ECLI:CZ:US:1997:3.US.120.97
sp. zn. III. ÚS 120/97
Usnesení
III. ÚS 120/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele RSDr. A.S., zastoupeného advokátem JUDr. V.K., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 7. 4. 1997 ústavní stížnost, která směřuje proti postupu (opatření) Okresního státního zastupitelství v Berouně, Krajského státního zastupitelství pro Středočeský kraj v Praze a nakonec i proti opatření Vrchního státního zastupitelství v Praze. Podstata ústavní stížnosti spočívá v tom, že navrhovatel podal dne 12. 11. 1996 oznámení o podezření z trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., a to vůči konkrétní osobě. Na uvedené oznámení potom bylo okresní státní zástupkyní odpovězeno pouze dopisem s tím, že se vlastně jedná o občanskoprávní spor. Aniž by s tímto "hodnocením" uvedené věci navrhovatel blíže polemizoval, obrátil se na Krajské státní zastupitelství pro Středočeský kraj se stížností, jejíž podstata spočívala v tom, že pokud státní zástupce neshledal v oznámení podezření z trestného činu, měl správně (jak bylo jeho povinností) učinit tak usnesením o odložení věci, proti němuž (usnesení) má poškozený právo stížnosti. Krajské státní zastupitelství pro Středočeský kraj odpovědělo navrhovateli přípisem ze dne 19. 12. 1996 s tím, že postup Okresního státního zastupitelství v Berouně byl správný.
111. ÚS 120/97
Na tomto místě je nutné zmínit §9 odst. 1 zák. č. 283/1993 Sb. o státním zastupitelství, které obsahuje ustanovení o dohledu vyššího státního zastupitelství nad státním zastupitelstvím nižším, tedy výslovně i to, že krajská státní zastupitelství vykonávají dohled nad okresními státními zastupitelstvy. Tak tomu bylo i v daném případě, tedy přípisy (opatřením) jak Okresního státního zastupitelství v Berouně, tak i přípis Krajského státního zastupitelství v Praze (ze dne 19. 12. 1996).
Navrhovatel však v této fázi podal další stížnost, tentokráte k Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze (stížnost proti postupu Krajského státního zastupitelství v Praze). Vrchní státní zastupitelství v Praze na podanou stížnost reagovalo a sdělilo, že v postupu jak Okresního státního zastupitelství v Berouně, tak Krajského státního zastupitelství v Praze pochybení neshledalo, ovšemže s poukazem na ustanovení §9 odst. 1 zák. č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, v platném znění, (správně s tím, že dohled nad činností Okresního státního zastupitelství v Berouně vykonává pouze Krajské státní zastupitelství v Praze). Tak se také stalo s konstatováním, že tak bylo učiněno řádně a včas. Tyto skutečnosti uvádí Vrchní státní zastupitelství v Praze i ve svém vyjádření k podané ústavní stížnosti ze dne 9. 5. 1997, když toto vyjádření si Ústavní soud vyžádal. V rámci tohoto vyjádření potom dodává, že do samého věcného způsobu vyřízení věci u Okresního státního zastupitelství v Berouně není tedy Vrchní státní zastupitelství v Praze oprávněno v rámci výkonu dohledu zasahovat (tak může činit pouze Krajské státní zastupitelství v Praze, kterému výkon dohledu v dané věci přísluší). Krajské státní zastupitelství v Praze také jak již uvedeno v rámci výkonu dohledu nad činností Okresního státního zastupitelství v Berouně jeho postup (Okresního státního zastupitelství Beroun) přezkoumalo a dne 19. 12. 1996 sdělilo podateli, že v postupu Okresního státního zastupitelství v Berouně neshledalo závad. O tomto postupu Vrchní státní zastupitelství v Praze stěžovatele přípisem ze dne 13. 2. 1997 řádně vyrozumělo.
Na tomto místě je nutno připomenout ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podle kterého jsou ústavní stížnost oprávněni podat také fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení; jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Zároveň ovšem nutno zdůraznit i ustanovení odstavce 2 §72 cit. zákona, které sděluje, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů, přičemž tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní
III. ÚS 120/97
moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. V daném případě takovým rozhodnutím (správně ovšem opatřením) je právě přípis Krajského státního zastupitelství v Praze, ze dne 19. 12. 1996, na který stěžovatel reagoval, ovšem podáním ze dne 21. 1. 1997 určenému Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze, ve kterém vyjádřil nespokojenost nad postupem a způsobem vyřízení jeho oznámení ze dne 12. 11. 1996 Okresním státním zastupitelstvím v Berouně a Krajským státním zastupitelstvím v Praze.
Z uvedeného takto jednoznačně plyne, že návrh byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem, o Ústavním soudu, a proto Ústavnímu soudu nezbylo než jej z hlediska ustanovení §43 odst. 1, písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 1997
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR