ECLI:CZ:US:1997:2.US.81.97
sp. zn. II. ÚS 81/97
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA II.ÚS 81/97
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou dne 18.3. 1997 ve věci ústavní stížnosti G.W.P., zastoupeného JUDr. J.S., proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4.2. 1997, sp.zn. 1 Tvno 40/97, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17.1.1997, sp. Zn. 12 Ntv 2/97, takto:
Ú s t a v n í s o u d s t í ž n o s t o d m í t á.
Odůvodnění:
Soudce zpravodaj podanou ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst.1 písm.c) zák.č.182/1993 Sb., neboť podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud ČR obdržel dne 28.2.1997 podání navrhovatele, které směřuje proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17.1. 1997, čj. 12 Ntv 2/97 - 552, kterým byla prodloužena vazba stěžovatele do 30.4. 1997, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.2. 1997, sp.zn. 1 Tvno 40/97. Posledně citovaným usnesením byla zamítnuta stížnost stěžovatele podle §148 odst.1 písm.c) tr.ř.
Stěžovatel se domnívá, že obě napadená rozhodnutí nebyla vydána v souladu s dikcí ustanovení §71 odst.3 tr.ř., protože nebyly splněny podmínky prodloužení vazby tak, jak jsou v tomto
II.ÚS 81/97
ustanovení uvedeny.
K rozhodnutí Vrchního soudu v Praze uvádí stěžovatel, že rozhodující soud nevzal v úvahu skutečnost, že příčinou současného stavu trestního řízení, vedeného proti stěžovateli, bylo orgány činnými v trestním řízení vadně provedené jak přípravné, tak i hlavní líčení, což znamenalo, že odvolací soud zrušil rozsudek soudu I. stupně z důvodů uvedených v ustanovení 258 odst.1 písm.a), b) a c) tr.ř. a vrátil věc soudu prvoinstančnímu k dalšímu řízení.
Stěžovatel dovozuje z judikátů publikovaných pod zn. R 38/96 a R 53/96 ( správně zřejmě Rt 38/96 a Rt 53/96), že nelze činit přesvědčivý závěr o tom, že trestní stíhání nebylo možno v uvedené lhůtě skončit ze závažných důvodů ve smyslu §71 odst.3 tr.ř. proto, že rozsudek prvoinstančního soudu byl zrušen pro podstatnou procesní vadu předcházejícího řízení. Konstatuje, že obdobný závěr měl být dovozen i v odůvodnění napadených usnesení. Nerespektování závěrů shora citovaných judikátů oběma soudy znamená nerespektování ústavně zaručeného práva na rovné postavení účastníků před soudem.
Navíc odůvodnění odvolacího soudu, že kasační výrok není nijak výjimečný, nelze považovat za zdůvodnění závažnosti příčin, pro které nebylo možno trestní řízení vedené proti stěžovateli skončit v zákonné 2 leté lhůtě.
Navrhovatel zejména vytýká prvoinstančnímu soudu, že trestní řízení neúměrně protahoval také tím, že ani za dobu téměř 5 měsíců se mu nepodařilo zajistit účast svědků v hlavním líčení, a to za stavu, kdy neúčast těchto svědků v hlavním líčení byla jediným důvodem návrhu na prodloužení vazby.
Navrhovatel dovozuje ze znění §71 odst.3 tr.ř.," že může 2
II. ÚS 81/97
o dalším trvání vazby na nezbytně nutnou dobu rozhodnout vrchní soud" tu skutečnost, že použitím nedokonavého vidu u slovesa "rozhodnout", mínil zákonodárce pouze jednorázové prodloužení, a to v rámci lhůt, uvedených v §71 odst.1 a 2, a nikoli opakovaně nad rámec obecné 2 leté lhůty.
Tvrdí proto, že soud při aplikaci ustanovení §7l odst.3 tr.ř., kdy soud rozhodoval opakovaně o prodloužení vazby po uplynutí 2 leté lhůty, porušil článek 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ( dále jen Listina).
Napadenými rozhodnutími Vrchního soudu v Praze ze dne 17.1. 1997, sp. zn. 12 Ntv 2/97, a Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.2.1997, sp. zn. 1 Tvno 40/97, bylo porušeno právo stěžovatele na osobní svobodu, na rovnost účastníků před soudem a právo na spravedlivé projednání věci nestranným soudem. Citovanými usneseními nebylo respektováno znění čl. 2 odst. 2, č1. 4, čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 37 odst.3 Listiny, č1.9 odst.1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, protože stěžovatel je zbaven osobní svobody v době po uplynutí zákonem určené 2 leté vazební doby, aniž byly splněny všechny podmínky předpokládané v ustanovení §71 odst.3 tr.ř. pro její prodloužení.
Z usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 5.11.1994, sp.zn. Nt 837/94, vyplývá, že stěžovatel byl vzat do vazby podle ustanovení §68 tr.ř., z důvodů uvedených v§67 písm.a), b).tr.ř.
Vrchní soud v Praze, v neveřejném zasedání konaném dne 17.1. 1997, rozhodl usnesením čj. 12 Ntv 2/97-552 o prodloužení vazby stěžovatele do 30.4. 1997 podle ustanovení §71 odst.3 tr.ř.
V odůvodnění uvedl, že přezkoumáním spisu a dosavadního postupu řízení neshledal žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly zbytečným průtahům a liknavosti v činnosti rozhodujícího soudu.
II.ÚS 81/97
Konstatoval, že i nadále trvají důvody tzv. " útěkové vazby " ve smyslu §67 písm. a) tr.ř.
Dospěl k závěru, že propuštěním obžalovaného na svobodu, by mohl být zmaten účel trestního řízení a ohroženo jeho zdárné pokračování.
Stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.2.1997, sp.zn. 1 Tvno 40/97, zamítlo podle §148 odst.1 písm.c) tr.ř., stížnost stěžovatele proti shora citovanému usnesení vrchního soudu v Praze.
Z odůvodnění je patrné, že stěžovatel ve své stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze v podstatě argumentoval stejným způsobem, jak uvedl i ve svém návrhu k Ústavnímu soudu ČR, a to zejména pokud se týká smyslu a účelu znění §71 odst. 3 tr.ř., tak i pokud se týká závažných důvodů, jež bránily skončení věci. Nejvyšší soud ČR podrobně vyložil, proč považuje tyto námitky stěžovatele za naprosto nedůvodné, a soudce zpravodaj z tohoto důvodu považuje další doplnění a rozvádění uvedené problematiky za nadbytečné.
Navíc argumentace stěžovatele je zcela neudržitelná i s ohledem na dikci §71 odst.4 tr.ř., která stanoví konečnou a nepřekonatelnou hranici délky vazby na tři roky, u zvlášť závažných trestných činů 4 roky.
Z předložených listinných dokladů je zřejmé, že vazba stěžovatele započala dne 3.11. 1994 v 18.45 hod. a dosud trvá s tím, že její prodloužení bylo vymezeno datem 30. dubna 1997. Délka vazby tedy nepřekračuje zákonnou 3 letou hranici.
Stěžovatel namítá, že oba obecné soudy porušily svými usneseními celou řadu článků Listiny a rovněž i článek 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
II.ÚS 81/97
Úmluva) a článek 9 odst.1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, aniž však blíže rozvádí, mimo konkretizace článku 37 odst.3 Listiny, v čem takové porušení spočívá.
Navrhovatel dovozuje, že k porušení článku 37 odst.3 Listiny došlo tím, že rozhodující soudy nerespektovaly znění citovaných judikátů Nejvyššího soudu, navíc v kauze těmto judikátům obdobné.
Tyto judikáty t.j. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.3. 1996, sp. zn.2 Tvno 9/96 (Rt 38/96), a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.4. 1996, sp. zn. 1 Tvno 56/96, ( Rt53/96), však nemají platnost právního předpisu.
Pokud se týká porušení ústavně zaručeného práva na rovné postavení účastníků před soudem (článek 37 odst.3 Listiny), pak je nucen soudce zpravodaj odkázat na celou řadu publikovaných nálezů Ústavního soudu ČR i ÚS ČSFR, které uvádí, že Ústavní soud není nadřazeným soudem soudů obecných a jako takový nemá právo zasahovat do jurisdikce těchto soudů, či vykonávat jakoukoli nařizovací a přezkumnou pravomoc, to však za předpokladu, že v průběhu předchozího řízení nebyla porušena základní práva a svobody stěžovatele, zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy ČR.
Soudce zpravodaj musí respektovat nezávislost soudů v rozhodování i vyvozování příslušných právních i skutkových závěrů, to samozřejmě za situace, že tyto soudy rozhodují v mezích a na základě platných zákonů.
Soudce zpravodaj neshledal v napadeném usnesení Nejvyššího soudu ČR porušení zákona, konkrétně ustanovení §71 odst.3 tr.ř. a s tím spojené namítané porušení již citovaných článků Listiny Úmluvy a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
II.ús 81/97
S ohledem na tyto skutečnosti soudce zpravodaj podanou ústavní stížnost na základě ustanovení §43 odst.1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. o d m í t 1.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18.3. 1997 JUDr. Antonín Procházka
Soudce ÚS ČR