ECLI:CZ:US:1997:2.US.254.96
sp. zn. II. ÚS 254/96
Usnesení
II.ÚS 254/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 20.1.1997 soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti R.K., zastoupeného advokátem JUDr. M.K., proti rozhodnutí rektora V, ze dne 19.8.1996, čj. zn. R-66/9110/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Řádně a včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozhodnutí rektora V v B., ze dne 19.8.1996, čj.R-66/9110/96, kterým rozhodl o odvolání stěžovatele proti rozhodnutí děkana FP, V v B. Příčinou odvolání bylo nepřijetí k dennímu studiu na této fakultě.
Stěžovatel se odvolává na nález Ústavního soudu ze dne 4. 7.1996, sp.zn. III.ÚS 226/95, kterým již jednou bylo rozhodnutí rektora v této věci zrušeno. Uvádí, že i po zrušovacím nálezu Ústavního soudu rozhodl rektor novým rozhodnutím, a to obdobně jako u prvého zrušeného rozhodnutí.
II.ÚS 254/96
Napadené rozhodnutí ze dne 19.8.1996 rektor V zdůvodňuje tím, že při přezkoumání postupu děkana FP nenalezl žádné nedostatky či chyby v jeho rozhodnutí. Poukázal přitom na zákon o vysokých školách č.172/1990 Sb., statut fakulty i akademickým senátem schválené podmínky pro přijímací řízení.
Stěžovatel v tom, že nebyl přijat ke studiu, spatřuje porušení ústavní zásady rovnosti podle čl. 1, čl. 3 odst.1 Listiny. Rovněž uvádí, že bylo porušeno jeho ústavní právo na vzdělání na vysoké škole, jak je zaručeno v čl. 33 odst. 1 Listiny. Dovolává se rovněž porušení č1. 13 odst.2 písm. c) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (vyhlášeném pod č. 120/1976 Sb.) a čl. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášeném pod č. 209/1992 Sb. Konečně opakovaně negativní akt rektora hodnotí jako porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stížnost, až na opětovný akt rektora ze dne 19.8.1996, čj. R-66/9110/96, znovu vyjmenovává všechny skutečnosti, které byly obsaženy ve spise Ústavního soudu, sp.zn. III.ÚS 226/95 a které jsou rovněž obsaženy ve spise Ústavního soudu sp.zn. II.ÚS 229/95, pojednávajícím o ústavní stížnosti G.K.
Protože se jedná o závažnou problematiku řízení o přijetí ke studiu na vysoké škole a vzhledem k specifičnosti akademických orgánů, k návrhu II.senátu ÚS, které zastávalo odlišné stanovisko od stanoviska III. senátu, plénum Ústavního soudu dne 3.12.1996 přehodnotilo závěry III. senátu. Se zřetelem na úpravu obsaženou v zák.č. 172/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, statutu V, statutu FP při V a v Pravidlech pro přijímání ke studiu na FP, při dodržování zásad materiálního nařízení na právo potom dovodilo, že nelze trvat jen na formalistickém dodržování práva, aniž by bylo
II. ÚS 254/96
dotčeno dodržování takových norem chování, které jsou v souladu s cílenými obsahovými hodnotami.
Rektor, jak je již uvedeno v nálezu II. ÚS 229/95, neučinil nic víc, než že na základě skutkových nejasností založených na diametrálních rozdílech výsledků mezi zkouškou jazykovou a zkouškou všeobecnou, se snažil odstranit vzniklý rozpor, a proto v rámci ustanovené komise chtěl novou zkouškou zjistit řádný skutkový stav předpokladu uchazečů o studium na vysoké škole. Této zkoušce se stěžovatel odmítl podrobit.
Paragraf 18 odst. 2 zák.č. 172/1990 Sb., v platném znění, v řízení o přijetí na vysokou školu výslovně počítá s účastí rektora. Vysokoškolský zákon mu ukládá zvýšenou odpovědnost za rozvoj vzdělanosti a zvyšování vědecké úrovně společnosti. Jeho jednáním tedy nedošlo k žádnému porušení ústavních práv stěžovatele.
Ústavní stížnost směřující k porušení procesních pravidel přijímacího řízení proto s ohledem na skutková zjištění je s odvoláním na výše uvedenou zásadu materiálního nařízení na právo nejen zjevně neopodstatněná, ale navíc nezpůsobilá založit tvrzené porušení ústavních práv.
Rovněž tak uváděný článek 33 odst. 1 Listiny, který je obsažen v její hlavě čtvrté, vzhledem ke svému normotvornému obsahu nedosahuje síly samostatného základního práva a lze se ho dovolat pouze v mezích zákonů, které jej provádějí.
Proto bylo nutno ústavní stížnost odmítnout podle §43 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20.1.1997 JUDr. Antonín Procházka
soudce zpravodaj