ECLI:CZ:US:1997:2.US.262.97
sp. zn. II. ÚS 262/97
Usnesení
II. ÚS 262/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele JUDr. Mgr. J.K., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 1 Cdon 34/97, ze dne 17. 4. 1997, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 1996, sp. zn. 1 Cao 121/96, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 1996, čj. 27 Ca 306/94-38, a rozhodnutím Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 12. 9. 1994, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Navrhovatel se ve svém návrhu, předaném na poště k přepravě dne 21. 7. 1997, s odvoláním na porušení základních práv a svobod, chráněných v čl. 2 odst. 2, čl. 6 odst. 1, č1. 30, čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 3, č1. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž uvedl, že nesouhlasí se způsobem vedení řízení před soudy prvého i druhého stupně a s přístupem
II. ÚS 262/97
Nejvyššího soudu ČR, který nevnímal evidentní problém sporu, týkající se nároku na plný invalidní důchod.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným usnesením Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 1 Cdon 34/97, a dospěl k závěru, že se jedná o návrh podaný po lhůtě stanovené zák. č. 182/1993 Sb.
Dle ustanovení §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
V projednávané věci Ústavní soud zjistil, že Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 9. 1996, sp. zn. 1 Cao 121/96, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 4.1996, čj. 27 Ca 306/94-38, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 12. 9. 1994, č. 521107076 (o odnětí invalidního důchodu navrhovateli od 8. 11. 1994 podle ustanovení §96 odst. 1 zák. č. 100/1988 Sb. a současně byl přiznán částečný invalidní důchod podle ustanovení §37 zák. č. 100/1988 Sb.) . Dovolání Nejvyšší soud ČR dle ustanovení §243b odst. 4 o.s.ř. odmítl, neboť směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž nebylo ve smyslu ustanovení §237, 238 a 239 o.s.ř. dovolání přípustné.
Vzhledem k tomu, že z úpravy obsažené v §§236-239 o.s.ř. (přípustnost dovolání) jasně plyne, že dovolání v dané věci zákon (tj. o.s.ř.) k ochraně práva neposkytuje (srov. §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.), neboť rozsudek soudu druhého
II. ÚS 262/97
stupně potvrdil rozsudek soudu prvého stupně, je tato skutečnost důvodem, proč Ústavní soud zkoumal včasnost návrhu stěžovatele jen v poměru k pravomocným meritorním rozhodnutím Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, a nikoliv v poměru k nemeritornímu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, a současně shledal, že jde o ústavní stížnost podanou po 60 denní lhůtě stanovené v zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť ústavní stížnost byla podána na poště k přepravě dne 21. 7. 1997, přitom z připojeného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 27 Ca 306/94, Ústavní soud zjistil, že rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 1996, sp. zn. 1 Cao 121/96, jímž byl potvrzen rozsudek krajského soudu, nabyl právní moci dne 15. 10. 1996. S ohledem na shora uvedené byl návrh stěžovatele dle §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
JUDr. Iva Brožová soudkyně Ústavního soudu
f
V Brně dne 17. 10. 1997