ECLI:CZ:US:1997:2.US.324.96
sp. zn. II. ÚS 324/96
Usnesení
II. ÚS 324/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatelky ing. Z.Š., zastoupené advokátem JUDr. J.B., o stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 28 Co 191/96, ze dne 18. 4. 1996, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a G. v K., jako vedlejšího účastníka, zastoupeného advokátem JUDr. J.M., takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svým návrhem domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Kolíně, čj. 13 C 1597/95-12, ze dne 5. 12. 1995 tak, že
II. ÚS 324/96
návrh, aby žalované G.v K., bylo povinno zaplatit stěžovatelce částku 15.150,- Kč s příslušenstvím, byl zamítnut.
V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že dne 16. 1. 1995 žalobkyni (nyní stěžovatelce) byl okamžitě žalovaným zrušen pracovní poměr. Stěžovatelka podala žalobu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, která byla vedena u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 C 224/95. Tento spor skončil smírem, schváleným soudem usnesením ze dne 23. 6. 1995, čj. 8 C 224/95-16, poté, co žalovaný odvolal s výslovným souhlasem žalobkyně okamžité zrušení pracovního poměru a účastníci se dohodli, že pracovní poměr končí dohodou ke dni 15. 7. 1995. Dle názoru krajského soudu však žalovaný nemohl platně odvolat okamžité zrušení pracovního poměru a projev vůle účastníků v soudním smíru vyložil tak, že tito se dohodli na neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Pokud tedy žalobkyně požadovala náhradu za poměrnou část dovolené za rok 1995 při trvání pracovního poměru do 15. 7. 1995 a vyplacení poloviny 13. platu podle vládního nařízení č. 76/1994 Sb., tyto nároky jí nevznikly, neboť došlo k neplatnému rozvázání pracovního poměru, a v tom případě může soud přiznat jen nároky podle ustanovení §61 zákoníku práce.
S tímto závěrem stěžovatelka nesouhlasí, tvrdí, že její pracovní poměr trval nepřetržitě až do 15. 7. 1995, zaměstnavatel jí však neumožnil přes žádost ze dne 19. 1. 1995 pokračovat v práci. Dobu, po kterou nemohla stěžovatelka práci vykonávat, je proto nutné považovat za překážku v práci způsobenou zaměstnavatelem. Ve vazbě na ustanovení §100, 101 odst. 2 zákoníku práce, ustanovení §40 odst. 1 písm. a) vl. nařízení č. 108/1994 Sb., §11Ob odst. 2 zákoníku práce a vládní nařízení č. 76/1994 Sb. jí přísluší náhrada mzdy za nevyčerpanou poměrnou část dovolené a další tzv. 13. plat. Skutečnost, že tyto důvody krajský soud neuznal, považuje stěžovatelka za porušení č1. 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR a č1. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť krajský soud se při nalézání práva neřídil
II. ÚS 324/96
zákonem, nesprávně vyložil ustanovení §61 zákoníku práce a porušil tak zásady nestranného a spravedlivého procesu, přičemž současně zákonným právům stěžovatelky neposkytl ochranu.
Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že i když se stěžovatelka dovolává toho, že soud nerozhodl podle zákona, námitky stěžovatelky směřují pouze proti výkladu stejného zákona, o nějž se ona i soud opírá a v dalším odkázal na odůvodnění rozsudku.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření poukázal na skutečnost, že stěžovatelka využívá institutu ústavního soudnictví k dalšímu přezkoumání žaloby, a dovodil, že stěžovatelce byla způsobem stanoveným zákonem poskytnuta soudní ochrana, stěžovatelka měla možnost domáhat se svého domnělého hmotného nároku zákonem stanoveným postupem u nezávislého soudu (čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny), který v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy vyložil zákon.
Ústavní soud přezkoumal návrh spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Kolíně, sp. zn. 13 C 1597/95, a souvisejícím spisem téhož soudu, sp. zn. 8 C 224/95, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, že není soudem nadřízeným obecným soudům ani vrcholem jejich soustavy, a proto také nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dozoru nad jejich činností za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Z ústavního principu nezávislosti soudů (č1. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v ustanovení §132 o.s.ř. Pokud obecné soudy respektují podmínky dané citovaným ustanovením, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů těmito soudy.
Ústavní soud v dané věci neshledal, že by došlo k porušení
II. ÚS 324/96
principů obsažených v hlavě páté Listiny, neboť obecné soudy při dodržení postupů stanovených o.s.ř., zejména v ustanovení §132, o nároku stěžovatelky řádně jednaly a na základě provedeného dokazování rozhodly tak, že jí nepřísluší ani nárok na poměrnou část dovolené za rok 1995, ani nárok na vyplacení poloviny 13. platu, a to proto, že došlo k neplatnému rozvázání pracovního poměru, které zakládá pouze nároky dle §61 zákoníku práce, tj. nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku. Ve skutečnosti, že návrhu stěžovatelky nebylo vyhověno a že se stěžovatelka neztotožňuje s právním názorem vysloveným v rozhodnutí, nelze spatřovat porušení namítaných článků Ústavy ČR a Listiny a dovozovat opodstatněnost ústavní stížnosti, zejména zváží-li se, že Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí. Navíc podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry krajského soudu, kdy stěžovatelka uplatňuje tytéž námitky, které již byly projednány obecnými soudy a s nimiž se tyto soudy vypořádaly.
Ostatně dlužno dodat, že i kdyby Ústavní soud nesdílel jak právní názor vyslovený v řízení, které bylo výchozím pro napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 18. 4. 1996, sp. zn. 28 Co 191/96, tj. v řízení, vedeném u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 C 224/95, o žalobě o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, ohledně možnosti vzít platně zpět okamžité zrušení pracovního poměru či ohledně možnosti uzavřít v takovémto řízení soudní smír, tak názor Krajského soudu v Praze v napadeném rozhodnutí, dle kterého je nutné tento smír chápat jako projev vůle, kterým se účastníci řízení dohodli na neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, pak sama tato skutečnost s ohledem na platnou právní úpravu obsaženou zejména v §53, §64, §61 zákoníku práce nic nemění na tom, že po skončení pracovního poměru stěžovatelce nevznikl uplatněný nárok na náhradu poměrné části mzdy a část dalšího tzv. 13. platu, jehož se v řízení pravomocně skončeném napadeným rozsudkem dovolávala.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti i okolnost, že ani
II. ÚS 324/96
nesprávné právní posouzení nemůže být samo o sobě důvodem ke zrušení rozhodnutí obecného soudu Ústavním soudem (srov. judikaturu Ústavního soudu, např. III. ÚS 205/97, IV. ÚS 43/94, II. ÚS 285/95), nezbylo Ústavnímu soudu než stížnost dle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 15. 12. 1997 soudkyně Ústavního soudu