ECLI:CZ:US:1997:2.US.315.96
sp. zn. II. ÚS 315/96
Usnesení
II. ÚS 315/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele J.K., zastoupeného advokátem JUDr. R.K., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 9. 1996, čj. 29 Ca 86/94-33, ve spojení s rozhodnutím O.ú. - Pozemkového úřadu B., ze dne 7. 3. 1994, čj. PÚ 5624/92-S1, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a O.ú. - Pozemkového úřadu B., L., zastoupené advokátem prof. dr. V.D., DrSc., a Pozemkového fondu ČR, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému
II. ÚS 315/96
rozsudku Krajského soudu v Brně, potvrzujícímu rozhodnutí O.ú. Pozemkového úřadu B., jímž bylo podle §9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zák. č. 229/1991 Sb."), rozhodnuto tak, že J.K., není vlastníkem pozemků blíže specifikovaných v rozhodnutí O.ú. - Pozemkového úřadu B., stěžovatel namítá, že předmětné kupní smlouvy ze dne 28. 2. 1989 splňují nejen podmínku tísně, ale i nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) uvedeného zákona. Pokud jde o posledně uvedenou podmínku, stěžovatel zdůraznil diskriminační povahu cenového předpisu, tj. vyhlášky č. 182/1988 Sb., dle něhož byla kupní cena stanovena, a to v tom smyslu, že cenové předpisy důsledně upřednostňovaly vlastnictví osobní před soukromým. Diskriminační povaha dle stěžovatele došla výrazu i konkrétně v ustanovení §14 cenového předpisu, který rozlišuje mezi nemovitostmi uvedenými v odst. 1, 2 a 3 na jedné straně a nemovitostmi uvedenými v odst. 4 a 5 na druhé straně. Z hlediska skutkového dále stěžovatel namítal, že dohodnuté peněžní plnění u předmětných kupních smluv vycházelo z §14 odst. 4 písm. i) a odst. 5, jakkoliv smlouva sama odkazuje pouze na vyhlášku č. 182/1988 Sb., s tím, že z rozhodnutí O.ú. - Pozemkového úřadu B., se dá jen nepřímo usuzovat, že dle jeho názoru kupní cena vycházela z §14 odst. 5, naproti tomu rozsudek Krajského soudu v Brně již výslovně poukazuje na §14 odst. 5. Dále stěžovatel poukázal na skutečnost, že v dané věci bylo rozhodováno dle §250f o.s.ř., který byl v mezidobí jako protiústavní zrušen, a konečně poukázal i na rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 168/95. Závěrem se stěžovatel domáhal zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno stěžovatelovo právo vlastnit majetek dle č1. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále právo na soudní ochranu dle čl. 90 Ústavy a dle čl. 36 Listiny.
Krajský soud jako účastník řízení ve svém vyjádření odmítl porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Konkrétně
II. ÚS 315/96
uvedl, že právo zakotvené v čl. 90 Ústavy nebylo napadeným rozhodnutím dotčeno, neboť soud věc projednal a rozhodl v řízení dle §2501 odst. 1 a násl. o.s.ř. Zrovna tak nelze dle názoru krajského soudu ze skutečnosti, že nebylo obnoveno vlastnické právo stěžovatele, dovodit porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, a pokud jde o porušení č1. 11 Listiny, krajský soud uvedl, že tímto ustanovením je chráněno pouze vlastnické právo již existující a nikoliv tvrzený nárok na ně. Ohledně §250f o.s.ř. krajský soud konstatoval, že se jednalo o platné ustanovení o.s.ř. v době rozhodování, jehož použití krajský soud řádně ve svém rozhodnutí odůvodnil. Konečně z hlediska nápadně nevýhodných podmínek krajský soud uvedl, že za rozhodující považuje skutečnost, že náhrady dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., byly stejné pro každého s tím, že kupní cena v té době musela být v souladu s cenovými předpisy.
O.ú. - Pozemkový úřad B., jako vedlejší účastník řízení uvedl, že pojem nápadně nevýhodných podmínek není nikde definován a že za něj lze považovat nejen kupní cenu v rozporu s cenovými předpisy, ale i jiné okolnosti, které prodávajícího poškozují, zejména při srovnání s podmínkami u obdobných smluv. V daném případě, uvedl vedlejší účastník, činila cena 0,40 Kč za 1 m2, což byla jediná cena, za kterou se pozemky prodávaly. Dále vedlejší účastník uvedl, že cena, přesahující cenový předpis, by činila kupní smlouvu dle ustanovení §399 odst. 2, ve spojení s §39 tehdy platného OZ, neplatnou. Protože kupní smlouvy, které uzavřel otec stěžovatele, se nijak nelišily od obdobných smluv, nelze dle vedlejšího účastníka usuzovat na smlouvy uzavřené v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu §6 odst.1 zák. č. 229/1991 Sb.
Vedlejší účastník L., ve svém vyjádření zdůraznil, že pozemky byly odkoupeny na základě kupních smluv za cenu stanovenou dle vyhlášky č. 182/1988 Sb. s tím, že stanovení vyšší ceny bylo znemožněno §39 OZ, tj. sankcí neplatnosti kupní smlouvy. Dále uvedl, že kupní cena byla sice nižší než cena tržní
II. ÚS 315/96
u předmětných smluv, nicméně že nelze posoudit, zda byla současně cenou nápadně nevýhodnou. Dále vedlejší účastník poukázal na okolnost, že podmínky prodeje u kupní smlouvy, uzavřené s otcem stěžovatele, byly shodné s podmínkami u jiných subjektů s tím, že z pohledu stěžovatele by buď všechny smlouvy z předmětného období byly uzavřeny za nápadně nevýhodných podmínek nebo byly neplatné. Zcela v závěru vedlejší účastník poukázal na okolnost, že jde o pozemky zastavěné, které nelze vydat ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zák. č. 229/1991 Sb.
Pozemkový fond ČR se přípisem ze dne 21. 1. 1997 vzdal svého práva být vedlejším účastníkem řízení ve smyslu ustanovení §28 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 86/94, a O.ú. - Pozemkového úřadu B., PÚ 5624/92-S1, a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, neboť zda jde o splnění nápadně nevýhodných podmínek či nikoliv, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností daného případu. Jen z toho, že kupní cena byla mezi smluvními stranami stanovena podle cenových předpisů z doby nesvobody, nelze totiž bez dalšího dovodit neadekvátnost peněžitého plnění ze smluv a tím i existenci nápadně nevýhodných podmínek. Jinými slovy, u úplatných smluv jde především o posouzení toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost vzájemných plnění, což v dané věci znamená nutnost zkoumat, zda poskytnuté plnění otci stěžovatele v porovnání s předsmluvním vztahem významně a zjevně otce znevýhodňovalo. Oba rozhodující orgány se touto otázkou zabývaly a poukázaly na skutečnost, že stěžovatel v tomto směru žádný důkaz nenabídl, že pozemky byly v době uzavírání kupních smluv již zastavěny rozestavěným výrobním areálem včetně přístupových cest (z čehož na druhé straně správně dovodily splnění znaku tísně) a že cena byla cenou maximální. Za této situace má Ústavní soud za to, že rozhodnutím krajského soudu nebylo porušeno žádné z ústavně zaručených základních práv a svobod s tím, že tato
II. ÚS 315/96
skutečnost je natolik evidentní, že nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout (srov. obdobně IV. ÚS 71/96; IV. ÚS 149/94, ale i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 1993, sp. zn. 3 Cdo 47/92, uveřejněný pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Sama okolnost, že bylo rozhodováno dle ustanovení §250f o.s.ř., které bylo následně jako protiústavní zrušeno, na shora uvedeném nic nemění, neboť Ústavní soud vychází z principu materiálního nazírání na právo, kterému jsou jakékoliv formální přístupy cizí, a to v tom smyslu, že jeho úkolem je zasahovat do pravomoci obecných soudů pouze tam, kde lze očekávat i změnu z hlediska vlastního merita věci (obdobně viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Sch. z roku 1988, A-140).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 18. 9. 1997 soudce zpravodaj