ECLI:CZ:US:1997:2.US.61.95
sp. zn. II. ÚS 61/95
Usnesení
II. ÚS 61/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 13.1.1997 soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti B.P. a J.P., oba zastoupeni advokátkou JUDr. J.V., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4.1.1995, čj. 15 Co 8/94 - 83, 11 Co 841/94, takto:
Ú s t a v n í s o u d n á v r h o d m í t á.
Odůvodnění:
Soudce zpravodaj podle ust. §43 odst. 1 písm. c) zák.č. 182/1993 Sb. návrh odmítl, neboť se jedná o podání zjevně neopodstatněné.
Stěžovatelé uvedli ve včas podané ústavní stížnosti, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4.1.1995, čj.15 Co 8/94-83, 11 Co 841/94, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 12.9.1994, čj.8 C 433/92-58, a doplňující rozsudek téhož soudu ze dne 10.10.1994, čj. 8 C 433/92-66, který určil, že J.H., (dříve žalobce), je vlastníkem nemovitosti a to domu v H., se součástmi a příslušenstvím, tj. se
II.ÚS 61/95
stodolou, kůlnou, studnou, venkovními úpravami a pozemky parc. č.47 (stavební) a parcela č. 117 (zahrada), zapsané na LV č. 258 pro obec a k.ú. H. Stěžovatelé se domnívají, že rozsudky obecných soudů došlo k porušení čl. 11 odst.1 a 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny), neboť nedošlo ochrany právo stěžovatelů vlastnit majetek a byla porušena i rovnost účastníků v řízení.
V další části podání stěžovatelé uvedli, že původními vlastníky sporných nemovitostí byli od roku 1938 rodiče J.H., (dříve žalobce). Nemovitosti přešly do vlastnictví státu na základě zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, a byly přiděleny do správy SL.
Stěžovatelka a její manžel byli SL vyzváni k odkoupení nemovitostí, neboť by neměly peníze na jejich opravy. Stěžovatelka a její manžel byli v této době zaměstnanci SL a pracovali zde jako dělnice a včelař. V hájovně měli přidělen služební byt.
Bylo jim vyhrožováno, že v případě jejich nezájmu o odkoupení nemovitostí, by byli nuceni se z hájovny vystěhovat. Stěžovatelka proto s ohledem na nemoc svého manžela souhlasila s jejich odkoupením a v roce 1967, na základě ocenění provedeného prodávajícím, za shora uvedené nemovitosti zaplatila SL kupní cenu ve výši 14 703,- Kčs.
Kupující tedy pouze respektovali výši navržené kupní ceny a podepsali kupní smlouvu. SN v P., se před registrací této smlouvy zabývalo i způsobem ocenění a kupní smlouvu zaregistrovalo až ke dni 3.2.1969.
Navrhovatelé se tedy domnívají, že nemovitosti nabyli v dobré víře, v souladu s právními předpisy bez protiprávního zvýhodnění, když důvodem pro neplatnost kupní smlouvy mohlo být v době uskutečnění prodeje pouze podstatné překročení kupní ceny.
II. ÚS 61/95
Stěžovatelé uvádí, že již v samotném řízení podle restitučního zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků, byla porušena rovnost účastníků před zákonem, když restituent má v tomto řízení právo na pomoc od státních orgánů, mnohdy bezplatnou, ať již ve formě poskytování výpisů, kopií listin a jiných dokladů, které mohou přispět k objasnění věci. Stěžovatelé však taková práva nemají a jsou odkázáni na pomoc svého právního zástupce, což znevýhodňuje jak jejich finanční, tak i procesní postavení.
Navrhovatelé se domnívají, že aplikací §8 odst.1 zák.č. 229/1991 Sb. došlo k novým křivdám, které tento zákon měl za úkol zmírňovat, ale jeho výsledným efektem bylo poškození stěžovatelů. Ti sice mají právo na vrácení kupní ceny a vynaložených finančních nákladů na nemovitost, to jim však zdaleka nemůže vynahradit ztrátu bydlení a majetkovou hodnotu nemovitostí. Důsledky soudního rozhodnutí pro ně představují výrazný zásah do jejich majetkových i sociálních poměrů, neboť stěžovatelka je ve starobním důchodu a stěžovatel vyživuje nezletilé děti. Nadto se stěžovatelé domnívají, že ztrátou vlastnického práva k nemovitostem pozbyli i nárok na náhradní byt po jejich případném vystěhování z domu. Domnívají se, že novelou zákona o půdě, provedenou zák.č. 182/1993 Sb., kterým byl v §8 odst.1 zák.č. 229/1991 Sb., ve znění změn a doplňků, doplněn text i o případ, že vydání majetku se může domáhat fyzická osoba i v případě, že dosavadní vlastník nabyl nemovitost za cenu nižší, než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, došlo k zásahu do jejich vlastnických práv, nabytých v souladu s právními předpisy v době prodeje a byla tak restituentu dána možnost zpochybnit ocenění nemovitostí zpracované v době prodeje. Ze shora uvedených skutečností tak vyplývá, že zpochybnit rozdílnými právními posudky lze jakoukoliv koupi, provedenou před platností restitučních zákonů.
Stěžovatelé proto navrhli v souladu s ust. §79 odst.2 zák.č. 182/1993 Sb., aby Ústavní soud rozhodl o odkladu
II.ÚS 61/95
vykonatelnosti napadeného rozsudku a nálezem tento rozsudek zrušil z důvodů porušení ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví, uvedeného v čl. 11 Listiny a práva na rovnost účastníků v řízení, uvedeného v čl. 37 Listiny, jakož i čl. 1 Ústavy, podle něhož je Česká republika právním státem, v němž je vyloučena zpětná účinnost právních norem.
Společně s ústavní stížností podali navrhovatelé návrh na zrušení části ust. §8 odst. 1 zák.č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků, a to v části věty "...nebo za cenu nižší, než za cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům ...".
Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, rozhodl na základě odvolání stěžovatelů tak, že rozsudek okresního soudu změnil pouze v části výroku, který se týká nákladů řízení, jinak rozsudek soudu I. stupně potvrdil.
V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že v odvolání žalovaných se zejména zdůrazňuje skutečnost, že okresní soud se ve svém řízení a rozhodování zaměřil především na zkoumání okolností koupě předmětných nemovitostí stěžovatelkou a jejím manželem od SL. SL jako prodávající také zajistili ocenění nemovitostí a sepsání kupní smlouvy. K rozdílu v kupní ceně došlo především z toho důvodu, že původní ocenění stodoly a chléva vycházelo z hodnocení těchto staveb jako soukromých, kdežto další znalecký posudek je hodnotí jako stavby v osobním vlastnictví. Okresnímu soudu vytýkají, že nevzal v úvahu skutečnost, že objekty užívané od r. 1953 rodinou stěžovatelky jako služební byt, byly již od roku 1946 neobydlené.
Odvolací soud konstatoval, že ocenění provedené znalcem v roce 1967 neodpovídá tehdy platným předpisům, neboť předmětné nemovitosti měly být oceňovány podle vyhl. č. 73/1964 Sb., tj. cenového předpisu platného v době uskutečnění prodeje nemovitostí. Navíc pro prodej nemovitostí z národního majetku
II.ÚS 61/95
občanům platila směrnice č. 10/1964 Věstníku ministerstva financí č. 5/1964. V odhadu znalce Ing. H. soud rovněž zjistil diference v plošných výměrách.
Výsledná kupní cena, odpovídající tehdy platným předpisům měla činit 19 477,- Kčs, bez ceny studně a nikoliv částku 14 703,- Kčs, za kterou byla nemovitost v H., vč. stodoly, chléva, porostů a plotu skutečně prodána. Nemovitosti byly stěžovatelce prodány jako přebytečný národní majetek k účelům trvalého bydlení na základě §15 odst.2 vyhlášky č. 104/1966 Sb.
Kupní smlouva byla řádně registrována SN v P., dne 3.2.1969, pod čj. 5 I 15/69, po předchozím souhlasu zemědělského odboru ONV P.
Finanční odbor téhož ONV přidělil pozemky p.č. 47-stavební, p.č. 117 - zahrada, vše k.ú. H., dříve ve vlastnictví státu - KSL, do osobního užívání stěžovatelky a jejího manžela, za finanční náhradu ve výši 2 030,-Kčs.
Uzavřením dohody o zřízení práva osobního užívání byla tato smlouva SN řádně zaregistrována.
Všechny shora uvedené skutečnosti tedy vedly odvolací soud k totožným závěrům se zjištěními soudu I. stupně a sice, že otázku přechodu vlastnického práva k nemovitostem je třeba posuzovat podle zákona č. 229/1991 Sb. a předpisů jej doplňujících.
Oba soudy shodně konstatovaly, že byla dostatečně prokázána skutečnost, že nemovitost již před válkou sloužila jako hájovna pro ubytování hajného a k údržbě okolních lesů. Po převzetí nemovitostí státem je obdržely do správy SL a rovněž tato skutečnost nasvědčuje tomu, že i v současné době je lze považovat za objekty sloužící k lesní výrobě. V době převodu
II.ÚS 61/95
nemovitostí na stěžovatelku byla hájovna využívána jako služební byt SL a z důvodu nedostatku finančních prostředků na jejich údržbu byly nabídnuty k odkoupení stěžovatelce i jejímu manželovi do osobního vlastnictví. Kupní cena byla stanovena prodávajícími SL a její výše byla prokazatelně nižší, než odpovídalo cenovým předpisům v době převodu vlastnictví. Nižší cena prodávaných nemovitostí nebyla v té době považována za překážku řádné registrace, neboť byla sledována pouze cena maximální.
Odvolací soud závěrem konstatoval, že byl rovněž prokázán oprávněný nárok žalobce na sporné nemovitosti, ve smyslu ust. §8 odst. 1 zák.č. 229/1991 Sb., ve znění změn a doplňků. Tím podle názoru obecných soudů došlo k naplnění smyslu i účelu zák.č. 229/1991 Sb., když již dříve byly žalobci vydány lesy ve výměře 50 ha, takže nemovitost vydaná v rámci restitučního řízení bude i nadále sloužit k zajištění lesní výroby.
Stěžovatelka opírá svoji stížnost o porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, který zaručuje každému právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech účastníků má stejný zákonný obsah i ochranu.
Tvrzené porušení čl. 11 odst.1 Listiny je nutno zkoumat nejen z pohledu stěžovatelky, ale rovněž i oprávněné osoby, které bylo právo vlastnit majetek až do jejího zákonného vydání upíráno. V této souvislosti je třeba odkázat na nález Ústavního soudu uveřejněný pod č. 131/1994 Sb.,(jehož se stěžovatelka ve svém nároku rovněž dovolává), který konstatoval, že restituce má za úkol pouze zmírnění spáchaných křivd na vlastnících nemovitostí, které znamená odstranění protiprávnosti při přechodu vlastnictví nemovitostí a preference navrácení věcí do původního stavu s právními účinky ex tunc.
S ohledem na již citovaný nález Ústavního soudu ČR proto nelze považovat splnění zákonných podmínek restituce za porušení čl. 11 odst. 1 Listiny.
II.ÚS 61/95
Zmíněný nález se v plném rozsahu vypořádal se zněním §8 zák.č. 229/1991 Sb., v pozdějším znění jako celku a další námitky stěžovatelů je z tohoto důvodu nutno považovat za neúčelné.
Ve stížnosti uvedený návrh na zrušení části §8 odst.1 zák.č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů by znamenal značné zúžení restitučních nároků a poškození velkého množství restituentů, jimž bylo podle tohoto ustanovení zákona plněno.
Sama konstrukce restitučních zákonů proto nutně musí vytvářet zákonné předpoklady pro co nejširší možnost nápravy spáchaných majetkových křivd při vědomí, že posouzení všech skutečností naplňujících smysl a účel restitučních zákonů je úkolem především obecných soudů.
Z předložených listinných dokladů soudce zpravodaj zjistil, že oba obecné soudy shodně vycházely ze správného právního posouzení případu, když na návrh oprávněné osoby rozhodly tak, že na ni přechází vlastnické právo k nemovitostem v H., se součástmi a příslušenstvím, neboť stěžovatelka a její manžel nabyli nemovitosti za cenu nižší, než byla cena odpovídající tehdy platným cenovým předpisům.
Pokud se týká porušení č1.37 Listiny, tj. rovnosti účastníků v řízení, pak je nutno konstatovat, že v předcházejících soudních řízeních byly se stejnou pečlivostí zkoumány jak důkazy navrhované a předkládané žalobcem, tak i stěžovatelkou a jejím manželem. Jestliže tedy soudy po zvážení všech rozhodných skutečností dospěly k jednoznačným závěrům, které ostatně ani stěžovatelé ve své stížnosti nijak nenapadají, tj. že žalobní návrh byl oprávněný, nelze hovořit o porušení Listiny jen z toho důvodu, že soudy rozhodovaly tak, aby naplnily smysl a účel zák.č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. K dalším námitkám stěžovatelů odkazuje soudce zpravodaj na
podrobné odůvodnění nálezu ÚS ČR, uveřejněného pod č. 131/1994 Sb., který rozebírá jak rozdíl mezi " pravou a nepravou retroaktivitou", tak
II.ÚS 61/95
i zákaz "zpětné účinnosti právních norem v právním systému ČR".
Je zřejmé, že předpokladem vzniku restitučních nároků je existence protiprávnosti při přechodu vlastnického práva k nemovitostem. Tato protiprávnost zde existovala nejen v době odnětí vlastnického práva státem, ale i v době jejího převodu na nové nabyvatele. Odstranění protiprávnosti (a tedy i majetkové křivdy) nelze považovat za porušení čl. 11 odst.1 Listiny.
Pokud se týká porušení principu rovnosti účastníků v řízení, nezbývá než znovu odkázat na shora citovaný nález a rozhodnutí, uveřejněné pod č.11/1992 Sbírky usnesení a nálezu ÚS ČSFR, kde se uvádí: ".... Pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty".
Ve smyslu §64 odst.1 písm. d) zák.č. 182/1993 Sb. může ten, kdo podal ústavní stížnost, za podmínek uvedených v §74 zák.č. 182/1993 Sb., podat spolu s ústavní stížností návrh na zrušení jednotlivých ustanovení zákona, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, když podle tvrzení stěžovatele je v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Vzhledem k tomu, že stížnost byla soudcem zpravodajem odmítnuta, neboť neshledal tvrzené porušení č1.11 odst. 1 a čl. 37 Listiny, o tato ustanovení byla ostatně opřena i tvrzená protiústavnost napadeného ust. §8 odst.1 zák.č. 229/1991 Sb., ve znění změn a doplňků, a to v části věty:" ... nebo za cenu nižší, než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům....", nezbylo než i tuto část návrhu odmítnout vzhledem z důvodů shora uvedených.
Navrhovatelka žádala o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ve smyslu ust. §79 odst.2 zák.č. 182/1993 Sb., které uvádí, že Ústavní soud může na návrh stěžovatele odložit
II.ÚS 61/95
vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonavatelnosti může vzniknout jiným osobám. Tuto svoji žádost stěžovatelé odůvodnili možností nuceného vystěhování z restituovaných nemovitostí.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti, nepovažoval soudce zpravodaj za nutné tomuto návrhu vyhovět, neboť případné vyklizení nemovitosti ve prospěch nového vlastníka znamená, že stěžovatelům bude poskytnuta bytová náhrada.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné.
V Brně dne 13.1.1997 JUDr. Antonín Procházka
soudce zpravodaj