právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů, a stejně tak č1. 1 Ústavy, dle něhož je Česká republika právním státem, a konečně čl. 2 odst. 3 Ústavy, v němž se uvádí, že státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, do jehož pravomoci spadá rozhodování o ústavních stížnostech fyzických nebo právnických osob, jestliže tyto tvrdí, že pravomocným rozhodnutím nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva a svobody (č1. 83; 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.). Vzhledem k tvrzenému porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele nezbylo Ústavnímu soudu než se věcí zabývat. Pokud jde o porušení č1. 38 odst. 2 Listiny, nutno předeslat, že mezi kritéria hodnocení přiměřenosti délky doby trvání trestního řízení náleží složitost případu, způsob, jakým je projednáván, a zvláštní okolnosti, odůvodňující průtahy v řízení. V tomto směru Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je stíhán pro pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1; §250 odst. 1 a 4 tr. zákona, který měl spolu s dalšími obviněnými spáchat tak, že působili na J. F., aby podal nepravdivé "Přiznání k dani z přidané hodnoty" za podnikatele J.Š., které hodlali doložit jen pro tyto účely vyhotoveným daňovým dokladem firmy A. za vypracování studie s cenou celkem
II. ÚS 103/97
36.285.000,- Kč s uplatněním nároku na nadměrný odpočet ve výši
6.785.000,- Kč, a dále za pokus trestného činu podvodu podle
§8 odst. 1; §250 odst. 1 a 4 tr. zákona, který měli spáchat
tak, že v době od 12. 7. 1994 do 30. 8. 1994 pod jménem P.P., jehož občanským průkazem disponovali, objednali a dne
30. 8. 1994 převzali 24 kusů nově vyrobených osobních automobilů tovární značka Š.Favorit a Forman v celkové hodnotě 5.230.122,90 Kč, přičemž při převzetí se měli prokazovat předložením padělaných dokladů pobočky ČS v P., které si k tomuto účelu opatřili, když k vlastnímu odvozu ale nedošlo. Dále bylo ústavním soudem zjištěno, že obžaloba byla podána u krajského soudu, který usnesením ze dne 11. 7. 1995, sp. zn. 2 T 11/95, vrátil věc státnímu zástupci k došetření. Toto usnesení bylo vrchním soudem dne 27. 11. 1995, sp. zn. 4 To 104/95, zrušeno a krajskému soudu bylo uloženo, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Již dne 21. 12. 1995 bylo nařízeno hlavní líčení od 25. 4. 1996, které bylo dne 6. 5. 1996 odročeno na 9. až 17. 12. 1996 za účelem opětovného předvolání řady svědků. Také toto jednání bylo z téhož důvodu odročeno na období od 24. do 28. 3. 1997. Dále Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl vzat do vazby usnesením ze dne 10. 11. 1994, a to z důvodu §67 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu, a přestože opakovaně žádal o propuštění z vazby, byly jehož žádosti zamítány. Dvouletá vazební lhůta stěžovateli uplynula dne 9. 11. 1996 a poprvé byla prodloužena dle §71 odst. 3 tr. řádu usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 7. 1996, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 1996, sp. zn. 1 Tvno 152/92, do 31. 1. 1997, a podruhé ústavní stížností napadenými usneseními do 30. 4. 1997. Jak vyplývá ze shora uvedeného, nelze vzhledem k výčtu jednotlivých úkonů soudu, složitosti dokazování dané nejenom samou skutkovou podstatou trestných činů, ale též nutností prokazovat jejích pokus jako úmyslné jednání, jímž pachatel teprve začal uskutečňovat znaky popsané ve skutkové podstatě trestného činu, nebo jako jednání, které má bezprostřední význam pro dokonání trestného činu z hlediska času a místa, jehož znakem je i nedostatek následků, přisvědčit námitce stěžovatele, týkající se nepřiměřenosti délky
II. ÚS 103/97
II. ÚS 103/97
trvání řízení. Z hlediska další námitky, kterou stěžovatel dokumentuje porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, týkající se přetíženosti a neobsazení soudů, Ústavní soud uvádí, že je sice možné ji konstatovat, ale s tím, že je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy zakotvené v Listině byly respektovány, jak je tomu ostatně v dané věci na základě shora předeslaných skutkových zjištění v činnosti obecných soudů, v jejichž světle tato okolnost nenabyla podstatného významu. Stran nenaplnění vazebních důvodů dle §67 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu - útěkové a koluzní vazby, Ústavní soud uvádí, že vazba může být odůvodněna i jen některou z obav uvedených v §67 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu, i když o nich platí, že musí být odůvodněny skutkovými okolnostmi. Právě tyto skutkové okolnosti, odůvodňující především koluzní vazbu podle §67 písm. b) tr. řádu, jsou i podle názoru Ústavního soudu dostatečně dány stěžovatelovou hrozbou fyzické likvidace svědka J.Š. Konečně pokud jde o průtahy dané nedostavováním se svědků k výslechům u hlavního líčení, má Ústavní soud za to, že ani tato námitka z hlediska porušení ústavních principů neobstojí, neboť nelze přehlédnout, že celé vyšetřování má vazbu na obvinění, což dále znamená, že je-li stěžovatel zákonným způsobem obviněn, jsou z hlediska zákona naplněny znaky, které ho staví do jiné pozice než neobviněného občana, a to bez ohledu na presumpci neviny i možnost, že bude obžaloby zproštěn. Nejde v podstatě o nic jiného než o střet zájmů jednotlivce jako osoby obviněné ze spáchání závažného trestného činu a zájmu společnosti na tom, aby pachatelé trestných činů byli nejenom odhaleni, ale i spravedlivě potrestáni. Tento střet zájmů zákonodárce řeší kompromisem, jenž došel výrazu v §71 tr. řádu limitováním vazby lhůtami a dalšími v uvedeném ustanovení upravenými podmínkami jejího prodlužování.
Jestliže tedy v dané věci důvod vazby trvá §67 odst. 1 písm. b) tr. řádu a je tu splněna i podmínka obtížnosti věci s tím, že splněním podmínky koluzní vazby je dána i další podmínka §71 odst. 3 věta druhá tr. řádu, totiž že je tu hrozba zmaření či podstatného ztížení dosažení účelu trestního řízení,
II. ÚS 103/97
potom nejenže nebylo shledáno porušení č1. 38 odst. 2 Listiny, ale ani porušení č1. 2 odst. 3 a čl. 1 Ústavy. Ze všech shora uvedených důvodů nezbylo než ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout.
Pro úplnost Ústavní soud odkazuje též na svoje rozhodnutí ve věci IV. ÚS 215/96, kde konstatoval, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem ke zrušení napadených rozhodnutí, když jedinou satisfakcí může být pouze vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 15. 8. 1997 soudce zpravodaj