ECLI:CZ:US:1997:2.US.292.97
sp. zn. II. ÚS 292/97
Usnesení
II. ÚS 292/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele J.H., zastoupeného advokátem JUDr. M.H., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 8 Co 610/97, ze dne 24. 4-. 1997, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 4 C 743/96, ze dne 17. 12 1996, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými byl zamítnut návrh na určení vlastnictví k nemovitostem specifikovaným blíže v jeho ústavní stížnosti, jež bylo dle stěžovatele obnoveno ve smyslu §1 zák. č. 119/1990 Sb.,. o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů ("dále jen zák. č. 119/1990 Sb."), na základě rehabilitačního usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 3 Rt 618/90, ze dne 8. 8. 1990, jímž byl zrušen
II. ÚS 292/97
výrok trestu propadnutí majetku stěžovatele, a to s odůvodněním, že stěžovatel neprokázal naléhavý právní zájem, který je předpokladem pro úspěšné uplatnění žaloby na určení vlastnictví, a dále proto, že ustanovení §23 odst. 2 zák. č119/1990 Sb. odkazuje na úpravu podmínek uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených trestů propadnutí majetku obsaženou ve zvláštním předpisem, tj. zák. č. 87/1991 Sb. Stěžovatel má pak za to, že došlo-li zrušením odsuzujících rozsudků k obnově původního právního stavu, tak jak je tomu analogicky u dědění, je nutno z této skutečnosti vyjít v tom smyslu, že úmyslem zákonodárce v případě §23 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. bylo pouze stanovení konkrétních podmínek, za jakých může dojít k předání majetku, nacházejícího se však dnem účinnosti zák. č. 119/1990 Sb. již ve vlastnictví původního vlastníka. V závěrečné části své ústavní stížnosti s poukazem na antinomii, danou zák. č. 87/1991 Sb. a §1 zák. č. 119/1990 Sb., konstatoval stěžovatel, že takové zákony, které si protiřečí, nejsou hodné právního státu a tvoří překážku k návratu českého právního řádu mezi vyspělé evropské právní řády, s tím, že je věcí Ústavního soudu, aby zjednal nápravu.
Vzhledem k tomu, že IV. senát Ústavního soudu předložil dle §23 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 20/1997 Sb., plénu Ústavního soudu k posouzení otázku, zda pravomocná soudní rozhodnutí o zrušení výroku trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci podle zák. č. 119/1990 Sb. konstituují, a to bez dalšího, nabytí vlastnictví k nemovitostem, resp. k jinému majetku, u něhož byl vysloven trest propadnutí nebo zabrání, a toto plénum pod sp. zn. Pl. ÚS st. 4/97 dospělo k závěru, jímž je soud vázán, dle kterého v důsledku existence ustanovení §23 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., jež váže úpravu podmínek uplatňování
II. ÚS 292/97
nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků na zvláštní zákon, je nutno na položenou otázku odpovědět negativně, tj. tak, že pravomocná soudní rozhodnutí dle zák. č. 119/1990 Sb. vlastnictví k nemovitostem, resp. jinému majetku sama o sobě nezakládají, potom nezbylo, než ústavní stížnost, jejíž podstatou je námitka, založená na tvrzení, že k přechodu vlastnictví došlo již samotným rozhodnutím o zrušení výroku o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci dle zák. č. 119/1990 Sb., odmítnout jako zjevně neopodstatněnou (§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Pro úplnost se dodává, že plénum Ústavního soudu se zabývalo i otázkou ústavnosti §23 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., resp. jeho rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a že i na tuto otázku odpovědělo plénum Ústavního soudu záporně, neboť smyslem ustanovení §23 je v prvé řadě také ochrana původního vlastníka vzhledem k možné námitce promlčení. Jinými slovy, jestliže §23 chrání právo každého vlastnit majetek potud, že se mu náhrady dostane v každém případě, i když nikoliv vždy cestou naturální restituce, nemůže být v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová soudce zpravodaj
V Brně dne 24. 9. 1997