ECLI:CZ:US:1997:2.US.53.96
sp. zn. II. ÚS 53/96
Usnesení
II.ÚS 53/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou dne 5.8.1997 ve věci ústavní stížnosti M.D., zastoupené advokátem JUDr. K.K., proti usnesení OSZ v P., ze dne 12.12. 1995, sp.zn. Pv 1200/93 a usnesení vyšetřovatele O.ú.v. v P., ze dne 20.11. 1995, ČVS: OVV-594/1993, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Soudce zpravodaj podle ustanovení §43 odst.1 písm. c) zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání návrh odmítl, neboť se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Navrhovatelka podanou ústavní stížností napadá usnesení OSZ v P., sp.zn. Pv 1200/93, ze dne 12.12. 1995, a rovněž usnesení vyšetřovatele O.ú.v. v P., ČVS: OVV-594/1993, ze dne 20.11.1995.
Stěžovatelka uvádí, že těmito pravomocnými rozhodnutími bylo porušeno její právo na soudní ochranu, zaručené č1. 90 Ústavy ČR a práva, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy a
II.ÚS 53/96
dále práv zaručených čl. 36, č1. 37 odst.3, č1. 38 odst.2 a č1.40 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným usnesením okresního státního zástupce ze dne 12.12. 1995, sp.zn. Pv 1200/93, bylo rozhodnuto tak, že podle §148 odst.1 písm.b) tr.ř. se stížnost JUDr. K.K., zmocněnce poškozené M.D., podanou do usnesení vyšetřovatele O.ú.v., Policie ČR, ČVS: OVV 594/93, ze dne 20.11. 1995 zamítá, neboť byla podána neoprávněnou osobou.
V odůvodnění pak okresní státní zástupce uvedl, že ve smyslu ust. §172 odst.1 písm.c) tr.ř. bylo zastaveno trestní stíhání 15 dále uvedených obviněných. Podle §142 odst.1 tr.ř. a §172 tr.ř. si do usnesení o zastavení trestního stíhání může podat stížnost pouze obviněný, a to jen za předpokladu, že by se domáhal příznivějšího rozhodnutí v dané věci. Poškozený se podle ust.§172 odst.2 tr.ř. o zastavení trestního stíhání pouze vyrozumívá a právo stížnosti mu nepřísluší. Dále vyšetřovatel odkázal na potvrzení tohoto závěru v platné judikatuře - rozhodnutí R 24/73.
Závěrem státní zástupce konstatoval, že přes neoprávněnost podané stížnosti stěžovatelkou (dříve poškozenou), přezkoumal ve smyslu §174 tr.ř. v rámci dozoru nad zachováním zákonnosti přípravného řízení vyšetřovací spis ČVS: OVV 594/93 a nezjistil žádné pochybení.
Napadené usnesení bylo dalším usnesením okresního státního zástupce ze dne 21.12.1995, sp.zn. Pv 1293/93, opraveno podle §131 odst. 1 tr.ř. tak, že vynechané poučení o nepřípustnosti stížnosti bylo doplněno ( i když byla zřejmě omylem uvedena jiná sp. zn. opravovaného usnesení).
Stěžovatelka tvrdí, že státní zástupce postupoval v rozporu
II.ÚS 53/96
se zákonem, konkrétně s ustanovením §141 odst.1 a 142 odst.1 tr.ř., když podanou stížnost odmítl z důvodu neoprávněnosti jejího podání stěžovatelkou.
Navrhovatelka dovozuje, že právní názor stanovující, že poškozený není oprávněn podat stížnost proti usnesení o zastavení trestního stíhání nemá žádnou oporu v trestním řádu, zejména s přihlédnutím ke znění §141 odst.1 a 142 odst.1 tr.ř., když o poškozené (stěžovatelce) lze rozhodně hovořit jako o osobě, jíž se napadené usnesení závažným způsobem dotýká.
K této námitce lze uvést, že právní postavení poškozeného v rámci trestního řízení vymezuje ust. §43 odst.l,2 tr.ř. V rámci uvedeného zákonného ustanovení je vymezen jeho zákonný nárok na náhradu škody. Obdobně je toto právo poškozeného definováno i v ust. §246 odst.1 písm.d) tr.ř.
Z ustanovení §43-49 tr.ř. je zřejmé, že rozsah oprávnění poškozeného v rámci trestního řízení je vymezován pouze zákonem. Právo poškozeného podat stížnost vymezuje tr.ř. v §49 tak, že stížnost poškozeného je přípustná proti rozhodnutím podle §47 a 48 tr.ř.
Nárok poškozeného je projednáván v dalším řízení, i když toto řízení je součástí zahájeného trestního řízení, jeho cílem není zkoumání otázky, zda bude nebo nebude obviněný stíhán ze skutků kladených mu za vinu.
Výklad §141 odst.2 tr.ř. znamená pouze skutečnost, že proti usnesení kteréhokoli orgánu činného v trestním řízení je sice přípustná stížnost, může ji však podat pouze osoba ze zákona k tomu oprávněná.
Je zcela nepochybné, že zákonodárce měl na mysli v případě možnosti podat proti usnesení o zastavení trestního stíhání
II.ÚS 53/96
stížnost především obviněného, ale i v tomto případě pouze za dodržení zásady zákazu reformatio in peius.
Závěrem je nutné poznamenat, že poškozený není zahrnut ani do okruhu osob, jež zákon definuje jako oprávněné osoby ve smyslu ust. §142 tr.ř. a je mu odňato právo stížnosti proti rozhodnutím, s výjimkou těch, jež uvádí zákon.
Ze všech shora uvedených důvodů nezbylo soudci zpravodaji než stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 5.8. 1997