ECLI:CZ:US:1997:2.US.185.97
sp. zn. II. ÚS 185/97
Usnesení
II. ÚS 185/97
Č E S K Á R E PUBLIK A
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci ústavní stížnosti I.Ž., právně zastoupeného advokátem Mgr. T.P., proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 4. 1997, čj. 1 Tvno 116/97, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 1997, čj. 3 Ntv 15/97, za účasti Nejvyššího soudu České republiky jako účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel zaslal dne 28. 5. 1997 dopis Ústavnímu soudu, který byl s ohledem na svůj obsah posouzen jako ústavní stížnost. Protože však podání nesplňovalo náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, a navrhovatel nebyl právně zastoupen, jak tento zákon vyžaduje, byl vyzván k odstranění vad. Dne 18. 7. 1997 obdržel Ústavní soud ústavní stížnost podanou prostřednictvím advokáta, Mgr. T.P.
Ústavní stížností namítá stěžovatel zejména porušení ustanovení §67 trestního řádu.
Usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 4. 1997, čj. 1 Tvno 116/97, byla navrhovateli zamítnuta stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 1997, čj. 3 Ntv 15/97, a vazba mu byla prodloužena do 11. 9. 1997 s tím, že jsou u něho nadále dány důvody vazby dle ust. §67 písm. a) trestního řádu.
Navrhovatel namítá:
Je ve vazbě pouze z důvodu dle ust. §67 písm. a) tr. ř. Je třeba přitom hodnotit konkrétní skutečnosti, které odůvodňují dikci ustanovení "uprchne nebo se bude skrývat". Toto považuje ve svém případě za nenaplněné.
Výše uvedeného trestu musí být posuzována se zřetelem ke konkrétnímu případu a lze uvažovat jen o takové výši, která reálně hrozí. Nelze mechanicky argumentovat jen odkazem na horní hranici trestní sazby, jak je stanovena ve zvláštní části trestního zákona.
Soud nemůže před skončením hlavního líčení vydávat závěry o tom, že provedené důkazy zadávají důvodnost pro předpoklad uložení vysokého trestu odnětí svobody, když toto by bylo v rozporu se zásadou presumpce neviny, která je vyjádřena v čl. 40, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Soud tuto zásadu porušuje, pokud svá rozhodnutí o vazbě odůvodňuje předpokladem, že stěžovateli bude uložen vysoký trest odnětí svobody.
Kromě zmiňovaného ustanovení čl. 40 odst. 2 Listiny stěžovatel blíže nezdůvodňuje, jaká ústavně zaručená práva stěžovatele měla být obecnými soudy porušena, nicméně uvádí v závěru, že je přesvědčen o tom, že postupy soudních orgánů vykazují rozpor s právními předpisy České republiky a Listinou, a proto navrhuje, aby výše naříkané usnesení Nejvyššího soudu ČR bylo zrušeno.
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení, Nejvyšší soud ČR.
Podstata podané ústavní stížnosti spočívá dle Nejvyššího soudu ČR v tom, že obviněný I.Ž. namítá, že u něj není dán důvod vazby podle §67 písm. a) tr. ř. a dále, že předpoklad uložení vysokého trestu je v rozporu se zásadou presumpce neviny vyjádřenou v článku 40 odst. 2 Listiny a §2 odst. 2 tr. řádu.
Tyto námitky nepovažuje Nejvyšší soud ČR za důvodné.
Obviněný I.Ž. je stíhán pro zvlášť závažné trestné činy zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, odst. 3 tr. zák. a pro trestný čin zpronevěry podle §247 odst. 1, odst. 4 tr. zák., přičemž za každý z těchto trestných činů obviněnému hrozí trest odnětí svobody od 5 do 12 let. Přitom jen pokud jde o trestný čin podle §148 odst. 1, odst. 3 tr. zák., který měl obviněný I.Ž. spáchat se spoluobviněným J.Ž. tím, že v přiznání daně z přidané hodnoty ze dne 25. 8. 1994 uvedli údaje o fingovaném obchodu a měli vylákat vyplacení odpočtu této daně ve výši 10 322 355,- Kč ke škodě České republiky. Také pokud jde o trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 tr. zák., měl jím obviněný I.Ž. způsobit škodu velkého rozsahu. Dále je obviněný stíhán pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák.
