ECLI:CZ:US:1997:2.US.253.95
sp. zn. II. ÚS 253/95
Usnesení
Sp. zn. II. ÚS 253/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci 1. navrhovatele L.K., a 2. navrhovatelky J.K., obou zastoupených advokátem JUDr. I.M., o ústavní stížnosti ze dne 16. 10. 1995, došlé Ústavnímu soudu dne 23. 10. 1995, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 4. 1995, sp. zn. 10 Co 540/94, za vedlejší účasti 1. vedlejšího účastníka V.B., a 2. vedlejší účastnice J.B., takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Plzni potvrdil rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 16. 5. 1994, čj. 3 C 73/93-51, ve spojení s rozsudkem téhož soudu ze dne 18. 5. 1994, čj. 3 C 73/93-55, a zároveň uložil navrhovatelům (žalovaným) za povinnost zaplatit vedlejším účastníkům (žalobcům) na nákladech odvolacího řízení částku 2 660 Kč. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 25. 8. 1995.
V předmětné věci se vedlejší účastníci, jakožto kupující, domáhali na navrhovatelích, jakožto prodávajících, zaplacení částky 100 000 Kč, představující zálohu na koupi domu s pozemky v obci a katastru území V., jež měla být po vyplacení celé kupní ceny navrhovateli vrácena.
Navrhovatelé v průběhu celého řízení tvrdili, že předmětnou částku vrátil prvý navrhovatel dne 8. 10. 1992 krátce před polednem druhé vedlejší účastnici v restauraci ve shora uvedené nemovitosti. Toto své tvrzení navrhovatelé doložili několikerými převážně svědeckými důkazy.
Teprve až po uplynutí dalších dvou ústních jednání u Okresního soudu v Rokycanech přišla druhá vedlejší účastnice s obranou, že předmětného dne byla ošetřena pro žlučníkový záchvat MUDr. P. v nemocnici. Toto její tvrzení bylo doloženo především výslechem MUDr. P., podpůrně potom i dalšími důkazy, taktéž převážně výslechy svědků.
II. ÚS 253/95
Na základě takovéto důkazní situace navrhovatelé na základě vlastního šetření (které přes jejich návrh neprovedl soud I. stupně) navrhli v rámci odvolání a v rámci odvolacího jednání, při kterém byl vydán napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni, aby řízení bylo doplněno výslechem zdravotních sester, jež jsou uvedeny v "Denním pracovním záznamu v ambulantních službách", ze dne 8. 10. 1992, a dále i případně výslechem pacientů, kteří dle tohoto záznamu byli v uvedený den ošetřeni.
Odvolací soud provedení těchto důkazů nepřipustil s odůvodněním, že tyto důkazy jsou zcela nadbytečné.
Navrhovatelé se s tímto závěrem Krajského soudu v Plzni neztotožňují a mají za to, že krajský soud jako soud odvolací tím, že neprovedl jejich shora uvedené důkazní návrhy, odňal jim právo na soudní ochranu, jelikož byla porušena jejich procesní práva daná jim občanským soudním řádem, konkrétně právo na provedení navržených důkazů, které účastníci jsou povinni dle ust. §120 odst. 1 o. s. ř. označit k prokázání svých tvrzení. Jestliže účastníci mají důkazní povinnost ke svým tvrzením, mají na druhé straně i právo na provedení těch důkazů, které k prokázání těchto tvrzení navrhují.
Shora popsaným způsobem byla tedy navrhovatelům dle jejich názoru odňata možnost prokazovat svá tvrzení, a tím odňata práva na soudní ochranu zaručená čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Ve shora uvedené věci podali navrhovatelé spolu s ústavní stížností i dovolání. Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 28. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 657/96, dovolání odmítl.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a je v souladu s ustanovením §72 odst. 2 spolu s ust. §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, přípustná. K posuzované věci si vyžádal od Okresního soudu v Rokycanech spis; sp. zn. 3 C 73/93, a od Krajského soudu v Plzni vyjádření k ústavní stížnosti podle §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.
Ve svém vyjádření ze dne 11. 7. 1996 předsedkyně senátu Krajského soudu v Plzni uvedla, že k otázce splnění formálních podmínek ústavní stížnosti nemá připomínky. K věci samé pak odkazuje na výrok ústavní stížností napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 4. 1995, sp. zn. 10 Co 540/94, který považuje za správný, a na jeho odůvodnění s tím, že odvolací soud, pokud nevyhověl návrhu na doplnění řízení výslechem dalších svědků, postupoval podle ust. §120 odst. 1 věta druhá ve spojení s ust. §211 o. s. ř.
Ústavní soud z obsahu připojeného spisu zjistil, že navrhovatelé ve své ústavní stížnosti opakují námitky, které vznášeli již v odvolání proti rozsudku prvního stupně. Podstata námitek navrhovatelů spočívá v úvaze zabývající se důkazem zaplacení částky 100 000 Kč, představující zálohu na koupi domu a důkazní povinností.
II. ÚS 253/95
Ústavní soud, s ohledem na svoje postavení, se zabýval ústavněprávní povahou posuzované věci. Proto Ústavní soud připomíná, že již dříve vyložil (např. ve věci III. ÚS 23/93), za jakých okolností se cítí oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, a že předpokladem takového zásahu je, že obecné soudy ve svém rozhodování postupovaly v rozporu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod.
Z ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, která je expressis verbis vyjádřena v §132 o. s. ř. a odůvodňuje postup soudu předvídaný v §120 odst. 1 věta druhá o. s. ř. Proto obecný soud je povinen (současně také oprávněn) zvažovat v každé fázi řízení, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posuzuje důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Provedené důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti. Jestliže je soud povinen podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a §18 o. s. ř. dbát na rovné postavení účastníků, pak z toho vyplývá povinnost zajistit jim stejné, tj. rovnocenné, možnosti k uplatnění jejich práv, ale neznamená to povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníka. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu.
Ústavní soud neshledal, že by v řízení před Krajským soudem v Plzni bylo stěžovatelům odepřeno právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z tohoto důvodu proto Ústavní soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí, tj. návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl dle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb.
Poučení: Proti rozhodnutí ústavního soudu se nelze odvolat.
Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 12. května 1997
Za správnost