ECLI:CZ:US:1997:2.US.358.96
sp. zn. II. ÚS 358/96
Usnesení
II. ÚS 358/96 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci ústavní stížnosti F., zastoupené advokátkou JUDr. E.J., proti usnesení MSZ v B., ze dne 24. 10. 1996, sp. zn. 4 Zt 2410/96, kterým bylo potvrzeno usnesení vyšetřovatelky MÚV Policie ČR, č.j. ČVS/MW: 535/30-96, ze dne 21. 8. 1996, kterým bylo rozhodnuto o odložení věci, za účasti MSZ v B., jako účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:
Návrh s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Navrhovatel napadl ústavní stížností pravomocné usnesení MSZ v B., ze dne 24. 10. 1996, sp. zn. 4 Zt 2410/96, kterým bylo potvrzeno usnesení vyšetřovatelky MÚV Policie ČR, č.j. CVS/MVV: 535/30-96, ze dne 21. 8. 1996, kterým bylo rozhodnuto o odložení věci trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 2 tr. z., kterého se měl dopustit J.Ř. ke škodě navrhovatele tím, že od něj odebral na základě falešného platebního příkazu litinový plynový kotel v hodnotě 156.873,- Kč, který následně prodal zákazníkovi, peníze si ponechal pro svoji potřebu a přes početné urgence navrhovateli nezaplatil.
Vyšetřovatelka MÚV Policie ČR věc odložila s odůvodněním, že trestní stíhání je neúčelné vzhledem k tomu, že trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný trestný čin obviněného podle očekávání postihne. Proti tomuto usnesení podal navrhovatel stížnost, která byla podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta MSZ, jako nedůvodná.
Toto usnesení napadl navrhovatel s tím, že jím bylo porušeno jeho právo na výkon státní moci zakotvené v čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a právo domáhat se ochrany svých práv u soudu nebo jiného orgánu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Argumentuje rovněž tím, že další stíhání ve věci podvodného jednání může být významné z hlediska účelu trestního zákona a pro posouzení nebezpečnosti trestného činu.
II. ÚS 358/96
K návrhu se vyjádřil účastník řízení MSZ. Podle jeho názoru bylo postupováno zcela ve shodě s ustanoveními tr. ř., které takový postup umožňují v případě, že trest, k němuž může stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který podle očekávání obviněného postihne. Proto jak vyšetřovatel Policie ČR, tak státní zástupce, jednali v mezích a způsobem, který stanoví zákon. Rovněž právo na ochranu práv navrhovatele u soudu nebo jiného orgánu nebylo porušeno. Vlastní návrh ve věci účastník nepodal.
Na základě podání navrhovatele, vyjádření účastníka řízení a předloženého spisu, sp. zn. 4 Zt 2410/96, došel Ústavní soud k následujícím závěrům. Navrhovatel namítá porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ke kterému mělo postupem účastníka řízení dojít. Podmínkou podání ústavní stížnosti je, že zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda fyzické nebo právnické osoby. Obě ustanovení jsou takového rázu, že se jich může dovolávat i právnická osoba. V čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR je vyjádřen jednak princip rovnosti občanů vůči státní moci, jednak jeden z principů právního státu spočívající ve vázanosti výkonu státní moci zákonem. Ustanovení směřuje k ochraně jedince před nezákonnými zásahy státní moci, jednání státní moci ve prospěch jedince je předmětem jiných ústavních ustanovení, především ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které zavazuje stát k poskytnutí ochrany vlastnickému právu.
Pokud jde o čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je třeba konstatovat, že postupem orgánů činných v trestním řízení nedošlo k zásahu do základního práva na jinou právní ochranu. Tyto orgány přijaly trestní oznámení navrhovatele, přešetřily je a odložily. Trestní řád v §141 odst. 2 stanoví, že usnesení vyšetřovatele o odložení věci lze napadnout stížností. To bylo navrhovateli umožněno a byl o tom řádně poučen. Státní zástupce jeho stížnost přijal a rozhodl o ní podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako o nedůvodné, protože neshledal důvody, pro které by jí bylo možno vyhovět. K tomu je třeba uvést, že odložení věci umožňuje vyšetřovateli ustanovení §159 odst. 3 tr. ř. v případě, jestliže by trestní stíhání nebylo účelné z důvodů uvedených v ustanovení §172 odst. 2 písm. a) tr. ř., tj. z důvodu, že trest, k němuž může stíhání vést je "zcela bez významu vedle trestu, který obviněného podle očekávání postihne". Jestliže z odůvodnění rozhodnutí i spisového materiálu vyplývá, že obviněný je stíhán v jiné věci pro podvody ve výši 2 653 246 Kč a 4 850 000 Kč, tzn. za trestné činy, kterými měl způsobit škodu velkého rozsahu, kdežto v předmětné věci se jednalo o škodu nikoli malou, nelze orgánu státní moci vytknout zásah do nějakého základního práva navrhovatele. Povinnost stíhat všechny trestné činy, pokud zákon nestanoví výjimku (§2 odst. 3 tr.ř.), nebyla státním zástupcem porušena. Rozšířením trestního stíhání by nedošlo k výraznější změně v kvalifikaci trestného činu s ohledem na škodu velkého rozsahu (7 503 246 Kč) na jedné straně, v porovnání se škodou nikoli malou (156 873 Kč) na druhé straně a pouze by tím bylo dále prodlužováno trestní stíhání. Nelze proto uznat důvodným tvrzení, že postup MSZ při jednání vůči navrhovateli vybočil z mezí, které mu vytyčuje čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
II. ÚS 358/96
Meritum věci přitom spočívá v možném zásahu do základního práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a č1. 1 Dodatkového protokolu k úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.). I když porušení tohoto práva navrhovatel nenamítá, konstatuje Ústavní soud, že k jeho porušení ve spojitosti s ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nedošlo. Odložení trestní věci nemá za následek zánik nároku na uplatnění ochrany vlastnického práva pořadem práva civilního u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Není rozhodnutím ve věci samé ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a nebrání v případném provedení trestního řízení. Proto ani zde Ústavní soud zásah do některého ze základních práv neshledal.
Možno tak konstatovat, že přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, když neshledal porušení žádného z ústavních principů trestního řízení, ani ochrany vlastnického práva.
Ústavní soud není odvolací instancí, a proto nemůže pokračovat v dalším řízení o důvodnosti odložení trestní věci, neboť mu to nepřísluší. Pro úspěch v řízení o ústavní stížnosti je rozhodující, zda pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci bylo porušeno základní právo nebo svoboda. K takovému zásahu však rozhodnutím MSZ nedošlo a navrhovatel to neprokázal u žádného z ustanovení Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení vůči své osobě namítá v takové míře, aby to odůvodnilo zásah ústavního soudu. Přitom pouze porušení základních práv a svobod je oním důvodem, který by opodstatnil jinak ústavně výjimečně připuštěnou možnost zásahu do právního stavu zjednaného pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy ČR.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnul jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 1997 Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu ČR