ECLI:CZ:US:1997:2.US.338.96
sp. zn. II. ÚS 338/96
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA II.ÚS 338 / 96
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou dne 29.9. 1997 ve věci ústavní stížnosti Z.Z., zastoupeného advokátem Mgr. J.Č., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4.10. 1996, sp.zn. 11 Cmo 175/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas podaným návrhem domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4.10. 1996, sp. zn. 11 Cmo 175/96, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.4. 1996, sp. zn. I. Odon 7/96/Hu. Ve svém původním návrhu ze dne 5. prosince 1996 označuje svůj návrh stížností na porušení zákona a Ústavní soud žádá o posouzení a zaujetí stanoviska proto, že mu jiný opravný prostředek nezbývá.
K výzvě na odstranění vad podání byl Ústavnímu soudu dne 13.1. 1997 doručen doplněný návrh odstraňující vytýkané formální vady.
Rozsudkem vrchního soudu ze dne 4.10. 1996, sp. zn. 11 Cmo 175/96, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, tj. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. února 1993, sp. zn. 15 Cm 773/92, podle kterého byl
II. ÚS 338/96
stěžovatel - žalovaný povinen do 3 dnů od právní moci rozsudku vyklidit nebytové prostory umístěné v domě v H. - vchod nalevo z pohledu čelem k objektu o výměrách 43 m2 prodejní plochy, 48 m2 skladové plochy a 10 m 2 ostatní plochy.
Dlouholetý soudní spor, ve kterém byla vydána řada rozhodnutí, meritorně spočíval na námitkách stěžovatele, že mu podle ustanovení §15 zák.č. 427/1990 Sb. vzniklo právo vůči žalobkyni, jako vlastnici domu, na uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor. Rozpor, spočívající v tom, zda tento nájem měl být uzavřen na dobu dvou nebo pěti let, s konečnou platností vyřešil Nejvyšší soud ČR výše citovaným rozsudkem, který stanovil, že žalovanému svědčilo právo pouze na uzavření nájemní smlouvy na dobu dvou let. Tento právní názor byl nucen převzít i vrchní soud ve výše citovaném rozsudku. Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého citovaného rozsudku současně konstatoval, že žalovaný - stěžovatel by musel svého práva vyplývajícího z ustanovení §15 zák.č. 427/1990 Sb. využít, což však náležitým způsobem neučinil.
Doplněný návrh ústavní stížnosti se však týká pouze a výslovně toho, že žalobkyně ve sporu před obecnými soudy tím, že v roce 1995 prodala nemovitost, ve které se nachází nebytová prostora, společnosti V., s. r. o., ztratila věcnou legitimaci ve sporu. Žalobkyni nemělo být v jejím žalobním návrhu vyhověno, a to pro nesoulad s hmotným právem. Stěžovatel vytýká oběma soudům, tj. Nejvyššímu soudu ČR i vrchnímu soudu, že opomenuly vyzvat nového vlastníka nemovitosti, aby nastoupil namísto dřívějšího vlastníka, a tím že vyslovil chybný právní závěr, když rozhodnutí bylo vydáno ve prospěch někoho, kdo již nebyl ve věci legitimován.
V rozhodnutí obou soudů stěžovatel spatřuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy.
II.ÚS 338/96
Stěžovatelem je tedy namítána vada řízení pře odvolacím i dovolacím soudem. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem, že se o vadu řízení jedná, není však odvolacím orgánem obecných soudů, aby podobné vady řízení reparoval. Vada řízení mohla být kdykoli v průběhu odvolacího i dovolacího řízení stěžovatelem namítnuta, což neučinil. Ve svém původním návrhu ústavnímu soudu stěžovatel naopak uvedl, že to, že Nejvyšší soud ČR nesouhlasí s právním názorem vrchního soudu o délce pronájmu, je pro něho nepodstatné, stejně tak jako vyklizení prostor, ve kterých již více jak 4 roky nepodniká a kdy je má žalobkyně plně k dispozici.
Ve stížnosti uvedená vada řízení tedy neměla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jak to má na mysli ustanovení §212 odst. 2 o. s. ř.
Pro úplnost je nutno odkázat i na znění §216 odst. 1 o. s. ř. v jeho vztahu na §92 citovaného zákona.
K žádnému tvrzenému porušení ústavních práv ze strany obecných soudů nedošlo, také již s přihlédnutím k tomu, že stěžovatel žádné námitky procesního rázu u těchto soudů neuplatnil. Naopak byl Nejvyšším soudem ČR poučen o možnosti uplatňovat svůj nárok podle §15 zák.č. 427/1990 Sb. v platném znění i soudní cestou, což také neučinil.
Soudce zpravodaj byl tedy nucen mimo ústní jednání návrh odmítnout podle ustanovení §43 odst.1 písm. c) zák.č. 182/1993 Sb., jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
Soudce Ústavního soudu
V Brně dne 29.9. 1997