ECLI:CZ:US:1997:2.US.83.96
sp. zn. II. ÚS 83/96
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudců ve věci ústavní stížnosti J. R. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11.12.1995, sp.zn. 17 Co 658/94, takto:
Ústavní stížnosti se vyhovuje a rozsudek Krajského soudu
v Brně ze dne 11.12.1995, sp.zn. 17 Co 658/94, se z r u š u j e .
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 15.4.1994, čj. 46
C 23/92-49, zamítl žalobu stěžovatele (tehdy navrhovatele) na
vydání rozsudku, který by uložil žalované M. K. povinnost uzavřít
se žalobcem dohodu o vydání nemovitosti, zapsané v EN, býv.
střediska Geodezie Brno-město 1/V 128 pro obec a kat. území K.,
a uložil mu povinnost nahradit žalované náklady řízení.
Soud prvého stupně dospěl k závěru, že žalobce není oprávněnou
osobou vzhledem ke skutečnosti, že neprokázal existenci trvalého
pobytu v ČR, dále že žalobcem požadované nemovitosti byly
v bezpodílovém spoluvlastnictví žalobce a jeho manželky, takže
žalobce není sám oprávněn k podání výzvy ani k podání žaloby. Dále
poukázal na to, že žalobce neprokázal, že by právní předchůdci
žalované získali předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými
předpisy na základě protiprávního zvýhodnění.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11.
prosince 1995, sp.zn. 17 Co 658/94, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a žalobce zavázal k úhradě nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění svého rozsudku Krajský soud v Brně dovodil, že
v době projednání věci odvolacím soudem odpadly jakékoli
pochybnosti, které měl soud prvého stupně o trvalém pobytu
žalobce, a to vzhledem k nálezu Ústavního soudu, publikovaného pod
č. 161/1994 Sb.( pozn. ÚS : správně č.164/1994 Sb.).
Zamítnutí žaloby a potvrzení rozsudku soudu prvého stupně
odůvodnil pouze tím, že v případě uplatnění nároku rehabilitovanou
osobou ve smyslu ustanovení §20 odst.1 zák.č.87/1991 Sb. fyzická
osoba, která je v citovaném ustanovení definována samostatně, je
pouze takovou fyzickou osobou, která sama nabyla věc od státu
a způsob nabytí je omezen na to, že stát nabyl věc soudním
rozhodnutím. Na rozdíl od ustanovení §4 odst.2 zák.č. 87/1991 Sb.
chybí ustanovení o povinnosti vrátit majetek osobami blízkými, na
které byl jejich předchůdci převeden. Žalovaná se nestala
vlastnicí předmětných nemovitostí převodem vlastnictví ze státu,
ale darovací smlouvou, kterou na ni převedli vlastnictví manželé
J. a E. M. Žalované proto ve smyslu ustanovení §20 odst.1 zák. č.
87/1991 Sb. nevznikla povinnost vydat žalobci předmětnou
nemovitost.
Jestliže tedy žalované nevznikla povinnost uzavřít se žalobcem
dohodu o vydání předmětné nemovitosti, nebylo třeba zkoumat, zda
právní předchůdce získal předmětnou nemovitost v rozporu s tehdy
platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění.
Z téhož důvodu, dovozuje odvolací soud, bylo nadbytečné zkoumat,
zda žalobce splňoval všechny podmínky, za kterých by jako
bezpodílový spoluvlastník mohl požadovat vydání celé nemovitosti.
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti uvádí, že svůj
nárok v řízení před obecnými soudy opíral o skutečnost, že
trestním rozsudkem Městského soudu v Brně, sp.zn. 5 T 238/81, ze
dne 10.6.1981 byl společně se svou manželkou odsouzen podle §109
odst.2 tehdy platného trestního zákona pro trestný čin opuštění
republiky, a to stěžovatel k trestu odnětí svobody v trvání
jednoho roku a jeho manželka k trestu odnětí svobody v trvání dvou
let. Současně bylo citovaným rozsudkem vysloveno propadnutí
majetku u obou manželů.
V důsledku tohoto rozhodnutí přešly jejich nemovitosti na
stát, který je prodal kupní smlouvou manželům E. a J. M. Manželé
M. darovali předmětné nemovitosti své dceři M. K., a to darovací
smlouvou ze dne 10.2.1986.
Rozhodnutím Městského soudu v Brně ze dne 27.8.1991, sp.zn.
4 Rt 1286/91, byl trestní rozsudek proti oběma manželům zrušen
a trestní stíhání bylo zastaveno s tím, že oba manželé jsou
účastni soudní rehabilitace. Vznikl jim tak nárok na vrácení
propadlého majetku, o jehož vydání však mohli požádat až po vydání
zvláštního zákona, kterým je zákon č. 87/1991 Sb. v platném znění.
Stěžovatel v rozsudku odvolacího soudu spatřuje nesprávnou
interpretaci §20 odst.1 zák.č. 87/1991 Sb., pokud soud dovodil,
že povinnou osobou k vydání nemovitosti nemůže být stávající
vlastnice-vedlejší účastnice M. K. Připouští, že §20 zák.č.
87/1991 Sb. sice nehovoří o osobách blízkých, avšak při jeho
aplikaci je nutno plně postupovat v souladu s ustanovením §4
odst.2 téhož zákona, který ve stanovených případech mezi osoby
povinné řadí i osoby blízké těchto osob, pokud věc, o kterou se
jedná, byla na ně převedena. Jiná interpretace by znamenala
nerovnoprávné postavení oprávněných osob ve zcela stejné právní
situaci.
V kapitole IV. stížnosti stěžovatel poukazuje na závěr
rozhodnutí odvolacího soudu, podle kterého se tento soud odmítl
zabývat skutečnostmi, které obsahovalo jeho odvolání. Stěžovatel
proto spatřuje v rozhodnutí odvolacího soudu porušení čl. 11
odst.1 věta prvá a druhá a čl. 36 Listiny základních práv
a svobod, jakož i porušení čl. 90 Ústavy ČR.
Na výzvu Ústavního soudu vedlejší účastnice k ústavní
stížnosti sdělila, že stěžovatel převážnou část námitek uplatnil
již v řízení před obecnými soudy a ve stížnosti také neuvádí, že
by byl postupem u nich při důkazním řízení zkrácen na svých
právech. Jeho výhrady směřují pouze k právnímu posouzení jeho
restitučního nároku. Nedomnívá se, že by došlo k pochybení při
interpretaci ustanovení §20 odst. 1 zák.č. 87/1991 Sb. Navrhuje,
aby ústavní stížnost byla plně zamítnuta.
Krajský soud ve svém vyjádření odkázal jen na odůvodnění
vlastního rozsudku a zaslal Ústavnímu soudu spis Městského soudu
v Brně, sp.zn. 46 C 23/92.
Stěžovatel namítá porušení svých ústavních základních práv
v napadeném rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým mu bylo odňato
právo domáhat se restituce majetku, protože osoba, držící tento
majetek, není podle soudu povinnou osobou podle §20 odst. 1
zák.č.87/1991 Sb. Posouzení celého případu závisí tedy na výkladu
§20 odst.1 v návaznosti na §4 odst.2 zák.č. 87/1991 Sb.
v platném znění. Odvolací soud zde dovodil, že vedlejší účastnice
nemůže být povinnou osobou, neboť nesplňuje podmínku nabytí
vlastnictví od státu podle §20 odst.1 cit. zákona, neboť
vlastnictví předmětných nemovitostí nabyla darem od svých rodičů.
Podle stanoviska odvolacího soudu, v závěru §4 odst.2 téhož
zákona, který stanoví, že povinnými osobami jsou i osoby blízké
těchto osob, pokud na ně byla věc těmito osobami převedena, nelze
pro posuzovaný případ použít, neboť se nejedná o přímý převod
vlastnictví od státu, jak o tom hovoří §20 odst.1 restitučního
zákona č. 87/1991 Sb. v platném znění.
Podstatou sporu je kdy a která fyzická osoba je osobou
povinnou dle části třetí zák.č. 87/1991 Sb. v případě
rehabilitovaných osob dle zák.č. 119/1990 Sb.
V tomto sporu je určující znění §20 uvedeného zákona, které
má přímo v textu zabudovaný odkaz na §4 odst.2, a to s tím
důsledkem, že fyzická osoba, nabyla-li věc od státu, je povinnou
osobou nikoli bez dalšího, ale jen nabyla-li věc buď v rozporu
s platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění
včetně toho, že v těchto případech jsou povinnými osobami i osoby
jí blízké, byla-li na ně věc těchto osob převedena.
Opačný přístup je v rozporu s principem rovnosti v právech
vyjádřeným v čl.1 Listiny základních práv a svobod, který ve
vztahu k určité normě vyžaduje, aby bylo uplatňováno stejné právo
za stejných faktických poměrů (viz nález Pl.ÚS ČSFR 22/92). Navíc
výklad obecných soudů vycházející z názoru, že fyzická osoba je
osobou povinnou dle části třetí zák.č. 87/1991 Sb. jen za podmínky
nabytí věci od státu, zcela přehlíží podstatu restitučních
předpisů, které jsou kompromisem mezi principem ochrany nabytých
práv a principem zmírnění některých křivd.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že odkaz §20 odst.1
zák.č. 87/1991 Sb. v platném znění na ustanovení §4 odst. 2 téhož
zákona zahrnuje v sobě jako povinné osoby všechny osoby, které
uvádí cit. zákon v §4 odst.2, včetně osob blízkých, na které bylo
vlastnictví převedeno těmi, kteří je získali přímo od státu.
Protože nebylo nutno zkoumat další ve stížnosti uvedené
skutečnosti a protože výkladem odvolacího soudu došlo k porušení
základních práv stěžovatelů podle čl.36 odst.1 Listiny základních
práv a svobod a čl. 90 věta prvá Ústavy, bylo nutno rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 11. prosince 1995, sp.zn. 17 Co
658/94 zrušit.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 20.8.1997