ECLI:CZ:US:1997:2.US.193.96
sp. zn. II. ÚS 193/96
Usnesení
II. ÚS 193/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, c]. 10 Ca 95/96-27, ze dne 7. 5. 1996, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí O.ú., pozemkového úřadu ve S., čj. PÚ/3299/92/K, ze dne 15. 1.1995, podané A.P., zastoupeného advokátem JUDr. J.Š., za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení a 1) O.ú., pozemkového úřadu ve S., 2) obce C., zastoupené starostou J.H., 3) VOD C., zastoupeného advokátem JUDr. V.P., jako vedlejších účastníků řízení, a o návrhu na úhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, mimo ústní jednání, takto:
Návrh s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Navrhovatel napadl ústavní stížností pravomocné rozhodnutí účastníka řízení, tj. Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), čj. 10 Ča 95/96-27, ze dne 7. 5. 1996, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí O.ú., pozemkového úřadu ve S. (dále jen "pozemkový úřad"), čj. PÚ/3299/92/K, ze dne 15.1.1995. Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 15. 7. 1996. Ústavní stížností napadené rozhodnutí nabylo právní moci 15. 5. 1996, takže od podání stížnosti uplynulo 62 dnů. Vzhledem k tomu, že poslední den lhůty připadl na sobotu 13. 7. 1996, byla stížnost shledána podanou včas podle ustanovení §57 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s ustanovením §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Navrhovatel byl zastoupen v souladu s ustanovením §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proto ústavní soud shledal přípustnou.
II. ÚS 193/96
Stěžovatel napadá rozhodnutí krajského soudu jako neústavní, neboť podle jeho názoru byla v řízení porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 4, č1. 36 odst. l -a 2 Listiny základních práv a svobod, v čl. 10 a č1. 90 Ústavy ČR a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.). Zásah do těchto práv spatřuje v tom, že krajský soud nezrušil rozhodnutí pozemkového úřadu, podle kterého se stěžovateli neobnovuje vlastnictví pozemků zapsaných v katastru nemovitostí pro k.ú. C. Stěžovatel se jako oprávněná osoba podle §4 odst. 1 a 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., dožadoval navrácení těchto pozemků z toho důvodu, že k uzavření kupních smluv na prodej těchto pozemků došlo v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Žádná z podmínek ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., nebyla pozemkovým úřadem uznána. Toto rozhodnutí krajský soud potvrdil. Nepřihlédl přitom k návrhu navrhovatele na vyslechnutí dalších svědků.
K návrhu se vyjádřil účastník řízení zastoupený předsedkyní senátu JUDr. J.H., která odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhla zamítnutí ústavní stížnosti v celém rozsahu.
Dále se vyjádřil vedlejší účastník - pozemkový úřad, který poukázal na to, že předmětem řízení nebylo namítané porušení stavebního zákona, nýbrž prokázání podmínek podle §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, a že postupoval v souladu s platnými předpisy. Rovněž tak argumenty navrhovatele odmítla obec C. Podle starosty obce C., tvrzení navrhovatele je "smět nepravd a polopravd", když kupní smlouva byla uzavřena bez nátlaku a řádně uhrazena. Kronika obce svědčí o tom, že stavba byla zahájena až v roce 1971 podle tehdejšího územního plánu a v roce 1971 se žádné zemní práce neprováděly. V obci nikdo nebyl vystěhován, ani persekuován. Potvrzení rozhodnutí krajského soudu navrhl rovněž 3. vedlejší účastník. Další vedlejší účastník, SBD S., se svého postavení vzdal.
Na základě vyjádření účastníka, vedlejších účastníků a předloženého
spisového materiálu došel ústavní soud k následujícím závěrům. V postupu krajského soudu zásah do výše uvedených základních práv neshledal. Vzhledem k tomu, že mu nepřísluší posuzovat postup orgánu veřejné moci jinak, než z hlediska zásahu do základních práv a svobod, omezil se ústavní soud na následující zjištění. Stěžovateli bylo zaručeno právo na soudní ochranu, neboť mu nebylo odepřeno domáhat se stanoveným způsobem svých práv u nezávislého a nestranného soudu podle části páté hlavy třetí o.s.ř. v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud měl krajský soud za prokázané, že nebyla splněna ani jedna z podmínek pro vydání restituce a předvolání nových svědků v tom nemohlo přinést podle jeho názoru žádné nové skutečnosti rozhodné pro výsledek řízení, nelze v tom spatřovat porušení uvedeného ústavního předpisu. Ústavní soud zastává názor, že obecným soudům musí být dán v souladu s ústavní zásadou jejich nezávislosti vždy určitý prostor pro uvážení zvláštností jednotlivého případu. Ze skutkových zjištění správního orgánu byly krajskému soudu známy argumenty pro i proti podání navrhovatele. Přihlížel přitom i k poukazům navrhovatele
y
II. ÚS 193/96
na judikaturu jiných soudů. Ústavní soud na tomto postupu krajského soudu neshledal nedostatky, které by bylo možno kvalifikovat jako porušení č1. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a které by opodstatnily jinak ústavně připuštěnou možnost zásahu do právního stavu zjednaného pravomocným rozhodnutím (čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy ČR). Navrhovatel pouze pokračuje ve své argumentaci před další soudní instancí, kterou však Ústavní soud není a podle č1. 83 Ústavy ČR ani být nemůže.
Pokud stěžovatel namítá porušení čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a č1. 10 Ústavy ČR ve spojení s č1. 6 Evropské úmluvy a spatřuje je v tom, že "české procesní předpisy jsou v rozporu s mezinárodními úmluvami o lidských právech", je třeba uvést následující. Námitka jednoinstančního soudního přezkumu úmluvy rozhodnutí jako odporující ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (č. 209/1992 Sb.) neobstojí._ Pro rozhodování Evropské komise pro lidská práva a Evropského soudu pro lidská práva je postačující, když rozhodnutí správního orgánu, který sám o sobě podmínkám čl. 6 odst. 1 Úmluvy
nevyhovuje, podléhá následné kontrole justičního orgánu, který může tomuto správnímu orgánu vnutit svůj názor. Těmto podmínkám činí naše právní úprava zadost, nehledě na to, že stěžovatelem namítaný pojem "tribunál" není evropskými orgány vyhrazen pouze pro soudy jako takové, které jsou součástí soudní soustavy určitého státu. Podle stanoviska Evropského soudu pro lidská práva to nemusí být "a court of law of the classic kind, integrated within the standart judicial machinery of the coutry "
(Judgment of 28 June 1984, Campbell and Fell, A.80, 1984, s. 29). Rovněž tak nelze uznat námitku porušení čl. 90 Ústavy ČR, kde navíc toto ustanovení samo o sobě je jen reflexem, nikoli zakotvením subjektivního veřejného ústavního práva. Sám navrhovatel přitom ani nepožaduje, aby byla zrušena ustanovení 2501 a násl. o.s.ř.
Pokud jde o námitku, že čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zaručuje soudní přezkum rozhodnutí, týkajících se základních práv, přičemž stěžovatel zde poukazuje na ochranu svého vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, nelze argumentům stěžovatele rovněž přisvědčit. Ohledně stěžovatelem namítaného porušení práva vlastnit a tudíž i nabývat majetek ústavní soud konstatuje, že v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je chráněno vlastnické právo jako takové, vlastnické právo již konstituované a tedy již existující a nikoli pouze tvrzený nárok na ně. Zde se Ústavní soud přidržuje své ustálené judikatury (Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, s. 45, sv. 3, s. 295). Pokud jde o námitku -porušení ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, je třeba přisvědčit krajskému soudu, který tuto věc neposuzoval z toho důvodu, že k vyvlastnění nedošlo a samotná "pohrůžka" vyvlastnění bez dalších okolností nemůže být hodnocena jako politický nátlak. Stejně tak ústavní soud neshledal závady v ústavnosti postupu krajského soudu při hodnocení toho, zda byl naplněn druhý nutný předpoklad vydání předmětných nemovitostí, tj. prokázání "nápadně nevýhodných podmínek ",
II. ÚS 193/96
Ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) nedává stěžovateli možnost pokračovat v uplatňování námitek proti postupu O.ú. v Č.B. a Krajského soudu tamtéž, pokud při posuzování podmínky nápadně nevýhodných podmínek uzavření kupní smlouvy nedošlo k zásahu do jeho ústavních práv. Zásah do uvedených práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a 4, č1. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 10 a čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 Evropské úmluvy (č. 209/1992 Sb.) však Ústavní soud neshledal.
Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou proto záležitostí soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR. Je to v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu proto došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a odmítnut ji podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb.
Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, nebylo podle §83 odst. 1 zákona o ústavním soudu možné, aby bylo vyhověno návrhu stěžovatele ani co do uhrazení nákladů jeho právního zastoupení.
Poučení: Proti usnesení ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 1997 Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu ČR
Za správnost vyhotovení:
-5