ECLI:CZ:US:1997:2.US.210.96
sp. zn. II. ÚS 210/96
Usnesení
II. ÚS 210/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele JUDr. Z.M., zastoupeného advokátem JUDr. Z.H., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 1996, sp. zn. 23 o 80/96, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a J.P., jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, mající předepsané náležitosti zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel namítá, že napadeným rozsudkem v záhlaví identifikovaným bylo porušeno jeho základní právo uvedené v čl. 36 odst. 1, Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění Protokolu č. 3, 5 a 8 (dále jen "Úmluva"), a dále, že došlo k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy, neboť městský soud při svém rozhodování o neplatnosti
II. úS 210/96
kupní smlouvy, uzavřené mezi stěžovatelem a paní J.P. - vedlejší účastnicí, týkající se v ústavní stížnosti blíže určených nemovitostí, zcela opomněl hodnotit listinu ze dne 23. 8. 1991, nadepsanou plná moc, obsahující jak zmocnění paní M.K., aby v zastoupení J.P. prodala předmětné nemovitosti JUDr. Z.M., tak i výslovnou akceptaci této plné moci paní M.K., přičemž podpis J.P. - vedlejší účastnice - byl ověřen ověřovací doložkou státního notářství. Dále stěžovatel uvedl, že jakýkoliv údajný rozpor mezi vůlí J.P. projevenou na listině a týkající se omylu v osobě a její skutečnou vůlí, by mohl být pouze důvodem pro odstoupení od dohody o plné moci, nikoliv pro neplatnost právního úkonu.
Městský soud v Praze jako účastník řízení odmítl, že by opomněl hodnotit listinu ze dne 23. 8. 1991 a naopak zdůraznil, že podkladem pro jeho rozhodnutí o odvolání bylo právě hodnocení této listiny, s tím, že naopak stěžovatel ve své ústavní stížnosti opomněl, o co v řízení šlo, totiž že výsledky dokazování bezpečně potvrdily, že kupní smlouva byla uzavřena někým, kdo k tomu zmocnění neměl, a navíc že tato listina měla vadu spočívající v tom, že neosvědčovala právní vztah, ke kterému by muselo dojit, aby mohla mít právní relevanci.
Stěžovatel se dále vyjádřil ke stanovisku Městského soudu v Praze, v němž v podstatě zdůraznil neudržitelnost názoru městského soudu, kterým vylučuje, aby jedna a tatáž listina byla jednak smlouvou a současně osvědčením o vzniku této smlouvy, neboť důsledně setrvává na stanovisku, že smlouva musí být nejprve uzavřena ústně, a teprve poté se osvědčí i písemně.
II. ÚS 210/96
Vedlejší účastnice J.P., ačkoliv jí byl návrh řádně doručen oproti podpisu s výzvou k vyjádření, se k návrhu nevyjádřila a stejně tak se ani nevzdala svého práva být vedlejším účastníkem.
Ústavní soud jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) vzhledem k tvrzenému porušení základních práv a svobod stěžovatelkou, tak jak předpokládá §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve spojení s čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, přezkoumal ústavní stížnost stěžovatelky spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 6 C 308/91, a dospěl k závěru, že podstatou sporu v řízení před obecnými soudy není v daném případě to, zda jedna a tatáž listina, tj. listina ze dne 23. 8. 1991, je nejen smlouvou o zastoupení, ale též i osvědčením o právu zastupovat, tedy plnou mocí, ale to, že obecné soudy na základě poměrně rozsáhlého dokazování obsahem spisu bývalého Státního notářství, sp. zn. RI 386/91, jehož součástí je taktéž listina ze dne 23. 8. 1991, dále obsahem spisu, sp. zn. 4 Nz 604/91, bývalého Státního notářství, opisem z knihy ověřovaných podpisů bývalého Státního notářství, výslechem účastníků a svědkyně K., vzaly za prokázáno, že přes existenci plné moci, resp. listiny ze dne 23. 8. 1991, jež pouze osvědčuje (nikoliv dokazuje) vznik smlouvy o zastoupení, k uzavření této smlouvy nedošlo, v důsledku čehož šlo o úkon, který nezakládá pro účastníky práva a povinnosti. Řečeno jinak, z provedených důkazů obecný soud zjistil nedostatek smlouvy o zastoupení mezi M.K. a vedlejší účastnicí J.P., a to s tím důsledkem, že M.K. byla tzv. nezmocněným jednatelem, jehož úkonem by byla vedlejší účastnice J.P. vázána jen v případě, že by takový úkon, tj. kupní smlouvu, aprobovala (srov. §25 OZ, ve
II. ÚS 210/96
znění do 31. 12. 1991), k čemuž však prokazatelně nedošlo, což stěžovatel ani sám netvrdí, a navíc opak plyne z předmětné žaloby, sepsané už 12. 9. 1991. Z důvodů shora uvedených a vzhledem k tomu, že z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 6 C 308/91, nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo porušení pravidel upravených v §120 a 132 o.s.ř., upravujících průběh dokazování a hodnocení důkazů, nedošlo proto ani k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, stejně tak jako nemohlo dojít ani k porušení zásady vázanosti soudu zákonem ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy. Za této situace ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., odmítnout.
Jinými slovy, jestliže obecné soudy v dané věci respektovaly ustanovení §120 a 132 o.s.ř., není Ústavní soud vzhledem k ústavnímu principu nezávislosti soudů zakotvenému v čl. 82 Ústavy oprávněn do jejich činnosti zasahovat.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová soudce zpravodaj
V Brně dne 16. 9. 1997