ECLI:CZ:US:1997:2.US.175.96
sp. zn. II. ÚS 175/96
Usnesení
II. ÚS 175/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci ústavní stížnosti J.B., zastoupeného advokátem JUDr. P.K., proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 1996, č.j. 18 Co 4/96-137, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 9. 1995, sp. zn. P448/82, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka jednání a nezl. D.T., syna L.T., zastoupeného Ú., jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Dne 25.6. 1996 se navrhovatel obrátil na Ústavní soud s ústavní stížností proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 1996, č j. 18 Co 4/96-137, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 9. 1995, sp. zn. P-448/82. Navrhovatel nebyl zastoupen v souladu se zákonem č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, avšak na výzvu soudce zpravodaje tuto vadu ve stanovené lhůtě odstranil. Na tomto základě mohl Ústavní soud přezkoumat přípustnost ústavní stížnosti.
K návrhu ústavní stížnosti se vyjádřily Městský soud v Praze prostřednictvím předsedkyně senátu JUDr. E.K. a Ú. v B., přičemž shodně konstatovaly, že s ohledem na to, že nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv, je třeba ústavní stížnost zamítnout, popř. odmítnout.
II. ÚS 175/96
pro Prahu 4 ze dne 29. 9. 1995, sp. zn. P 448/82, kterým se stanoví výše vyživovací povinnosti stěžovatele k vedlejšímu účastníku řízení, který byl při jeho zahájení nezletilý. Rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon navrhovateli k ochraně jeho práva poskytuje, nabylo právní moci 7. 5. 1996. Stížnost tedy byla v tomto případě podána včas.
To neplatí o námitkách proti obsahu pravomocných rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 4. 1882, sp. zn. 19 C 112/81, a ze dne 28. 10. 1987, sp. zn. P 448/82. V tomto bodě byla ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná podle ustanovení §43 odst. 1 písm. f) a jako podaná po lhůtě podle téhož ustanovení písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní stížnost vytýká napadeným rozhodnutím předně porušení základních práv stěžovatele ústavně zaručených v čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Pokud jde o rozhodnutí, v jehož případě byla ústavní stížnost shledána přípustnou, vytýká stěžovatel Obvodnímu soudu pro Prahu 4 (nikoli Městskému soudu v Praze), že mu odňal možnost jednat před soudem, když mu nedoručil stejnopis návrhu a předvolání k ústnímu jednání nařízenému na 9. 1. 1995, které se konalo v nepřítomnosti stěžovatele a jeho obecného zmocněnce. Protokol obdrželi oba až při příštím ústním jednání, čímž jim byla zmařena možnost vyjádřit se k provedenému důkazu výslechem matky dítěte, když předmětem řízení byla změna výše vyživovací povinnosti stěžovatele k tomuto dítěti. Dále napadl stanovení výše vyživovací povinnosti s ohledem na poměry své (vyživuje celkem pět osob) a matky uvedeného dítěte.
Pokud jde o posouzení výše vyživovací povinnosti, Ústavní soud konstatuje, že není příslušný pro rozhodování sporů vyplývajících z rodinných vztahů. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti může taková rozhodnutí přezkoumávat jen v případě, že jimi bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Vzhledem k tomu, že podmínky vyživovací povinnosti jsou stanoveny v zákoně o rodině (§85n.), neshledal Ústavní soud namítané porušení čl. 4 odst. 1 Listiny. Taková povinnost platit výživné je stanovena přímo zákonem a námitka je v tomto bodě zjevně neopodstatněná. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů (jako je zákon o rodině v daném případě) a jejich aplikace při řešení konkrétního případu,jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR. Je to v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny).
Pokud jde o námitku, že stěžovateli nebyl doručen návrh na zahájení řízení a předvolání k jednomu z ústních jednání ve věci, konstatuje Ústavní soud, že jde o pochybení, ke kterému došlo v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 4, nikoli v řízení o posledním prostředku, který zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práv. Měl tedy možnost napadnout tento nedostatek v rámci odvolání do rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4, což také využil. Městský soud v Praze v rámci odvolacího řízení tuto věc posoudil a došel k závěru, že neměla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§212 odst. 2 o.s.ř.). Stěžovatel byl jednak vyslechnut dožádaným soudem v SRN, když Obvodní soud pro Prahu 4 nechal vyhotovit překlad návrhu na zahájení řízení do němčiny (č.l. 94, 95, 104-108 spisu P 448/82), jednak se účastnil
II. ÚS 175/96
(č.l. 174 spisu P 448/82) následujícího jednání před Obvodním soudem pro Prahu 4. V tomto bodě proto Ústavní soud shledal námitku proti porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny jako zjevně neopodstatněnou, neboť v následujícím řízení byla tvrzená vada postupu řízení z hlediska vybočení z mezí ústavnosti zhojena.
Podle §43 odst. 1 písm. f) zákona o ústavním soudu, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný, popř. podle §43 odst. 1 písm. c), je-li zjevně neopodstatněný. Podmínky těchto ustanovení byly naplněny, soudci zpravodaji proto nezbylo, než návrh odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 1997 Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu