ECLI:CZ:US:1997:2.US.71.96
sp. zn. II. ÚS 71/96
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudců ve věci ústavní stížnosti České obce sokolské proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8.12. 1995, čj. 8 Co 1583/95-32, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 1995 č j.
8 Co 1583/95-32 se z r u š u j e.
Odůvodnění:
Řádně a včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8.12.1995, čj. 8 Co
1583/95-32, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu
v Ostravě ze dne 23. října 1995, čj. 30 C 344/92-95, o zastavení
řízení ve věci jeho návrhu o navrácení majetkových práv.
V žalobě podané Okresnímu soudu v Ostravě se stěžovatel
domáhal navrácení majetkových práv podle zák. č. 173/1990 Sb. ve
znění novely zák. č. 247/1991 Sb. k nemovitostem, v žalobě přesně
specifikovaným. Jako odpůrci byli uvedeni sub. I. Tělovýchovná
jednota Lokomotiva a sub. II. Český svaz tělesné výchovy. Důvodem
uplatněné žaloby byla skutečnost, že odpůrce sub. I. na žádost
o navrácení majetkových práv odmítl v jednání pokračovat z důvodu
nejasnosti výkladu pojmu "nástupnická organizace" a odpůrce sub.
II. na výzvu vůbec nereagoval. Protože v důsledku nečinnosti
odpůrce sub. II. nebylo možné odstranit pochybnosti
o majetkoprávním uspořádání požadovaných nemovitostí, které
v průběhu let procházelo různými správci majetkové podstaty,
v návrhu petitu označil jako žalované "odpůrce ad I.resp. odpůrce
ad II.". Soud po zahájení řízení si obstaral všechny potřebné
podklady včetně výpisů z katastrů nemovitostí a vyjádření
zainteresovaných složek. Poté vyzval stěžovatele k úpravě petitu,
který musí být určitý a vykonatelný. Stěžovatel provedl úpravu
petitu tak, že větu - odpůrce ad I. resp. odpůrce ad II. - upravil
na větu : "odpůrce l nebo odpůrce 2", když ostatní části zůstaly
beze změny. Okresní soud řízení zastavil s odůvodněním, že nelze
vymezit okruh účastníků eventuálně případně alternativně, neboť
v řízení musí být přesně určen rozsah nároku, který je uplatňován
vůči každému z odpůrců.
K odvolání stěžovatele (žalobce) Krajský soud v Ostravě
usnesení Okresního soudu v Ostravě potvrdil. V odůvodnění svého
stanoviska uvedl, že mezi stěžejní podmínky řádného návrhu ve
smyslu §79 odst.1 o.s.ř. patří na jedno z prvých míst vymezení
účastníků řízení. Navrhovatel musí proto zcela jednoznačně uvést,
proti kterému odpůrci uplatňuje svůj nárok. Je však nesmyslné,
dovozuje dále, aby navrhovatel uvedl ve svém návrhu několik
odpůrců s tím, aby si soud sám "vybral". Eventuality či
alternativy návrhu se mohou týkat toliko předmětu řízení, ale
nikoliv okruhu účastníků.
Ústavní soud si vyžádal od Okresního soudu v Ostravě spis 30
C 344/92. K výzvě o vyjádření předseda senátu Krajského soudu
v Ostravě dopisem ze dne 10.4.1996, zn. Spr. 1843/96 , odkázal na
důvody obsažené v jeho usnesení, neboť ani dodatečně nezjistil, že
by bylo nutno na nich cokoliv měnit. Dále uvedl, že celou
nepříznivou situaci si stěžovatel zavinil sám, neboť ani přes
upozornění, jehož se mu dostalo, neodstranil vytýkané vady návrhu
na zahájení řízení, ačkoliv tak mohl učinit samostatnými návrhy
vůči oběma odpůrcům. V závěru svého vyjádření položil důraz na
stanovisko, že je v rozporu s požadavkem na konkretizaci žalobního
návrhu, aby si soud sám vybral, kdo by měl vlastně uplatněný nárok
uspokojit.
Z vedlejších účastníků řízení se k výzvě Ústavního soudu
vyjádřil pouze druhý vedlejší účastník, t.j. Český svaz tělesné
výchovy . Ve vyjádření ze dne 30.4.1996 se ztotožnil s procesními
závěry obou soudů a navíc uvedl, že vzhledem k zákonu č.232/1991
Sb. ve znění zákona č.312/1991 Sb. nebyl stěžovatel k rozhodnému
datu 31.3.1948 vlastníkem majetku, jehož vydání se domáhá.
Protože stěžovatel v usneseních obou soudů spatřuje porušení
čl. 11 odst.1 věta prvá a druhá a čl.36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, vzhledem k již uvedené včasnosti i řádnosti podání
stížnosti, byl povinen se jí Ústavní soud zabývat.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným
spisem Okresního soudu v Ostravě sp.zn. 30 C 344/92 a dospěl
k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná, a to z těchto
důvodů.
Ze spisu obecných soudů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel
se svým návrhem domáhal navrácení majetkových práv dle
restitučního zákona č. 173/1990 Sb., ve znění zák.č.247/1991 Sb.
proti odpůrcům I. a II. z důvodu pochybnosti o majetkoprávním
uspořádání a to petitem formulovaným takto:
Odpůrce ad I. resp. ad II. je povinen vrátit, vydat
a vyklidit navrhovateli nemovitosti uvedené v knihovní vložce č.
1168 k.ú. S., pozemkové knihy vedené u Státního notářství
v Ostravě, a to p.č.47 s domem čp. 480 a parcela č. 48 hřiště
vedené na L.V. č.1029 evidence nemovitostí střediska Geodézie
Ostrava a dále nemovitosti zapsané v knize vlastnictví č.419 k.ú.
P. a to p.č. 543 s domem čp.595 p.č.372/5 a p.č. 1043 pozemkové
knihy nyní vedené L.V. č.676 evidence nemovitostí u střediska
Geodézie Ostrava podle stavu a výměry v době vynesení tohoto
rozsudku, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Usnesením
ze dne 3.10.1995 byla stěžovatelka vyzvána k odstranění vady
návrhu petitu, a to tak, aby uvedla, který z odpůrců je povinen
vydat které konkrétní nemovitosti. Přípisem z 11.10.1995 sdělila
stěžovatelka, že žaloba byla podána proti dvěma odpůrcům, z důvodu
nejasnosti v určení, který z nich je organizací povinnou majetek
vydat a dále formulovala petit tak, že odpůrce I. nebo II. je
povinen vyklidit nemovitosti původně zapsané v kn. Vl. č. 1168
pozemkové knihy kat.úz. S., jako parcely č.47 s domem č.480
a p.č.48 - hřiště, nyní vedené na L.V. č.1029 katastru
nemovitostí, k.ú. Ostrava - Poruba - jih, pod stejnými parcelními
čísly, a dále nemovitosti zapsané v kn. Vl. č.419 pozemkové knihy
k.ú. P. jako parcely č. 543 s domem č.595 p.č.372/5 - ostatní
plocha a p.č. 1043 - ostatní plocha, nyní vedené na L.V. č. 676
katastru nemovitostí Ostrava - Přívoz pod stejnými parcelními
čísly, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. V odvolání proti
zastavujícímu usnesení soudu I. stupně se pak znovu stěžovatelka
dovolávala nutnosti objasnit vlastnické vztahy odpůrců
k předmětnému majetku výslechem svědků.
Protože ustanovení §41 odst.2 o.s.ř.ukládá soudům povinnost
posuzovat každý úkon podle jeho obsahu, potom za situace, kdy je
zcela nepochybné, že stěžovatelce nešlo výslovně o situaci tzv.
objektivní kumulace, jejíž zvláštním případem je tzv. alternativní
petit, či. eventuální petit nebo tzv. alternativa facultas, ale
naopak vzhledem k obsahu návrhu a zejména přípisu, kterým je návrh
doplňován, včetně jeho návrhů na doplnění dokazování, uvedených
v odvolání ohledně osoby povinné ve smyslu restitučních předpisů,
má Ústavní soud za to, že stěžovatelka měla především na mysli
tzv. subjektivní kumulaci ve formě samostatného procesního
společenství na straně žalovaných dle §91 odst.1 o.s.ř., kde je
společná pouze procesní stránka věci a kdy z hlediska
hmotněprávního může být rozsudkem o každém ze společníků
rozhodnuto jinak, a to i tak, že částečně bude návrhu vyhověno
a částečně bude zamítnut. Za této situace pak stížností napadená
usnesení soudů postavená pouze na tzv. objektivní kumulaci jsou
nejenom v rozporu s §41 odst.2 o.s.ř., ale současně též s §43
odst.2 o.s.ř., který stanoví jako podmínku pro zastavení řízení
pouze takové vady podání, pro které nelze v řízení pokračovat. Tak
tomu však v daném případě nebylo, protože z obsahu podání
stěžovatelky bylo patrno, čeho se stěžovatelka domáhá
a nemovitosti byly uvedením katastrálních území, parcelních čísel
a popisných čísel dostatečně identifikovány. Navíc v průběhu
soudního řízení by bylo možno stěžovatelkou procesními úkony
reagovat na výsledky dokazování. Pro úplnost Ústavní soud
konstatuje, že v dané věci nemohlo být ani dotčeno ustanovení §153 odst.2 o.s.ř.
V napadených usneseních nutno přístup obecných soudů hodnotit
nejen jako ryze formální, ale současně jako porušující čl.36
odst.1 Listiny základních práv a svobod, neboť stěžovatelce tak
bylo odepřeno právo na soudní ochranu.
Pokud zástupce vedlejšího účastníka při řízení namítl
porušení §75 odst.1 zák.č. 182/1993 Sb. v tom, že ze strany
stěžovatele nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které
zákon dovoluje, měl na mysli nepožádání krajského soudu
o přípustné dovolání, neboť podle jeho názoru se jednalo o otázku
zásadního významu. Ústavní soud podobné porušení neshledal, neboť
obsahem ústavní stížnosti není materiální stránka věci, nýbrž
procesní stanovisko obou jednajících soudů.
Nedošlo však k namítanému porušení čl.11 odst.1 Listiny
základních práv a svobod, neboť vlastnické právo nebylo dosud
restituováno a tato ochrana přísluší stávajícím vlastníkům.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem byl nucen Ústavní soud
ČR stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušit
podle ustanovení §82 odst.2 písm.a) zák.č.182/1993 Sb.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze odvolat.
V Brně dne 14.5.1997