ECLI:CZ:US:1997:3.US.107.97
sp. zn. III. ÚS 107/97
Usnesení
III. ÚS 107/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L.Š., zastoupené advokátem JUDr. Z.D., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 1996, sp. zn. 20 Co 643/96, mimo ústní jednání dne 24. 9. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou Ústavnímu soudu ČR dne 27. 3. 1997, která by jinak splňovala formální náležitosti stanovené zákonem (§§34, 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.), brojí stěžovatelka proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 1996, sp. zn. 20 Co 643/96, jímž bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Brně ze dne 12. 7. 1996, čj. 31 C 245/93-15, a tvrdí, že tímto rozhodnutím krajský soud jako orgán veřejné moci zasáhl do jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb. a č1. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to tím, že potvrdil usnesení Městského soudu v Brně, jímž bylo zastaveno řízeno o jejím návrhu, aniž bylo obecnými soudy ve věci meritorně rozhodnuto, a to "pouze" z důvodů nezaplacení vyměřeného soudního poplatku,
resp. zaplacení soudního poplatku v jiné výši (v menší částce), než soudem I. stupně byl vyměřen.
V dalším pak stěžovatelka tvrdí, že soudy obou stupňů při svém rozhodování nevzaly na vědomí její částečné zpětvzetí návrhu označené jako "změna č. 2 petitu", jímž svůj žalobní návrh upravila tak, aby nebyla zavázána k úhradě soudního poplatku, jak byl soudem I. stupně vyměřen, ale pouze k té jeho výši, kterou po provedených úpravách petitu skutečně soudu uhradila.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již dříve ve svých rozhodnutích (např. III. ÚS 23/93, rozhodnutí č. 5, a IV. ÚS 23/93, rozhodnutí č. 28 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1., C. H. Beck, Praha 1994) vyložil, za jakých podmínek se cítí oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti soudů obecných. Zásadám v judikatuře Ústavního soudu již dříve vyloženým však ústavní stížnost stěžovatelky očividně nevyhovuje a pouhé její tvrzení, že obecný soud porušil čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR nemůže naplnit zákonné znaky zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod, jak tyto jsou zaručeny ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR; obdobně ani právní závěry přednesené v ústavní stížnosti nemohou obstát, neboť Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat postup obecných soudů při vyměřování soudních poplatků (zák. č. 549/1991 Sb., v platném znění), pokud takovýto postup obecného soudu nevybočuje z mezí jeho rozhodovacího oprávnění a nejedná-li se o zvláště závažné porušení zákona a ústavou zaručených práv a svobod účastníka řízení. Ostatně v této části se Ústavní soud se závěry obecných soudů stran určení poplatkové povinnosti účastníka řízení, jak byly blíže rozvedeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí, plně ztotožňuje, a na ně jako zcela správné a zákonu odpovídající proto odkazuje.
Z uvedeného důvodu je tedy ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, přičemž zjevná neopodstatněnost [§43 odst. 1
III. ÚS 107/97
písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.] plyne jak z povahy vyložených důvodů, tak i z ustálené judikatury Ústavního soudu ČR, jak byla o ní zmínka.
Nezbylo proto než o podané ústavní stížnosti rozhodnout, jak ve výroku tohoto usnesení je uvedeno [§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 24. 9. 1997
JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu