ECLI:CZ:US:1997:2.US.161.97
sp. zn. II. ÚS 161/97
Usnesení
II. ÚS 161/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci návrhu navrhovatelky A.H., zastoupené advokátkou JUDr. Z.J., proti rozhodnutí místopředsedy vlády a ministra zemědělství Ing. J.L. o rozkladu, ze dne 12. 2. 1997, č.j. 423/97-1000, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 13. 5. 1997 se na Ústavní soud obrátila včas podanou ústavní stížností A.H., zastoupená advokátkou JUDr. Z.J., proti rozhodnutí místopředsedy vlády a ministra zemědělství Ing. J.L. o rozkladu, ze dne 12. 2. 1997, č.j. 423/97-1000. Navrhovatelka byla řádně zastoupena na základě plné moci. Na základě toho mohl Ústavní soud přezkoumat, zda jsou dány podmínky přípustnosti ústavní stížnosti.
Ústavní stížností je napadeno rozhodnutí o rozkladu, které vydal ministr zemědělství. Toto rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 12. 2. 1997, č.j. 423/971000, je součástí probíhajícího řízení o restitučním sporu mezi navrhovatelkou a povinnou osobou - ZD Ž. V rámci tohoto řízení bylo Krajským soudem v Ústí nad Labem zrušeno rozhodnutí Okresního úřadu T. - Okresního pozemkového úřadu ze dne 12. 2. 1996,. č. j. PÚ/233/96/Ben, a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 15. 5. 1996, sp. zn. 16 Ca 169/96, současně pozemkovému úřadu uložil opatřit si před rozhodnutím ve věci rozhodnutí příslušného ústředního orgánu státní správy o tom, zdá se jedná o nemovitosti, na které se vztahuje zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů.
Ministerstvo zemědělství - Ústřední pozemkový úřad - rozhodlo dne 29. 10. 1996, pod č.j. 2686/96-3152, že na sporné nemovitosti se výše uvedený zákon nevztahuje. Proti tomuto rozhodnutí podala navrhovatelka rozklad, který byl rozhodnutím ministra zemědělství zamítnut. V tom spatřuje navrhovatelka porušení svých základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podle názoru navrhovatelky k tomu došlo proto, že věc nebyla podle §II. ÚS 161/97
59 odst. 1 správního řádu přezkoumána v celém rozsahu, nýbrž bylo rozhodováno pouze o charakteru předmětných pozemků, nikoli o řešení vlastnických vztahů. S tím souvisí i její námitka, že neměla možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům.
Podle názoru Ústavního soudu je v tomto konkrétním případě rozhodující pro přípustnost návrhu posouzení povahy rozhodnutí ústředních orgánů státní správy podle §17 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. Toto rozhodnutí není konečným rozhodnutím restitučního sporu, nýbrž rozhodnutím o předběžné otázce, konkrétně o tom, zda se na spornou nemovitost vztahuje zákon č. 229/1991 Sb. a zda je tudíž dána příslušnost orgánů, které mají rozhodovat podle tohoto zákona. Ústavní soud se může takovými otázkami zabývat pouze za splnění podmínek stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu. Ústavní stížnost je institutem subsidíární povahy. Může nastoupit pouze tehdy, když jsou již vyčerpány všechny ostatní zákonné prostředky poskytnuté k ochraně práv stěžovatele.
V konkrétním případě bude o věci rozhodováno pozemkovým úřadem a jeho rozhodnutí může být přezkoumáno krajským soudem. Zde může stěžovatelka uplatnit své stanovisko k celé věcí. Přezkum rozhodnutí správních orgánů předběžné povahy je sice vyloučen, podle ustanovení §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř., jde však o výluku v rámci samostatného řízení. Tím není vyloučen soudní přezkum rozhodnutí správního orgánu, které se případně o takové rozhodnutí předběžné povahy opíralo. Pokud by ústavní soud rozhodl, jak stěžovatelka navrhuje, vstoupil by předem nejen do rozhodnutí pozemkového úřadu, nýbrž i krajského soudu, čímž by narušil ústavně zaručenou (čl. 81 Ústavy ČR) nezávislost jeho rozhodování. Stejně tak by překročilo své oprávnění Ministerstvo zemědělství - Ústřední pozemkový úřad, kdyby věc posuzovalo v plném rozsahu a nerozhodovalo jen ve smyslu ustanovení §17 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. a rovněž ministr zemědělství při rozhodování o rozkladu proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu. K vlastnímu rozhodnutí je příslušný pouze Okresní úřad T. - Okresní pozemkový úřad. Výše uvedeným ústředním orgánům proto nelze vytýkat, že se nezabývaly námitkami stěžovatelky, které se týkají vlastního rozhodování Okresního úřadu T. - Okresního pozemkového úřadu. K tornu je příslušný následně až Krajský soud v Ústí nad Labem.
Na tomto základě posoudil ústavní soud přípustnost ústavní stížnosti. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Toto ustanovení je základem ustálené judikatury Ústavního soudu, podle které je funkcionálně "soudní orgán ochrany ústavnosti" podle čl. 83 Ústavy ČR. Nemůže proto vstupovat do probíhajícího řízení a tím předurčovat jeho výsledek dříve, než jsou pro to splněny podmínky.
Smyslem tohoto ustanovení je zajistit, aby ústavní soud řešil jen takové situace, ve kterých již byly vyčerpány všechny ostatní možnosti ochrany základních práv a svobod. Rozhodnutí o předmětném rozkladu je sice pravomocné, je však (jako např.. rozhodnutí krajského soudu, kterým se věc vrací pozemkovému úřadu k dalšímu projednání) jen součástí probíhajícího řízení.
Podle §43 odst. 1 písm. f) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jeli podaný návrh nepřípustný. Podmínky tohoto ustanovení jsou naplněny, soudci
II. ÚS 161/97
zpravodaji proto nezbylo, než návrh odmítnout, aniž se blíže zabýval opodstatněností ústavní stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 1997 Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu