ECLI:CZ:US:1997:2.US.157.96
sp. zn. II. ÚS 157/96
Usnesení
II. ÚS 157/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele J.B., zastoupeného advokátkou Mgr. J.H., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 1 T 1/94, ze dne 9. 11. 1995, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího, sp. zn. 10 To 1/96, ze dne 31. 1. 1996, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 1 T 1/94, ze dne 9. 11. 1995, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 10 To 1/96, ze dne 31. 1. 1996.
Krajský soud v Ústí nad Labem naříkaným rozsudkem rozhodl, že obžalovaný J.B., je vinen trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona, trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. 1, odst. 2 tr. zákona a pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 písm. k), §219 odst. 1, odst. 2 písm. f) trestního zákona.
Odsouzen byl podle §219 odst. 2 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 roků, pro jehož výkon byl dle §39a odst. 2 písm. d) tr. zákona zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit způsobenou škodu N., na účet O.ú. v K.V., ve výši 3.600 Kč.
Podrobná skutková zjištění jsou obsažena v naříkaném rozsudku krajského soudu, jakož i v usnesení Vrchního soudu v Praze. Z nich a rovněž tak ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, 1 T 1/94, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel J.B. byl uznán vinným, že se dopustil trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona tím, že v odpoledních hodinách dne 16. 3. 1992 pod záminkou prodeje osobního vozu VAZ 2105, vylákal k cestě tímto vozem z P. do J., V.V.R., a poté jej v lese na okraji J., stříknutím neznámé tekutiny do očí, přiložením kuchyňského nože ke krku a slovními výhrůžkami, že jej usmrtí, přinutil k vydání částky 15.000 Kč a 130 DEM, které měl poškozený u sebe, jako sjednanou částku na zakoupení auta.
II. ÚS 157/96
Trestného činu omezování osobní svobody se navrhovatel dle zjištění nalézacího soudu dopustil v téže době a na stejném místě, když spoutal poškozeného R. šálou, kterou mu strhl z krku a proti jeho vůli jej takto dovezl osobním autem až na křižovatku silnic mezi obcemi Ž., S., K., kde jej prostěradlem přivázal ke stromu, a to v úmyslu poškozenému znesnadnit obranu proti dalšímu násilnému útoku, jehož cílem bylo poškozeného usmrtit.
Z trestného činu pokusu vraždy podle §8 odst. 1 písm. k), §219 odst. 1, odst. 2 písm. f) trestního zákona byl navrhovatel dle naříkaného rozsudku krajského soudu shledán vinným jednáním na místě posledně jmenovaném, když po přivázání poškozeného ke stromu na něj zaútočil kuchyňským nožem a kladívkem, po vyproštění poškozeného a jeho útěku jej opodál dostihl a znovu jej napadl nožem v úmyslu jej usmrtit a zabránit tak prozrazení předchozí trestné činnosti, spáchané vůči němu, přičemž mu způsobil celkem 8 řezných ran na obličeji, ve vlasaté části hlavy a na zadní straně krku, šest nejspíše řezných ran na pravé ruce až zápěstí, šest ran na levé ruce, bodnou ránu nožem na levém boku trupu a celkem sedm tržně zhmožděných rán ve vlasaté části hlavy a v pravém obočí, čímž mu přivodil lehké až středně těžké poranění, přičemž jen náhodou nedošlo k těžkému, případně smrtícímu poranění poškozeného. Navrhovatel dle provedeného dokazování obecných soudů svého útoku proti poškozenému zanechal až poté, co kovová část použitého kladiva spadla z násady, čepel nože se zlomila o kyčelní kost pří bodnutí do boku poškozeného, který padl k zemi a jevil známky vážného poranění.
V ústavní stížnosti, včas podané Ústavnímu soudu České republiky, navrhovatel tvrdí, že v trestním řízení došlo k celé řadě pochybení, která opravňují podání ústavní stížnosti. Naříkanými rozhodnutími obecných soudů došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho základního práva "zaručeného v čl. 8 základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku v čl. 5 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod".
Zamítáním stěžovatelových návrhů, které měly sloužit v jeho prospěch, došlo dle jeho tvrzení jak Krajským soudem v Ústí nad Labem, tak i Vrchním soudem v Praze k porušení základních zásad trestního řízení podle §2 odst. 5 trestního řádu, neboť neobjektivně byl hodnocen skutkový stav věci. Naopak, jak v přípravném řízení, tak i při hlavním líčení Krajský soud v Ústí nad Labem jednoznačně a konečně i Vrchní soud v Praze při posuzování jeho odvolání se opíral pouze a výhradně ve svých závěrech o výpověď poškozeného R., jehož výpovědi, i s ohledem na znalecký posudek z oboru psychologie, hodnotil jako naprosto přesvědčivé.
Po přezkoumání napadených soudních rozhodnutí a řízení, které jim předcházelo, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje znovu všechny námitky, jimiž se podrobně zabývaly obecné soudy.
Opětovně uvádí pochybení v ustanovení tlumočníků v přípravném řízení V.K. a K.D. s tím, že ani jeden není zapsán v seznamu tlumočníků, přičemž působili jako tlumočníci při výsleších poškozeného V.V.R., který je ukrajinské národnosti.
Ohledně námitek uváděných v tomto bodě lze odkázat na usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, čj. 1 T 44/92-424, ze dne 13. 10. 1993, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze, čj. 4 To 101/93-434, ze dne 6. 12. 1993, a to zejména na č. 1. 435 a 436, kde se
II. ÚS 157/96
Vrchní soud v Praze zabývá otázkou přibraných znalců, přičemž v jejich přibrání neshledal žádných závad. Přesto Krajský soud v Ústí nad Labem pro hlavní líčení pak ustanovil tlumočníka jazyka ukrajinského zapsaného v seznamu znalců Krajského soudu v Ústí nad Labem, a to A.S. - viz č. 1. 484. Tento tlumočník se zúčastnil hlavního líčení. Svědek a současně poškozený R. se k tomuto hlavnímu líčení nedostavil, takže žádný tlumočnický úkon nebyl prováděn. Výpověď poškozeného a svědka R., byla podle ust.. §211 odst. 2 písm. a) tr. řádu přečtena - viz č. 1. 507. Po zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, čj. 1 T 1/94-531, ze dne 15. 7. 1994, usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 3. 1995, čj. 4 To 128/94-568, bylo nařízeno znovu hlavní líčení, ke kterému byl znovu jako svědek předvolán V. V. R. a s ním i výše zmíněný tlumočník A.S. Uvedený tlumočník se k hlavnímu líčení dne 4. 9. 1995 nedostavil a vzhledem k tomu, že se osobně dostavil předvolaný svědek V. V. R. (dostavil se na předvolání z U.), bylo nutno ustanovit nového tlumočníka jazyka ukrajinského. Ustanoven byl JUDr. A.N., který je zapsán jako tlumočník tohoto jazyka v seznamu znalců a tlumočníků v Ústí nad Labem - viz č. 1. 608, který provedl tlumočnický úkon při výslechu svědka R.
Stěžovatel dále namítá, že nebyl obeznámen, stejně jako jeho právní zástupce s tím, že skutek, který byl nejdříve ve vzneseném obvinění a zahájeném trestním stíhání kvalifikován jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zákona a takto bylo provedeno i jeho seznámení s výsledky vyšetřování, se v obžalobě změnil na pokus tr. činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1,2 písm. f) tr. zákona.
S tímto namítaným nedostatkem se ale již vypořádaly obecné soudy - viz usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, čj. 1 T 49/92-424, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze, čj. 4 To 101/93-434, ze dne 6. 12. 1993, které se zabývaly mimo jiné i touto námitkou. Na změnu právní kvalifikace jednání byl tehdy obviněný J.B. i jeho obhájkyně upozorněni přípisy - viz č. 1. 461 a č. 462 výše cit. spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem. Z přípisů na č. 1. 466 - 469 je patrno, že i postup státního zástupce KSZ respektoval příslušná právní ustanovení.
Stěžovatel dále namítá, že krajský státní zástupce v obžalobě ze dne 6. 1. 1996, pod čj. 2 KV 62/92-246, navrhl vyslechnout jako svědka E.P., tato však nebyla krajským soudem slyšena.
Je pravdou, že státní zástupce navrhl v obžalobě slyšení svědkyně E.P. Tato byla obeslána a jak je patrno z připojené doručenky, zůstalo její předvolání uloženo na poště. Obžalovaný tehdy při hlavním líčení dne 13. 7. 1994 (č. 1. 515) trval na slyšení této svědkyně a současně uvedl důvody, proč na její výpovědi trvá a jaké skutečnosti by chtěl její výpovědí zjistit. Senát Krajského soudu v Ústí nad Labem tento návrh obžalovaného zamítl, jak je patrno z č. 1. 515 spisu, neboť s ohledem na citované vyjádření obžalovaného na tomto čísle listu považoval tento důkaz za nadbytečný již s přihlédnutím k tomu, že byly provedeny další důkazy a jednalo se o věc vazební.
Obžalovaný učinil návrhy na doplnění řízení, jak je patrno z protokolu o hlavním líčení na čl.. 518 a 519. Senát krajského soudu o těchto návrzích rozhodl usnesením - viz č. 1. 520, přičemž tak opět učinil v rámci možností daných trestním řádem. Co se týče námitky, že se soud opíral ve svých závěrech pouze o výpověď poškozeného R., nemůže obstát, neboť byla provedena řada důkazů dalších jako např. znalecké posudky, fotodokumentace, svědecké výpovědi a další listinné materiály, což je nakonec patrno z obsahu odůvodnění
11. ÚS 157/96
rozsudku. Přesvědčivost výpovědi svědka a poškozeného R. nebyla hodnocena pouze na základě psychologického posudku, ale v podstatě podle výpovědi tohoto svědka, kterou učinil přímo před senátem soudu, který ve věci rozhodoval.
Závěrem lze říci, že soud po provedených hlavních líčeních rozhodl tak, jak je v napadených rozhodnutích uvedeno, přičemž z důvodů napadených rozhodnutí lze zjistit, jakými úvahami se soud při rozhodnutí řídil.
Stejně tak lze odkázat na důvody, které jsou uvedeny v rozhodnutích Vrchního soudu v Praze, která jsou ve spise založena. Ústavní soud dospěl k závěru, že při rozhodování bylo vycházeno z intencí daných trestním řádem při respektování všech práv tehdy obžalovaného J.B.
Ústavní soud již několikrát vyložil - a to se týká všech námitek stěžovatele, jimiž se jednotlivě zabýval - že není oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, pokud v jejich činnosti a rozhodnutích nejsou porušeny ústavní procesní principy a zásady spravedlivého procesu vůbec, zejména ty, které vyplývají z hlavy páté Listiny základních práv a svobod.
Taková porušení v činnosti obecných soudů v daném případě Ústavní soud neshledal. Neshledal ani taková pochybení soudů, která by opravňovala tvrzení, že došlo k porušení čl. 8 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Tato zásada má význam i pro otázku hodnocení důkazů provedených obecnými soudy (zamítnutí návrhu obžalovaného na provedení důkazu výpovědí svědkyně E.P., posouzení hodnověrnosti svědecké výpovědi V. V. R. obecnými soudy). Ústavní soud nezjistil v řízení před obecnými soudy porušení ústavně procesních principů, které by mu umožňovalo zabývat se hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny.
Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost nebo správnost napadených rozhodnutí. Jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních lidských práv a svobod, zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Takový zásah však zjevně nenastal.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 8. října 1997