ECLI:CZ:US:1997:2.US.117.97
sp. zn. II. ÚS 117/97
Usnesení
II.ÚS 117/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou dne 2.6.1997 ve věci podání ústavní stížnosti N.V.H., zastoupeného advokátem JUDr. B.G., CSc., proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 4, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Soudce zpravodaj podle ust. §43 odst.1 písm.c),d) zák.č. 182/1993 Sb. ve znění pozdějších změn návrh odmítl, neboť jde o podání zjevně neopodstatněné a navíc podaný osobou k takovému návrhu zjevně neoprávněnou.
Dne 7.4. 1997 obdržel Ústavní soud ČR telefaxem telegrafické podání navrhovatele, které bylo v zákonné 3 denní lhůtě doplněno písemným podáním ústavní stížnosti, plnou mocí stěžovatele a dalšími listinnými důkazy.
Z písemného návrhu vyplývá, že stěžovatel byl dne 10.1. 1997 podle §15 odst.2 písm.b) zák.č. 283/1991 Sb. zajištěn a umístěn do cely předběžného zadržení.
Dne 7.2. 1997 podal právní zástupce stěžovatele k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 návrh na zahájení řízení o urychlené přezkoumání zákonnosti zbavení osobní svobody stěžovatele s návrhem na jeho propuštění.
II. ÚS 117/97
Vzhledem k tomu, že příslušný obecný soud na podání nereagoval, obrátil se právní zástupce na kancelář soudu, kde je veden jmenný rejstřík podání a zjistil, že jeho návrh, doručený dne 7.2.1997 do podatelny soudu, zde není evidován.
Na tento postup soudu podal stěžovatel stížnost k předsedovi tohoto soudu. Navrhovatel však nevyčkal skončení řízení o této stížnosti a domnívá se, že nečinností Obvodního soudu pro Prahu 4 došlo nejen k jeho vyhoštění z ČR do Vietnamu, ale především v tomto jednání, resp. v nečinnosti obecního soudu spatřuje porušení č1.5 odst.4 Evropské úmluvy o omezení lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst.l, čl. 38 odst.2 Listiny základních práv a svobod.
Z připojeného písemného sdělení Správy hlavního města Prahy, Policie ČR a cizinecké policie ze dne 29.1.1997 vyplývá, že stěžovatel byl zadržen orgány policie ve smyslu ust. §15 odst.2 písm.b) zák.č.283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a bude z území ČR vyhoštěn podle §16 zák.č. 123/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť se na území ČR v době zadržení zdržoval neoprávněně.
Z výše citovaného ustanovení §75 odst. 2 písm.b) zák.č. 283/1991 Sb. je zřejmé, že policista je oprávněn zajistit osobu, o jejímž vyhoštění bylo zahájeno řízení a je důvodné podezření, že se tato osoba nepodrobí rozhodnutí o vyhoštění nebo bude jeho výkon mařit.
Vyhoštění stěžovatele podle §16 zák.č. 123/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, znamená, že stěžovatel se na území ČR zdržoval neoprávněně a na řízení o vyhoštění se nevztahují obecné předpisy o správním řízení ( zák.č.71/1967 Sb., správní řád).
Jde tedy o případ rozhodnutí, které není přezkoumatelné
II.Ús 117/97
soudem podle §32 odst.2 zák.č. 123/1992 Sb. Této skutečnosti si byl stěžovatel vědom, když k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 podal návrh na přezkoumání zákonnosti zbavení osobní svobody a o vydání nařízení k svému propuštění.
Z č1.5 odst.1 písm.f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, (dále jen "Úmluva") ve znění protokolů č. 3,5,8 a 9, vyhl. pod č. 209/1992 Sb., vyplývá, že zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby, aby se zabránilo jejímu nepovolenému vstupu na území, nebo osoby, proti níž probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání, nepatří mezi porušení práva na svobodu a osobní bezpečnost, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem.
Podle č1.2 odst.1 dodatkového protokolu č.4 k Úmluvě je chráněno právo svobody pohybu a svobody zvolit si místo pobytu na území některého státu pouze pod podmínkou, že se na území tohoto státu zdržuje právoplatně, t.j. v souladu s jurisdikcí příslušného státu.
Protokol č.7 k Úmluvě v č1.1 odst.1 navíc uvádí, že domáhat se ochrany zakotvené v Úmluvě a dodatkových protokolech může pouze ten cizinec, který se právoplatně zdržuje na území některého státu.
Podmínka právoplatného povolení pobytu na území ČR stěžovatele nebyla splněna a bylo tedy plným právem orgánů Policie ČR postupovat proti stěžovateli způsobem, který jim ukládá zákon.
V daném případě tedy nedošlo k porušení jak citovaných čl. Listiny základních práv a svobod, tak ani č1.5 odst.4 Úmluvy, neboť každý stát musí mít možnost zákonné ochrany proti nežádoucímu vniknutí a pohybu cizích státních občanů na svém území.
II.ÚS 117/97
Soudci zpravodaji proto nezbylo, než stížnost jako zjevně neopodstatněnou a podanou osobou k takovému návrhu zjevně neoprávněnou, odmítnout. Proto nemohlo být také jednáno o návrhu na zrušení části právního předpisu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Antonín Procházka soudce Ústavního soudu
V Brně dne 2.6.1997