ECLI:CZ:US:1997:2.US.160.97
sp. zn. II. ÚS 160/97
Usnesení
II. ÚS 160/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti M.M., zastoupeného advokátem JUDr. P.Š., o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 3. 1997, čj. 12 To 8/97-1011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 7. 1996, sp. zn. 2 T 9/95, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů, jimiž byl stěžovatel uznán vinným
II. ÚS 160/97
trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák. a pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků i za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí dle§171 odst. 1 písm. c) tr. zákona dle rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 3. 3. 1994, sp. zn. 3 T 20/94, jakož i k trestu zákazu činnosti, spočívající v provozování činnosti koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej takového zboží na dobu pěti let, a dále spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu 4 roků, stěžovatel uvádí, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho základní právo na obhajobu dle č1. 40 Listiny základních práv a svobod, neboť přestože opakovaně poukazoval na stěžejní roli svědka P.R., byl návrh obhajoby na osobní výslech tohoto svědka při hlavním líčení vyřešen tím, že jeho výpověď byla přečtena jako výpověď svědka, jehož výslech by byl spojen s nemalými obtížemi, ačkoliv stěžovateli je známo, že svědek R. se převážnou část doby, během níž probíhalo hlavní líčení v předmětné věci, zdržoval v P. a byl údajně k dispozici tamním orgánům Policie. Dále stěžovatel, aniž uvedl konkrétně které základní právo nebo svoboda byly porušeny, namítl, že trest zákazu činnosti motorových vozidel mu byl uložen přesto, že usnesením Okresního soudu v Náchodě ze dne 24. 9. 1996, sp. zn. 3 T 20/94, bylo rozhodnuto tak, že soud upouští od zbytku trestu zákazu řízení motorových vozidel, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu Náchod ze dne 3. 3. 1994 v trvání 4 let pod sp. zn. 3 T 20/94, s tím, že uložení trestu zákazu činnosti napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze bránila překážka věci rozsouzené.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele spolu s připojeným spisem Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 2 T 9/95, a Okresního soudu v Náchodě, sp. zn. 3 T 20/94, a dospěl k závěru, že podstatou stěžovatelovy ústavní stížnosti je námitka nesprávné aplikace §211 odst. 2 písm. a) tr. řádu, dle kterého se protokol o výpovědi svědka přečte také tehdy,
II. ÚS 160/97
byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovením tohoto
zákona, a taková osoba zemřela nebo se stala nezvěstnou, pro
dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou, nebo onemocněla
chorobou, která natrvalo nebo pro dohlednou dobu znemožňuje její výslech. V dané věci Ústavní soud z připojeného spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 2 T 9/95, pak zjistil, že k aplikaci tohoto ustanovení dne 27. 10. 1995 u hlavního líčení došlo poté, co byla hlavní líčení nařízena na 15., 16., 17. srpna 1995 a 11. září 1995, mimo jiné odročena proto, že svědek P.R., ač obeslán, jak na adresu v T., tak na adresu v P., se nedostavil, zatímco k dalšímu hlavnímu líčení, nařízenému na 22. 9. 1995, se taktéž nedostavil, ač byl již obeslán prostřednictvím Policie v T. i v P. se žádostí o předvedení a provedení šetření ohledně místa, na kterém se zdržuje, a to s tím výsledkem, že Policie v T. sdělila: 1) že na uvedené adrese se svědek nezdržuje, je po něm vyhlášeno místní pátrání a jsou na něj vydány zatykače soudem v T. ve věci, vedené pod sp. zn. 2 T 519/93, i v K. ve věci, vedené pod sp. zn. 4 T 151/93, a za 2), že jeho současný pobyt není znám a Policie v P. po provedeném šetření sdělila, že evidencí obyvatel v P. uvedený svědek neprochází, přičemž na adrese P. bylo od jeho matky zjištěno, že syn u ní nebydlí, má být pracovně ve Z., ve V., kde pracuje v lihovaru. Na základě tohoto šetření požádal předseda senátu o předvedení svědka Policií ve Z. k jednání nařízenému na 22. 9. 1995. Znojemská policie však sdělila, že obec V. v okrese Z. neexistuje, stejně tak jako lihovar, kde by jmenovaný svědek mohl být zaměstnán, s tím, že v souvislosti s jinou trestnou činností byla zjištěna přítelkyně svědka H.J.,. Taktéž toto jednání nařízené na 22. 9. 1995 bylo soudem odročeno, a to na 13. 10. 1995 s tím, že předseda senátu opětovně požádal o předvedení, provedení šetření a podání zprávy jak Policii v T., tak v P. i ve Z., a to v souvislosti s poslední známou adresou přítelkyně uvedeného svědka, avšak znovu bezvýsledně. Dále byly učiněny dotazy na Ministerstvo
II. ÚS 160/97
vnitra ČR, sekci spojení a informatiky ohledně adresy, kde je svědek hlášen k pobytu, když výsledkem byla zpráva potvrzující adresu trvalého bydliště v T. a na Vězeňskou službu o tom, zda se jmenovaný nachází ve výkonu trestu nebo ve vazbě, rovněž bez pozitivního výsledku. Konečně pokud jde o odročené hlavní líčení na 27. 10. 1995, v jehož rámci byl proveden důkaz čtením výpovědi uvedeného svědka, pak jemu taktéž předcházel požadavek na předvedení a provedení šetření, adresovaný soudem jak na Policii v T., tak v P. i ve Z., při opětovném negativním výsledku, když ve zprávě Policie P. se výslovně uvádí, že v P. se jmenovaný nezdržuje a je po něm vyhlášeno celostátní pátrání. Za této situace má ústavní soud za to, že nejenom nebyl tento svědek k dispozici orgánům Policie v P., jak tvrdí stěžovatel ve své ústavní stížnosti, ale současně, že v dané věci byly splněny podmínky pro aplikaci §211 odst. 2 písm. a) tr. řádu, když pojem nezvěstný nutno pro účely trestního řízení chápat jinak než je tomu v o.s.ř. (§195), resp. OZ (§7 odst. 2), protože v trestním řízení jde o naplnění účelu trestního řízení při šetření právem chráněných zájmů obžalovaného a ne o statusovou věc. Jak vyplývá ze shora uvedeného, byla v dané věci učiněna všechna opatření, potřebná k tomu, aby nebyl zmařen účel trestního řízení, a zároveň aby bylo učiněno zadost právem chráněným zájmům obžalovaného včetně jeho práva na obhajobu dle č1. 40 Listiny základních práv a svobod. Protože tato skutečnost je natolik z předeslaných údajů evidentní, nezbylo ústavnímu soudu než ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.
Pro úplnost stran námitky, týkající se porušení překážky věci rozsouzené, aniž by tato byla stěžovatelem konkretizována v rovině základních práv a svobod, ústavní soud uvádí, že jde o námitku zjevně lichou, protože trest uložený rozsudkem Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 3 T 20/94, se váže na jiný skutek (trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zákona) a nemůže proto jít o překážku
II. ÚS 160/97
věci rozsouzené v dané věci (trestný čin dle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák.), jestliže tato je pojmově propojena na totožnost skutku.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 15. 9. 1997 soudce zpravodaj