ECLI:CZ:US:1997:2.US.175.97
sp. zn. II. ÚS 175/97
Usnesení
II. ÚS 175/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele ZD M., zastoupeného advokátkou JUDr. M.M., o stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 1997, čj. 29 Ca 413/96-14,15, a rozhodnutí okresního pozemkového úřadu, referátu Okresního úřadu ve Ž. ze dne 15. 11. 1996, čj. PÚ 2842/92-4, takto:
Návrh se odmítá
Odůvodnění:
Navrhovatel se svým návrhem s odvoláním na porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR dovolával zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. V odůvodnění stížnosti uvádí, že v řízení u
I
II. ÚS 175/97
Krajského soudu v Brně bylo potvrzeno rozhodnutí správního orgánu ve věci týkající se restitučního nároku dle zák. č. 229/1991 Sb., kdy krajský soud dovodil, že účastníci správního řízení jsou oprávněnými osobami podle restitučního titulu, vymezeného ustanovením §6 odst. 1 písm. o) zák. č. 229/1991 Sb., protože původním vlastníkům nebyla vyplacena za znárodněné nemovitosti náhrada. Soud však neuznal námitku stěžovatele, že za znárodněné nemovitosti byla vyplacena náhrada uhrazením pohledávky věřiteli původních vlastníků, tj. Spořitelně a záložně v M. Stěžovatel přitom v soudním řízení předložil jako důkaz potvrzení o pohledávce ze dne 27. 5. 1996, které vystavil Majetkový úřad, Oddělení majetkových podstat v P., ze kterého vyplývá, že původní vlastníci nemovitostí nejsou v převzatých listinách vedeni jako dlužníci a nejsou ani ve zvláštní evidenci tzv. oddlužení majetku. Dle názoru stěžovatele je uvedené "potvrzení" důkazem o opaku, z něhož vyplývá, že závazek byl uhrazen, a to i přesto, že se nepodařilo doložit, kdy stát předmětnou pohledávku uhradil. Stěžovatel má tedy za to, že stát předmětné nemovitosti nezískal bez vyplacení náhrady, protože s nimi převzal nemalý dluh, který místo původních dlužníků vypořádal. Porušení čl. 95 odst. 1 ústavy ČR spatřuje stěžovatel v tom, že krajský soud přes uvedené skutečnosti dospěl k závěru, dle kterého k vyplacení náhrady mělo dojít do rukou původních vlastníků, ačkoliv zákon tuto podmínku nestanoví a interpretoval tím zákon značně úžeji než vyplývá z jeho doslovného znění.
Ústavní soud přezkoumal stížnost spolu s připojeným spisem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 413/95, a dospěl k závěru, že návrh není důvodný. Ústavní soud již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným
II. ÚS 175/97
obecným soudům a jakožto orgán ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s právními závěry krajského soudu, ke kterým krajský soud dospěl na základě předložených důkazů, zejména výše uvedeného potvrzení o pohledávce Majetkového úřadu v P., Oddělení majetkových podstat ze dne 27. 5. 1996. Správnost či úplnost skutkových zjištění či průběh řízení stěžovatel nijak nezpochybňuje. Argumenty, které staví na podporu svých tvrzení, již přitom byly projednány krajským soudem. Z připojeného spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 413/96, ústavní soud zjistil, že řízení před Krajským soudem v Brně probíhalo zcela v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Krajský soud se zabýval všemi předloženými důkazy a na základě provedeného hodnocení dospěl k závěru, že zánik pohledávky peněžního ústavu, váznoucí na předmětných nemovitostech, není vyplacením náhrady za znárodnění nemovitostí. Při svém rozhodování se řídil zákonem č. 229/1991 Sb. a ani interpretací ustanovení tohoto zákona nijak nevybočil z mezí ústavnosti, v tomto směru proto nemohlo dojít k namítanému porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v jednotlivých ustanovení o.s.ř. Pokud obecný soud postupoval v souladu s ustanovením o.s.ř., Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené tímto soudem.
Na základě shora uvedených skutečností Ústavnímu soudu proto nezbylo než stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst.
II. ÚS 175/97
1 písm. c) zák.č. 182/1993 Sb. jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 15. 12. 1997 soudkyně Ústavního soudu