ECLI:CZ:US:1997:2.US.311.96
sp. zn. II. ÚS 311/96
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA II.ÚS 311/96
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti V.M., zastoupeného JUDr. M.Š., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16.9. 1996, č.j. 13 Co 414/96-22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Soudce zpravodaj podle ustanovení §43 odst.1 písm. c) zák.č. 182/1993 Sb. návrh odmítl, neboť podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Stěžovatel podal k Ústavnímu soudu stížnost, kterou tento soud obdržel dne 11.11. 1996. Navrhovatel podanou ústavní stížností napadá usnesení Městského soudu v Praze, který jako soud odvolací potvrdil usnesení soudu I. stupně, jimž bylo podle ustanovení §104 odst.1 o.s.ř. zastaveno řízení o žalobě stěžovatele ( dříve žalobce).
Stěžovatel se podanou žalobou proti Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci (později proti Ministerstvu financí) a Pozemkovému fondu ČR domáhal určení výše ideální části privatizovaného majetku.
II.Ú S 311196
Navrhovatel tvrdí, že odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 12.4. 1994, Cpjn 102/93 a Opjn 1/93, aniž by si sám o věci vytvořil samostatný názor, a to přesto, že rozhodování obecných soudů má být nezávislé.
Stěžovatel konstatuje, že v průběhu ukončeného řízení nebyl ve věci soudem vyslechnut ani pozván k jednání, což podle jeho názoru zkrátilo jeho práva zakotvená v čl.1 a čl. 90 Ústavy a rovněž v č1.36 odst.1 a čl. 11 odst.3 a 4 Listiny základních práv a svobod.
V další části svého podání navrhovatel poukazuje na skutečnost, že §10 odst.3 zák.č. 92 /1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vylučuje možnost přezkumu privatizačních rozhodnutí Vlády ČR soudem, což je podle názoru stěžovatele v rozporu s citovanými články ústavy a Listiny základních práv a svobod.
Důvodem jeho podání je pak zejména skutečnost, že do majetku státu investoval ze svého a bez náhrady proto, aby tento majetek byl zveleben a zachován ve své podstatě. Vláda ČR v rozhodnutí o privatizaci předmětného majetku tuto skutečnost nezohlednila a současně nerozhodla o výši vlastnických podílů na privatizovaném majetku stěžovatele a dalšího spoluvlastníka.
Z napadeného usnesení soudce zpravodaj zjistil, že odvolací soud se návrhem stěžovatele zabýval, v průběhu řízení došlo ke změně žalovaného ministerstva na Ministerstvo financí a žalobní návrh zněl na určení povinnosti určit ideální část privatizovaného majetku ve výši 6/8 z privatizačního projektu PP 402 86 dvůr S.S., pro stěžovatele a pro J.J. zbývající 2/8 tohoto majetku. Dále se stěžovatel domáhal stanovení povinnosti Pozemkovému fondu ČR, aby tento byl uznán povinným sepsat a podepsat smlouvu o prodeji privatizovaného podniku ve smyslu žalobního návrhu.
II.ÚS 311/96
Odvolací soud potvrdil jak výrok soudu I. instance, tak i jeho odůvodnění pokud se týká závěrů o nemožnosti přezkumu rozhodnutí vlády o privatizaci, neboť soudní přezkum je vyloučen ze zákona ustanovením §10 odst.3 zák.č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Druhoinstanční soud rovněž neshledal důvod pro postup podle ustanovení §109 odst.1 písm.b) věta druhá a třetí o.s.ř., neboť nedostatek podmínky řízení (§7 o.s.ř.) nelze odstranit.
Navrhovatel se domáhal přezkoumání rozhodnutí o privatizaci soudem i když věděl, že toto rozhodnutí je ze zákona ze soudního přezkumu vyloučeno. Z obsahu ústavní stížnosti však není zřejmé, že by se domáhal vrácení vložených finančních nákladů jinou cestou, případně navrhoval soudu postup odůvodňující jeho majetkové nároky.
Jak již ze shora uvedeného stanoviska Nejvyššího soudu vyplývá, vývoj právní úpravy obsažené v zák.č. 92/1991 Sb., vyjadřuje zákonem sledovaný záměr, týkající se rozhodnutí o privatizaci, které probíhá mimo správní řízení a jako takové jej nelze ani přezkoumávat soudem podle části páté o.s.ř. Tento záměr zákonodárce je třeba mít na zřeteli při úvaze o výkladu a aplikaci ustanovení §10 odst.3 zák.č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Nejvyšší soud má oprávnění vydávat výkladová stanoviska k jednotlivým ustanovením zákona, která mají povahu doporučení pro jednotný postup obecných soudů. To však neznamená, že je takovým přístupem zasahováno do ingerence nezávislosti obecných soudů. Nelze proto souhlasit s názorem stěžovatele, že obecné soudy porušily čl. 36 odst.1 Listiny, pokud postupovaly v souladu se zákonem a výkladovým stanoviskem Nejvyššího soudu.
II.ÚS 311/96
Soudce zpravodaj neshledal důvod k projednání stížnosti navrhovatele, neboť napadeným usnesením Městského soudu v Praze nedošlo k porušení citovaných článků ústavy a Listiny základních práv a svobod.
Pokud se týká návrhu stěžovatele na zrušení druhé věty ustanovení §10 odst.3 zák.č. 92/1991 Sb., je nutno tento návrh rovněž odmítnout, neboť návrh na zrušení části zákona podle ustanovení §64 odst.1 písm.d) zák.č. 182/1993 Sb. sleduje způsob vyřízení podané ústavní stížnosti.
Ze všech shora uvedených důvodů byla podaná ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst.1 písm.c) zák.č. 182/1993 Sb. odmítnuta.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 17.12. 1997