V napadeném usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 1997, sp. zn. 1 Tvno 116/97, soud zdůvodnil, v čem spatřuje důvody vazby obviněného I.Ž. podle §67 písm. a) tr. ř. Nelze ani přehlédnout, že nedošlo k žádné změně, pokud jde o konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu zjednání obviněného, které je demonstrativně uvedeno v §67 písm. a) tr. ř.
Podle názoru Nejvyššího soudu České republiky neobstojí ani námitka obviněného, že posouzení otázky hrozby vysokého trestu je v rozporu se zásadou presumpce neviny. Při takovém výkladu zákona by ustanovení §67 písm. a) tr. ř. ztratilo smysl, nehledě na to, že u obviněného je vazba odůvodněna i tím, že se obviněný opakovaně vzdaloval do Spolkové republiky Německo a do Polské republiky, a to mimo jiné v souvislosti s trestnou činností, pro niž je stíhán. V Polské republice byl obviněný dokonce několik týdnů ve vazbě.
II. ÚS 185/97
Za účelem správných zjištění si ústavní soud dále vyžádal spis 40 T 82/96. Po přezkoumání skutkového stavu, tvrzení účastníků řízení a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva, se kterou se ztotožňuje i Ústavní soud ČR, je třeba přiměřenost určité lhůty posuzovat komplexně podle okolností případu s přihlédnutím ke složitosti věci a k jednání stěžovatele a orgánů projednávajících případ.
Navrhovatel pouze pokračuje v argumentaci, která byla předmětem řízení před Nejvyšším soudem, jakož i obecnými soudy v předchozím řízení vůbec. Ústavní soud ovšem není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných trestním zákonem a trestním řádem, pokud takové porušení současně nezakládá porušení základního práva nebo svobody těchto osob zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou dle čl. 10 Ústavy.
Tato závada má význam i pro otázku hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Navrhovatel namítá, že nepovažuje za dostatečně odůvodněnou aplikaci dikce ust. §67 písm. a) trestního řádu obecnými soudy, blíže však nikterak nezdůvodňuje, v čem tuto nedostatečnost spatřuje. V této souvislosti ani neuvádí, v čem spatřuje porušení svého ústavně zaručeného práva, ani kterého.
V této souvislosti je třeba rovněž zdůraznit, že ústavní zásady soudního řízení jsou povolány chránit nejen práva navrhovatele, nýbrž musí zajistit náležité zjištění trestného činu a spravedlivého potrestání pachatele. Má-li proto soud poskytovat ochranu právům ve smyslu "fair play", dopadá ustanovení čl. 90 Ústavy, dle kterého soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, nejen na práva navrhovatele, ale i ostatních účastníků řízení.
Porušení svých ústavně zaručených práv shledává navrhovatel v porušení presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. Ani v tomto případě Ústavní soud porušení této násady neshledal a navrhovatel to ani neprokázal. Porušení presumpce neviny by muselo být shledáno a prokázáno v konkrétních postupech obecných soudů. Za ta ale nelze považovat úsudek obecných soudů o možné hrozbě vysokého trestu v souvislosti s odůvodněním vazby. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu ČR, že v opačném případě by ustanovení §67 písm. a) tr. ř. ztratilo smysl a zcela by bylo vyloučeno právo na uvážení, které toto ustanovení obecným soudům dává.
Ústavní soud není odvolací instancí, a proto nemůže pokračovat v dalším řízení o důvodnosti prodloužení trvání vazby. Nepřísluší mu to. Pro úspěch v řízení o ústavní stížnosti je rozhodující, zda pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci bylo porušeno základní právo nebo svoboda. K takovému zásahu rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR nedošlo. Navrhovatel to neprokázal u žádného z ustanovení Ústavy ČR, Listiny a mezinárodní Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod tak, aby to odůvodnilo zásah Ústavního soudu. Přitom pouze porušení základních práv a svobod může být oním důvodem, který by opodstatnil jinak ústavně výjimečně připuštěnou možnost zásahu do právního stavu zjednaného pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR).
II. ÚS 185/97
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 1997
Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu
Za správnost: