ECLI:CZ:US:1997:2.US.17.97
sp. zn. II. ÚS 17/97
Usnesení
II. ÚS 17/97 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele ing. P.A., zastoupeného advokátem JUDr. J.P., o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 1996, sp. zn. 5 To 351/96, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 1996, sp. zn. 5 To 351/96, a na odůvodnění uvedl, že stěžovatel uplatnil v trestním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8, pod sp. zn. 3 T 166/95, nárok na náhradu škody v částce 16.700,- Kč s úrokem z prodlení od 1. 1. 1994. Soud prvého stupně však usnesením ze dne 24. 4. 1996, sp. zn. 3 T 166/95, trestní stíhání podmíněně
II. úS 17/97
zastavil. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou však Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením pro opožděnost zamítl, ačkoliv stížnost opožděně podána nebyla, neboť jak vyplývá z dopisu České pošty, s. p., ze dne 9. 12. 1996, stěžovateli nebylo řádně doručeno, a to proto, že zaměstnanec pošty sám zásilku podepsal na doručence a i v listovní doručovací kartě a zásilku dne 27. 5. 1996 vhodil do schránky stěžovatele, kterému se dostala k rukám až 28. 5. 1996. Jestliže tedy dne 31. 5. 1996 podal stížnost k poštovní přepravě, učinil tak v zákonné lhůtě 3 dnů. Dále ve své ústavní stížnosti uvedl, že o chybném postupu poštovního podniku při doručení vyrozuměl Městský soud v Praze svým podáním ze dne 27. 12. 1996. Dále poukázal taktéž na vadnost rozhodnutí soudu prvého stupně, která byla předmětem jeho stížnosti, spočívající ve skutečnosti, že trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno dle ustanovení §307 tr. řádu, aniž však byly splněny podmínky tohoto ustanovení. Uvedenými postupy dle názoru stěžovatele došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Mezinárodní úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a č1. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně ve své ústavní stížnosti stěžovatel zpochybnil ústavnost ustanovení §140 odst. 1 písm. b/cc) tr. řádu s odůvodněním, že znesnadňuje přístup občana k ústavnímu soudu, neboť běh lhůty pro podání ústavní stížnosti nastává, aniž by rozhodnutí napadnutelné ústavní stížností, bylo doručeno. Konečně ve své ústavní stížnosti konstatoval problematičnost situace, pokud jde o dodržení lhůty pro podání předmětné ústavní stížnosti.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele spolu s přílohami předloženými stěžovatelem, tj. usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 4. 1996, sp. zn. 3 T 166/95, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 1996, sp. zn. 5 To 351/96, dopisem České pošty ze dne 9. 12. 1996, fotokopií listovní doručovací karty a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost neopodstatněnou, a to i kdyby souhlasil se stěžovatelem, pokud jde o včasnost jeho stížnosti proti usnesení Obvodního
II. ús 17/97
soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 4. 1996, sp. zn. 3 T 166/95, a tudíž
se ztotožnil s vadností usnesení Městského soudu v Praze, napadeného ústavní stížností, ze dne 28. 8. 1996, sp. zn. 5 To
351/96. Podstatou ústavní stížnosti totiž zůstává, že stěžovatel dosud nemá uhrazeno příslušenství, tj. úroky z prodlení z částky
16.700,- Kč od 1. 1. 1994 do zaplacení, přestože v trestním řízení uplatnil nárok na náhradu škody sestávající se nejen z částky 16.700,- Kč, ale též z úroků z prodlení. Protože ústavní stížnost je chápána jako krajní prostředek ochrany práva, kde sama nezákonnost nezakládá právo na ochranu před Ústavním soudem, má Ústavní soud za to, že za situace, kdy vlastní trestní řízení, zejména jeho zahájení, ale i zastavení, je věcí pravomoci orgánů činných v trestním řízení a nikoliv stěžovatele a kdy meritem napadeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 1996, čj. 5 To 351/96, bylo podmíněné zastavení trestního řízení a nikoliv úhrada pohledávky stěžovatele, s níž navíc mohl být i v případě odsouzení pachatele odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, a konečně, a to zejména, kdy stěžovateli nic nebrání, aby svůj nárok uplatnil občanskoprávní cestou (zejména jestli je tu dokonce naděje, že bude plněno dobrovolně, tj. mimosoudně, byl-1i již uspokojen základ pohledávky), nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout. Jinými slovy, jestliže se v dané věci jednalo o trestní řízení, ovládané zásadou oficiality, nelze přisvědčit stěžovateli, pokud tvrdí, že došlo k odepření práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny a dle č1. 6 Úmluvy, neuplatnil-li své nároky občanskoprávní cestou, ale pouze v rámci tzv. adhezního řízení, proto bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno shora ve výroku. Pro úplnost ohledně stěžovatelem namítané vadnosti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 4. 1996, sp. zn. 3 T 166/95, spočívající v porušení §307 tr. řádu, neboť došlo k podmíněnému zastavení trestního stíhání aniž byly splněny podmínky uvedeného ustanovení, jestliže obžalovaný základní škodu 16.700,- Kč uhradil, aniž však uhradil její příslušenství a aniž se dohodou k úhradě zavázal, jak předpokládá §307 tr. řádu, Ústavní soud konstatuje, že toto rozhodnutí v petitu ústavní
II. ÚS 17/97
stížnosti napadeno nebylo a navíc proti tomuto usnesení jde při 60 denní lhůtě dle §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. o ústavní stížnost opožděnou, neboť ústavní stížnost byla podána na poštu k přepravě dne 15. ledna 1997.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 27. 1. 1997 soudce zpravodaj