ECLI:CZ:US:1997:2.US.368.96
sp. zn. II. ÚS 368/96
Usnesení
Sp. zn. II. ÚS 368/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci ústavní stížnosti společnosti Š., zastoupené advokátem JUDr. B.M., proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 413/95, ze dne 27. 9. 1996, ve spojení s platebním výměrem ČS, čj. ČSSZ-800-St-6003/20.4., ze dne 4. 5. 1994, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelka napadla ústavní stížností rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 413/95, ze dne 27. 9. 1996, kterým byl zamítnut opravný prostředek proti platebnímu výměru ČS, čj. ČSSZ-800-St-6003/20.4., ze dne 4. 5.1994. Předmětem soudního řízení byla žádost o vrácení přeplatku pojistného na sociální zabezpečení ve výši 594.496,- Kč, neboť podle názoru stěžovatelky se maximální vyměřovací základ pojistného na sociální zabezpečení musí vztahovat nejen na osoby samostatně výdělečně činné, jak tvrdí vedlejší účastník, nýbrž i na zaměstnance.
Tím je podle názoru stěžovatelky porušen čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen. "Listina"), neboť zákonem ČNR č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, dochází ke zvýhodnění osob samostatně výdělečně činných na úkor zaměstnanců. Toto zvýhodnění spočívá v tom, že je jim stanoven maximální vyměřovací základ pro výpočet pojistného na sociální zabezpečení. Zaměstnanci při souběhu příjmů ze zaměstnání a ze samostatné výdělečné činnosti takový základ nemají, čímž dochází k porušení jejich rovnosti ve vztahu k samostatně výdělečně činným osobám.
Dále je podle stěžovatelky porušen čl. 4 odst. 1 Listiny, podle kterého mohou být povinnosti ukládány jen na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, čl. 4 odst. 3 Listiny, podle kterého zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, a čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. To konkrétně podle stěžovatelky znamená,
že maximální vyměřovací základ pro sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti by měl být stanoven pro všechny druhy příjmů, popř. i při jejich souběhu shodně. Podle právní úpravy však tornu tak není. Navíc napadla i tu skutečnost, že takový maximální základ není stanoven ve vztahu k zaměstnancům, kteří dosahují vyšších příjmů.
Svou ústavní stížnost stěžovatelka spojila s návrhem na zrušení ustanovení §5 odst. 1 zákona ČNR č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů.
Ke stížnosti se vyjádřil účastník i vedlejší účastník. Oba shodně navrhli zamítnutí stížnosti, přičemž vedlejší účastník se svého postavení vzdal.
Ústavní stížnost byla podána prostřednictvím advokáta a byla podána včas. Ústavní soud proto přezkoumal další podmínky přípustnosti návrhu ústavní stížnosti. Podle §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost oprávněna podat právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Z tohoto ustanovení vyplývá, že ústavní stížnost sice může podat i právnická osoba, ovšem jen za podmínky, že bylo zasaženo bezprostředně do jejích základních práv nebo svobod. V daném případě se však stěžovatelka jako zaměstnavatel domáhá ochrany před zásahem do rovnosti v právech podle čl. 1 Listiny a do rovnosti při zákonném omezení základních práv a svobod podle čl. 4 odst. 3 Listiny, dále při stanovení povinností podle čl. 4 odst. 1 a zachování podstaty a smyslu základních práv a svobod podle čl. 4 odst. 4.
Zásah spočívá podle jejího názoru v tom, že zákon činí neodůvodněné rozdíly mezi zaměstnanci, popř. zaměstnanci vyvíjejícími též samostatnou výdělečnou činnost, a osobami samostatně výdělečně činnými, popř. mezi zaměstnanci s vyššími příjmy, a osobami samostatně výdělečně činnými. Porušení rovnosti tedy nespatřuje v zásahu do svého postavení zaměstnavatele ve vztahu vůči někomu jinému, nýbrž se dovolává zásahu do postavení svých některých zaměstnanců s vyššími příjmy. Z ústavní stížnosti však nevyplývá, že by se stěžovatelka domáhala ochrany před bezprostředním zásahem do svých vlastních základních práv a svobod. Sama stěžovatelka zaměstnancem není a dovolává se proto ochrany základních práv a svobod pro subjekt od ni odlišný. Na tom nemůže změnit to, že domnělý zásah směřuje proti fyzickým osobám, které jsou vůči stěžovatelce v zaměstnaneckém poměru, ani to, že stěžovatelka sama je rovněž podle ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zákona ČNR č. 589/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, poplatníkem pojistného. Ve vztahu k jiným organizacím ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 písm. a) či malým organizacím ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 písm. b) tohoto zákona jako poplatníkům pojistného se porušení svých základních práv nedovolává. Je poplatníkem v částce odpovídající úhrnu vyměřovacích základů svých zaměstnanců a to nikterak nezasahuje do základních práv a svobod, kterých se ve své stížnosti dovolává.
V případě předmětného podání proto stěžovatelka nesplňuje podmínky pro podání ústavní stížnosti, a tím ani návrhu na zrušení zákona. Podle výše uvedených ustanovení zákona o Ústavním soudu ve spojení s jeho §43 odst. 1 písm. d) jde o návrh podaný právnickou osobou, která k jeho podáni není aktivně legitimována. Jedná se proto o návrh podaný někým zjevně neoprávněným. V tomto případě se jedná
o vadu návrhu, kterou není možno odstranit. Proto se již dále Ústavní soud nezabýval splněním dalších podmínek pro podání ústavní stížnosti, zejména nezkoumal, zda se lze dovolávat rovnosti v právech podle čl. 1 Listiny, když se v daném případě jedná o stanovení povinnosti platit pojistné na sociální zabezpečeni a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, a zda došlo k porušení čl. 4 odst. 3 Listiny z hlediska toho, zda zaměstnanci a osoby samostatně výdělečně činné spadají do stejné kategorie plátců pojistného, kteří "splňují stanovené podmínky" z hlediska svého postavení, zdroje příjmů, vlastního rizika, které při jeho dosažení nesou, zdrojů, které k dosažení příjmů ze svého vynakládají atd., popř. zda ke stanovení povinnosti došlo mimo kautely uvedené v č1. 4 odst. 1 Listiny nebo zda při omezení základních práv a svobod nebylo šetřeno jejich povahy a smyslu.
Podle §43 odst. 1 písm. d) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Podmínky tohoto ustanovení jsou naplněny, soudci zpravodaji proto nezbylo, než návrh odmítnout. Z těchto důvodů nejsou splněny podmínky pro postup podle §78 odst. 1 téhož zákona a návrh zrušení ustanovení §5 odst. 1 zákona ČNR č. 589/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů jako akcesorický sdílí osud návrhu jako celku.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 1997 Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu