ECLI:CZ:US:1997:2.US.349.96
sp. zn. II. ÚS 349/96
Usnesení
Sp. zn. II. ÚS 349/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci ústavní stížnosti společnosti Š., zastoupené advokátem JUDr. B.M., proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 245/95, ze dne 6. 9. 1996, ve spojení s rozhodnutím RO ZP, ze dne 14.3.1995, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a RO ZP, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelka se obrátila na Ústavní soud s ústavní stížností proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 245/95, ze dne 6. 9. 1996, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí RO ZP, ze dne 14. 3. 1995, písemně vyhotoveného dne 18. 4. 1995. Předmětem soudního řízení byla žádost o vrácení přeplatku na pojištění ve výši 222.951,- Kč, neboť podle názoru stěžovatelky se maximální vyměřovací základ pojistného na pojištění musí vztahovat nejen na osoby samostatně výdělečně činné, jak tvrdí vedlejší účastník, nýbrž i na zaměstnance.
Tím je podle názoru stěžovatelky porušen čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), neboť zákonem ČNR č. 592/1992 Sb., o pojistném na pojištění, ve znění pozdějších předpisů, dochází ke zvýhodnění osob samostatně výdělečně činných na úkor zaměstnanců. Toto zvýhodnění spočívá v tom, že je jim stanoven maximální vyměřovací základ pro výpočet pojistného na pojištění. Zaměstnanci při souběhu příjmů ze zaměstnání a ze samostatné výdělečné činnosti takový základ nemají, čímž dochází k porušení jejich rovnosti ve vztahu k samostatně výdělečně činným osobám.
Dále je porušen čl. 4 odst. 3 Listiny, podle kterého zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, což podle
stěžovatelky znamená, že maximální vyměřovací základ by měl být stanoven pro všechny druhy příjmů, popř. i při jejich souběhu shodně. Podle právní úpravy však tomu tak není. Navíc napadla i tu skutečnost, že takový maximální základ není stanoven ve vztahu k zaměstnancům, kteří dosahují vyšších příjmů.
Svou ústavní stížnost stěžovatelka spojila s návrhem na zrušení ustanovení §2 odst. 2 zákona ČNR č. 592/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník a vedlejší účastník řízení. Oba shodně navrhli zamítnutí ústavní stížnosti a odkázali na odůvodnění svých rozhodnutí.
Ústavní stížnost byla podána prostřednictvím advokáta a byla podána včas. Ústavní soud proto přezkoumal další podmínky přípustnosti návrhu ústavní stížnosti. Podle §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost oprávněna podat právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Z tohoto ustanovení vyplývá, že ústavní stížnost sice může podat i právnická osoba, ovšem jen za podmínky, že bylo zasaženo bezprostředně do jejích základních práv nebo svobod. V daném případě se však stěžovatelka jako zaměstnavatel domáhá ochrany před zásahem do rovnosti v právech podle čl. 1 Listiny a do rovnosti při zákonném omezení základních práv a svobod podle čl. 4 odst. 3 Listiny. Zásah spočívá podle jejího názoru v tom, že zákon činní neodůvodněné rozdíly mezi zaměstnanci, popř. zaměstnanci vyvíjejícími též samostatnou výdělečnou činnost a osobami samostatně výdělečně činnými, popř. mezi zaměstnanci s vyššími příjmy a osobami samostatně výdělečně činnými. Porušení rovnosti tedy nespatřuje v zásahu do svého postavení zaměstnavatele ve vztahu vůči někomu jinému, nýbrž se dovolává zásahu do postavení svých některých zaměstnanců s vyššími příjmy. Z ústavní stížnosti, ani z návrhu na zrušení ustanovení §2 odst. 2 zákona ČNR č. 592/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nevyplývá, že by se stěžovatelka domáhala ochrany před bezprostředním zásahem do svých vlastních základních práv a svobod. Sama stěžovatelka zaměstnancem není a dovolává se proto ochrany základních práv a svobod pro subjekt od ní odlišný. Na tom nemůže změnit to, že domnělý zásah směřuje proti fyzickým osobám, které jsou vůči stěžovatelce v zaměstnaneckém poměru.
V případě předmětného podání proto stěžovatelka nesplňuje podmínky pro podání návrhu na zrušení zákona, ani návrhu na podání ústavní stížnosti. Podle výše uvedených ustanovení zákona o Ústavním soudu ve spojení s jeho §43 odst. 1 písm. d) jde o návrh podaný právnickou osobou, která není aktivně legitimována k jeho podání. Jedná se proto o návrh podaný někým zjevně neoprávněným. V tomto případě se jedná o vadu návrhu, kterou není možno odstranit. Proto se již dále ústavní soud nezabýval splněním dalších podmínek pro podání ústavní stížnosti, zejména meritorně nezkoumal, zda se lze dovolávat rovnosti v právech podle čl. 1 Listiny, když se v daném případě jedná o stanovení povinnosti platit pojistné, a zda došlo k porušení čl. 4 odst. 3 Listiny z hlediska toho, zda zaměstnanci a osoby samostatně výdělečně činné spadají do stejné kategorie plátců pojistného, kteří "splňují stanovené podmínky" z hlediska svého postavení, zdroje příjmů, vlastního rizika, které při jeho dosažení nesou, zdrojů, které k dosažení příjmů ze svého vynakládají atd.
Podle §43 odst. 1 písm. d) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne,
jde-li o návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Podmínky tohoto ustanovení jsou naplněny, soudci zpravodaji proto nezbylo, než návrh odmítnout. Z těchto důvodů nejsou splněny podmínky pro postup podle §78 odst. 1 téhož zákona a návrh zrušení ustanovení §2 odst. 2 zákona ČNR č. 592/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako akcesorický sdílí osud návrhu jako celku.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
Předseda Ústavního soudu
V Brně dne 17. září 1997
Za správnost